Vatikán: Svaté srdce Říma
Vlajka Vatikánu existuje i v poměru stran 2 : 3, ale nejčastěji jde o čtvercový formát. V bílém poli se nacházejí zkřížené klíče svatého Petra a papežská tiára.
Abychom plně pochopili některá rozhodnutí a činy „Vatikánu“, je potřeba rozlišit dvě samostatné jednotky: Městský stát Vatikán, o němž především je i následující text, a Svatý stolec.
Vatikán versus Svatý stolec
Městský stát Vatikán, zkráceně Vatikán, představuje suverénní stát v čele s papežem. Vznikl teprve v roce 1929, má například vlastní poštovní služby, policii nebo třeba hasičský sbor a pod jeho vládu spadá malá oblast v centru Říma.
Naproti tomu Svatý stolec sídlící ve Vatikánu je nejvyšší autoritou římskokatolických věřících celého světa a v historii zaujímá zcela mimořádné postavení. Existuje už od dob starověkého Říma a již v pozdním starověku byl mezinárodně uznáván jako svrchovaná, mocná a nezávislá entita. Zmíněné postavení pak kontinuálně přetrvalo i mezi roky 1870 a 1929, kdy nedisponoval žádným suverénním teritoriem. Mimochodem, Svatý stolec nepřetržitě udržuje nejstarší diplomatický sbor už od Prvního nikajského koncilu v roce 325.
Pouhý nástroj
Rozdíl mezi Vatikánem a Svatým stolcem lze snadno pochopit podle témat, jež spadají do jejich kompetencí. Pokud se papež nebo jeho zástupci vyjadřují k náboženským, morálním či kulturním záležitostem, pak jednají jako představitelé Svatého stolce, respektive římskokatolické církve. Jedná-li se však například o vydávání známek, o pasy, o služby na vatikánských ulicích či třeba o místní kanalizaci, vystupuje papež jako hlava Městského státu Vatikán.
Plyne z toho i jeden paradoxní fakt – lidé často komentují rozhodnutí a vyjádření papeže či dalších představitelů církve slovy: „Vatikán řekl, že…“ Přesnější by ovšem bylo: „Svatý stolec řekl, že…“ Vatikán tak pojmově splývá se Svatým stolcem, i když je pouze jeho důležitým, nikoliv však nezbytným nástrojem.
Jediný absolutní monarcha
Správa Vatikánu a Svatého stolce však zůstává v mnoha oblastech propojená a jen těžko oddělitelná. Městský stát sice představuje mezinárodně uznávané národní teritorium, ale diplomatické služby za něj vykonává právě Svatý stolec. Je rovněž pozoruhodné, že ačkoliv jeho prostřednictvím navázal Vatikán diplomatické vztahy prakticky se všemi zeměmi světa, na svém vlastním území nemá dost místa pro zahraniční ambasády. Nacházejí se proto většinou v italském Římě – tedy de facto v jiném státě.
Vatikán je zároveň jedinou obecně uznávanou nezávislou zemí, jež nepatří mezi členy OSN. Svatý stolec má ovšem status stálého pozorovatele se všemi právy řádného člena – až na právo hlasovat ve Valném shromáždění OSN.
Mimořádná je i vládní struktura státu. V jeho čele stojí volený papež, který deleguje vatikánské legislativní pravomoci na Papežskou komisi složenou ze sedmi kardinálů. Prezident komise a dva další přední členové pak mají výkonnou moc. Skutečnou absolutní moc v legislativní i výkonné oblasti si však nad volenou vatikánskou monarchií zachovává papež. Je tak v současnosti jediným absolutním monarchou Evropy.
Papežova ochranka
Současný papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio, je v mnoha ohledech revolucionářem, který mění ustálené zvyklosti. Mimo jiné se rozhodl nebydlet v Apoštolském paláci, kde se nacházejí papežské komnaty, ale zůstává ve „vatikánském hotelu“, Domě svaté Marty, který nabízí mnohem jednodušší zázemí, ale poskytuje pro Františka zásadní kontakt s křesťanskou komunitou.
Těžko říct, jak moc komplikují papežovy nepředvídatelné kroky život jeho ochrance – švýcarským gardistům, kteří hlavu římskokatolické církve střeží již déle než 500 let. Jde v podstatě o nejdéle fungující profesionální armádu světa: Na přelomu 15. a 16. století bylo Švýcarsko velmi chudé a vojenská služba představovala pro mladé muže jednu z mála příležitostí k výdělku. Švýcaři měli pověst neohrožených a věrných žoldáků a dostáli jí i v papežských službách. Například v květnu 1527 chránili život Klementa VII., když Řím rabovali vojáci Karla V. Roku 1870 se pak střetli s jednotkami Italského království – při obraně vatikánského území tehdy zemřelo bezmála 150 gardistů. V současnosti má tzv. švýcarská garda asi jen 110 vojáků.
Stručné dějiny
Používání názvu „Vatikán“ pro území na západním břehu řeky Tibery lze vysledovat hluboko do historie. Římané znali bažinatou lokalitu pod tímto označením už za dob republiky, tedy asi od 5. století př. n. l. Na začátku 1. století byly močály odvodněny a na jejich místě vznikly zahrady a četná venkovská sídla.
Od počátku svaté místo
Už před nástupem křesťanství se přitom oblast Vatikánu považovala za posvátnou. Nacházela se tam totiž svatyně frýžské bohyně Kybelé a jejího druha Attise. Pohanský svatostánek fungoval ještě dlouho poté, co ve 4. století vyrostla nedaleko konstantinská bazilika sv. Petra – prý na místě, kde byl mučedník po ukřižování pohřben. Nový chrám přitahoval stále více lidí a v 5. století nechal papež Symmachus v jeho těsném sousedství postavit palác.
Papežská sídla
První římští biskupové (papežové) neměli zpočátku žádnou světskou moc. V polovině 8. století ovšem franský král Pipin III. udělil papeži Štěpánovi II. samostatnou vládu ve střední Itálii. S rolí nejvyššího duchovního správce římskokatolické církve tak papežové získali i roli světských správců rozsáhlých oblastí v okolí Říma.
Po další více než tisíciletí zaujímaly tzv. papežské státy výraznou část Apeninského poloostrova. Po většinu té doby ovšem papežové nežili ve Vatikánu: Zhruba tisíc let byl jejich domovem Lateránský palác, který leží v jiné části Říma a církvi jej už ve 4. století daroval císař Konstantin I. Mezi roky 1309 a 1377 sídlili papežové ve francouzském Avignonu a ve Vatikánu se trvale usadili teprve po návratu do Říma. Když byl dokončen Kvirinálský palác (na stejnojmenném pahorku mimo území dnešního Vatikánu), rozhodl Pavel V. na začátku 17. století o přesídlení do jeho zdí, kde pak po dalších více než 250 let žily tři desítky papežů.
Vězeň a nezávislost
V roce 1870 došlo ke sjednocení Itálie a pod centrální italskou vládu se dostal i Řím a někdejší papežské státy. Pius IX. – poslední papež, který stál v letech 1846–1878 v jejich čele – byl často označován jako „vězeň ve Vatikánu“. Itálie nezasahovala do záležitostí Svatého stolce uvnitř vatikánských zdí, ale zkonfiskovala velkou část církevního majetku. Zabaven tak byl i Kvirinálský palác, kde poté sídlil král a později rovněž prezident. O statusu papeže se v té době hovořilo většinou jako o „římské otázce“ a mezi Italským královstvím a hlavou církve panoval nevyjasněný a napjatý vztah.
Patová situace se vyřešila až v únoru 1929, kdy došlo k uzavření tzv. Lateránské smlouvy. Dohoda vstoupila v platnost v červnu téhož roku a ustanovila především vznik nezávislého státu Vatikán. Za druhé světové války usiloval Vatikán o neutralitu, kterou však nebylo snadné na území italského Říma dodržet. Obě strany konfliktu přesto většinou zmíněný status respektovaly.
V roce 1984 se na základě společné dohody některá ustanovení dřívější smlouvy upravila: mimo jiné byl potvrzen zvláštní status katolické církve a katolictví coby státního náboženství Itálie.
Lidé
Vatikánská populace aktuálně čítá zhruba 800 lidí, ovšem jen přibližně 250 z nich disponuje tamním občanstvím. Zbytek má pouze dovoleno přebývat na půdě státu. Shodou okolností žije ve světě dalších rovněž asi 800 držitelů občanství miniaturní země. Většina vatikánských občanů se tak trvale zdržuje mimo domov. Pojďme si možná poněkud matoucí čísla vysvětlit blíže.
Prakticky všichni občané Vatikánu, kteří nežijí na jeho území, patří mezi diplomaty státu působící dočasně v jiných zemích. Oficiálním sídlem těchto tzv. nunciů (latinsky „poslů“) jsou „nunciatury“. Dále se k občanům Vatikánu řadí státní představitelé a členové švýcarské gardy.
Občanství Vatikánu nelze získat narozením do „vatikánské rodiny“ ani na tamní půdě. Obdrží jej pouze ten, kdo pro stát vykonává nějaký úkol, případně jeho blízcí příbuzní, pokud žijí ve společné domácnosti. S dokončením konkrétního poslání pak zaniká i vatikánské občanství.
Přímo ve Vatikánu pracuje na různých pozicích asi 2 400 lidí, kteří ovšem v malém státě většinou nežijí a jsou občany Itálie, případně jiné země. Ačkoliv nemá Vatikán žádný oficiálně stanovený státní jazyk, v legislativě a oficiálních prohlášeních zaznívá pouze italština. Svatý stolec naproti tomu používá latinu a ve švýcarské gardě se hovoří německy.
Geografie
Poloha a charakteristika: na půdě Vatikánu se nachází bazilika sv. Petra a Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem, Sixtinská kaple, Vatikánská muzea a Vatikánské zahrady, které zaujímají více než polovinu celého jeho území.
Když se v roce 1929 rozhodovalo o konkrétních hranicích státu, hrála podstatnou roli skutečnost, že většinu jeho současné rozlohy obepínaly hradby z 9., 16. a 17. století. Někde posloužily i stěny konkrétních budov a v malé části vyrostla moderní zeď. Zcela otevřenou pasáž hranice tvoří Svatopetrské náměstí, kde předěl mezi Itálií a Vatikánem určuje viditelná linie.
Pro vstup na území miniaturního státu nepotřebujete pas, volně se dostanete na Svatopetrské náměstí i do baziliky. Do zahrad má však veřejnost jen omezený přístup; rozloha: 44 ha, jde o vůbec nejmenší samostatný stát na světě; druhé Monako má 4,5násobnou rozlohu.
-
Zdroj fotografiíShutterstock