Tajné archivy Vatikánu: Bílá místa dějin a vzácné artefakty minulosti

Uvnitř důkladně chráněných prostor se nachází přes 84 kilometrů polic, nesoucích 35 tisíc svazků z uplynulých 12 století. Vůbec nejstarší pergamen se datuje do roku 809 a jedná se o záznam daru pro jistý benátský kostel. První dokumenty o činnosti samotných papežů však pocházejí až z období pontifikátu Inocence III. ve 12. století a dohromady se dodnes shromáždilo několik milionů listů zahrnujících korespondenci, smlouvy, účetnictví, kronikářské záznamy a další. 

Našli bychom mezi nimi i texty, jejichž odhalení se dlouhá staletí považovalo minimálně za velmi citlivé, ne-li přímo nevhodné: například zápisy z inkvizičních procesů či soudních líčení s astronomy hlásajícími ve své době kacířské myšlenky. Nechybí však třeba ani stížnost renesančního malíře Michelangela Buonarrotiho, podle níž neobdržel honorář za výzdobu Sixtinské kaple, dále dokument o exkomunikaci Martina Luthera z církve nebo žádost o anulování svatby anglického krále Jindřicha VIII., adresovaná přímo Svatému otci. 

Po stopách misií

Některé položky mají navíc nejen historickou, ale i geografickou hodnotu. Zpravidla jde o nejrůznější předměty či písemnosti dokumentující misionářské aktivity po celé planetě. A patří mezi ně i kus stromové kůry z roku 1887, s děkovným vzkazem kanadských indiánů kmene Ojibwe pro papeže Lva XIII. 

Obdobně cenné jsou technické nákresy z počátku 18. století, jejichž autorem se stal brazilský kněz Bartolomeu de Gusmão. Proslavil se coby jeden z průkopníků letectví, přičemž navrhl prototyp letadla inspirovaný ptačí anatomií a poháněný větrem. Později se však ocitl v hledáčku inkvizice a naprostou většinu své práce musel spálit, aby se vyhnul trestu.

Marťani ve Vatikánu 

Vatikánský apoštolský archiv, jak zní oficiální název církevní instituce, začal veškerou dokumentaci související s aktivitou Svatého stolce shromažďovat roku 1612, za pontifikátu Pavla V. Pro veřejnost ovšem zůstával přísně zapovězený a první částečné otevření umožnil Lev XIII. v roce 1881. Projevil přitom značnou velkorysost, neboť povolení ke vstupu dostali všichni badatelé bez ohledu na vyznání či národnost. Dlouholeté mlžení kolem obsahu archivů v uplynulých staletích však pochopitelně vedlo ke vzniku řady senzačních teorií.

Podle těch nejbizarnějších se v srdci Říma neskrývá nic menšího než důkaz o existenci mimozemské civilizace. Zvěsti odkazují na archeologický průzkum pod budovou knihovny: V roce 1998 při něm totiž údajně došlo k nečekanému objevu deformovaných lebek, jejichž tvar přesně odpovídal „mimozemsky“ protáhlé zadní části mozkovny. Když navíc v roce 2009 tehdejší ředitel Vatikánské observatoře José Gabriel Funes existenci mimozemšťanů nepřímo připustil, získali zastánci uvedené teorie další argument.

Nepohodlná pravda

Jiné populární hypotézy hovoří o tom, že se v archivech nacházejí napůl mytické předměty nedozírné hodnoty, jako například archa úmluvy, svatý grál či kříž, na němž zemřel Ježíš Kristus. A vášnivé debaty neutichají ani dnes: V roce 1972 šokovalo celý svět prohlášení italského benediktinského mnicha a fyzika Alfreda Pellegrina Ernettiho, že vynalezl chronovizor – tedy přístroj schopný přenášet obrazy i zvuky z minulosti podobně, jako by je vysílala televize. Jeho práci měl přitom prý financovat přímo papežský stát. Popsané zařízení by lidstvu umožnilo mimo jiné sledovat události biblické doby a zjistit, zda se odehrály v souladu s obecně přijímaným výkladem. Že podobná technologie nemůže fungovat ani teoreticky, konspirátorům vrásky na čele nedělá.  

O něco střízlivěji působí myšlenka, že se ve vatikánských archivech ukrývají dosud neznámá evangelia či důkazy, jež by mohly církev zcela zkompromitovat a otřást katolickou vírou do základů. Podle mnohých tkví důvod striktního utajování právě ve snaze ututlat skandály či nepříjemné historické pravdy. Nabízí se však otázka, proč by Vatikán případné nepohodlné dokumenty jednoduše nezlikvidoval.

Důsledné zamítnutí přístupu široké veřejnosti má navíc i ryze praktické důvody: Manipulace s prastarými dokumenty se řídí jasnými pravidly a křehký materiál podléhá zubu času. U některých listin dokonce hrozí, že se rozpadnou či nenávratně poškodí při pouhém doteku, proto s nimi musejí manipulovat výhradně proškolení odborníci. 

Soukromý, ne utajený

Aktuálně se přesto veřejnosti otevírá největší část archivů v historii, i když se přístup vztahuje pouze na zástupce vědecké komunity a rámují ho poměrně striktní omezení. V roce 2019, kdy papež František avizoval odhalení zmíněné dokumentace z druhé světové války, se však zároveň změnil název instituce: Dosud užívané slovo „tajný“ vystřídal výraz „apoštolský“. Původní latinský termín „secretum“ se totiž mylně vykládal coby „utajený“, zatímco mělo jít o význam „soukromý“.  

Zájem o prohlídku dlouho uzavřených prostor raketově stoupl v roce 2000 po vydání bestselleru Andělé a démoni spisovatele Dana Browna, potažmo po jeho filmové adaptaci o devět let později. V reakci na to Vatikán v roce 2012 poprvé v dějinách uspořádal výstavu pro novináře, kdy byly k vidění některé z nejvýznamnějších dokumentů. Další krok ve snaze dokázat, že církev nemá co skrývat, představuje zahájení rozsáhlé digitalizace. Ta by měla navíc zachránit extrémně staré a poškozené spisy. Ambiciózní projekt započal v roce 2010 a v následující dekádě archiváři oskenovali 41 milionů stran, tedy asi čtvrtinu jejich celkového počtu.