Svědkové dávných kolizí: Největší krátery Sluneční soustavy

10. Na první pohled: Engelier

Kde: Iapetus | Průměr: 504 km

Desítku největších známých kráterů Sluneční soustavy otevírá struktura na Saturnově měsíci Iapetu. S průměrem 504 km je Engelier stále výrazně větší než pozemský Vredefort či Chicxulub. Nachází se v oblasti Saragossa Terra a částečně překrývá jen o něco menší kráter Gerin, s průměrem 445 km. Ten dostal v roce 2008 jméno podle postavy z eposu Píseň o Rolandovi. 

Engelier má dobře viditelné okraje i středový pahorek, a patří tak ke snadno rozlišitelným impaktním útvarům této velikosti. V místě dopadu se zřejmě již od nejstarších etap existence měsíce nacházela litosféra s velkým obsahem ledových složek, jejíž mocnost činí 50–100 km. Také ta patrně přispěla k dobré viditelnosti kráteru. (foto: NASA, CC0)

9. S rozhlednou uprostřed:  Rheasilvia

Kde: Vesta | Průměr: 505 km

Nejvýraznější povrchový útvar na planetce Vesta zabírá 95 % jejího průměru, a jedná se tak o nejrozměrnější známý kráter na tomto typu těles ve Sluneční soustavě a zároveň o největší rozlišitelný kráter v poměru k velikosti mateřského objektu. Jeho středový pahorek se vypíná 22,5 km nad povrch asteroidu, takže jde vlastně o jednu z nejvyšších hor v našem planetárním systému. 

Kráter Rheasilvia částečně překrývá další obří impaktní struktura, Veneneia, o průměru kolem 395 km. První zmíněný útvar objevil Hubbleův teleskop již v roce 1997, jména se však dočkal až v roce 2011, kdy sonda Dawn pořídila detailní záběry povrchu Vesty. Stáří uvedených kráterů neznáme, ale podle některých odhadů může činit zhruba 2–3 miliardy let. (foto: NASA, CC0)

8. Přes celou polokouli: Turgis

Kde: Iapetus | Průměr: 580 km

Pravděpodobně největší kráter na povrchu satelitů Sluneční soustavy mimo Měsíc představuje impaktní útvar Turgis, pojmenovaný po legendárním náčelníkovi Saracénů. Zdobí tvář Saturnova průvodce Iapeta, který je s průměrem 1 469 km jedenáctým největším měsícem našeho systému. Přesto je pro něj kráter Turgis neúměrně obrovský: Při diametru necelých 600 km zabírá zhruba 40 % jeho průměru. 

Útesy na okrajích impaktní struktury se tyčí do výšky až kolem 15 km a občas tam dochází ke gigantickým sesuvům horniny, jak potvrdily snímky sondy Cassini z roku 2004. Na Iapetu bychom našli ještě jeden, potenciálně větší kráter, objevený v tomtéž roce rovněž zmíněnou sondou. Dostal jméno Abisme a údajně dosahuje průměru 767,74 km. (foto: NASA, CC0)

7. Překvapivé odhalení: Rembrandt

Kde: Merkur | Průměr: 715 km

Kráter nesoucí jméno slavného holandského malíře ze 17. století vznikl asi před 3,9 miliardy let, v éře pozdního velkého bombardování. Vykazuje tzv. koncentrickou strukturu, typickou pro obří komplexní krátery. Na jeho ploše se nachází množství jeho menších a mladších protějšků a také stopy dávné vulkanické aktivity. Zajímavé je, že jako impaktní byl Rembrandt rozeznán až v říjnu 2008, díky detailním snímkům sondy MESSENGER. Jeho současné pojmenování pak Mezinárodní astronomická unie schválila v únoru následujícího roku. (foto: NASA, CC0)

6. Na vlastní oči: Mare Imbrium

Kde: Měsíc | Průměr: 1 145 km

Mare Imbrium je druhým největším měsíčním mořem a zároveň nejrozměrnější lunární kotlinou. Můžeme jej pozorovat přímo, neboť se nachází na přivrácené straně našeho souputníka. Jde tak bezpochyby o největší dopadový kráter, jejž spatříme na vlastní oči a bez dalekohledu. Po oblasti Jižní pól – Aitken se jedná o nejrozsáhlejší impaktní strukturu na Měsíci, přičemž vznikla rovněž před necelými čtyřmi miliardami let obří srážkou. Stáří Moře dešťů známe dokonce výrazně přesněji, díky exaktnější metodě radiometrického datování uran–olovo uplatněné na vzorcích z lunárního povrchu: Konkrétně jde o 3,938 miliardy let, s možnou chybou čtyř milionů roků. Průměr tělesa, které se s naším průvodcem srazilo, odhadují vědci na 250 km. (foto: NASA, CC0)

5. Objev New Horizons: Sputnik Planitia

Kde: Pluto | Průměr: 1 492 km

Planinu Sputnik se podařilo objevit teprve v roce 2015, díky snímkům sondy New Horizons. Útvar leží na severní polokouli trpasličí planety, zabíhá však i mírně pod rovník. Nese jméno první umělé družice Země, kterou se v roce 1957 stal legendární Sputnik 1. Planina má rozměry zhruba 1 050 × 800 km, její maximální šířka však dosahuje téměř 1 500 km (podle jiných údajů „jen“ 1 300 km). Je téměř jisté, že vznikla před dávnou dobou srážkou Pluta a objektu o průměru asi 150–300 km. Pohoří na jejích okrajích se tyčí do výšky několika kilometrů – jedná se například o Hillary Montes a Norgay Montes, nesoucí jména prvních pokořitelů Everestu. Protože se na zmíněné části Pluta nenacházejí žádné menší viditelné krátery, nepřesahuje zřejmě stáří tamního povrchu 10 milionů let. (foto: NASA, CC0)

4. Horká pánev: Caloris Planitia

Kde: Merkur | Průměr: 1 550 km

Pánev Caloris na nejmenší planetě Sluneční soustavy reprezentuje rovněž dopadový kráter. Gigantickou kruhovou strukturu o průměru kolem 1 550 km obepíná 2 km vysoké pohoří Caloris Montes a utváří její přirozenou terénní hranici. Pro některé badatele je právě až tato pánev bez větších pochyb nejrozsáhlejší dopadovou strukturou v našem solárním systému. Vytvořilo ji těleso s rozměry přesahujícími 100 km, a to před 3,8–3,9 miliardy let. 

Kráter objevila sonda Mariner 10 v roce 1974 a vědci zpočátku jeho průměr odhadovali na 1 300 km. Pojmenování Caloris Planitia, tedy doslova „pánev tepla“, získal od astronauta a člena týmu mise Mariner 10 Briana O’Learyho. Srážka, jež stála u zrodu kráteru, mohla ovlivnit podobu povrchu celé planety. (foto: NASA, CC0)

3. Následek bombardování: Hellas Planitia

Kde: Mars | Průměr: 2 300 km

Hellas Planitia tvoří největší přímo viditelný a na povrchu rozeznatelný kráter ve Sluneční soustavě. Při průměru kolem 2 300 km má od okraje ke dnu maximální hloubku přibližně 9 km, čímž o 3 km překonává lunární Jižní pól – Aitken. Stejně jako ostatní gigantické krátery vznikla marsovská impaktní pánev již dávno, konkrétně před 4,1–3,8 miliardy let, kdy probíhalo tzv. pozdní velké bombardování. Podle některých odhadů se dopadovým tělesem stal asi 200kilometrový úlomek obří planetky, jejíž ostatní části dopadly na jiná místa rudé planety a utvořily další impaktní pánve, jako jsou Utopia, Isidis či Argyre. Náraz možná dokonce zapříčinil dlouhodobou vulkanickou aktivitu v oblasti Tharsis. (foto: NASA, CC0)

2. Na odvrácené straně: Jižní pól – Aitken

Kde: Měsíc | Průměr: 2 500 km

Na Měsíci nalezneme útvar, který by mohl představovat gigantický dopadový kráter velikostně srovnatelný s marsovskou Utopia Planitia. Původní průměr známého Oceánu bouří neboli Oceanus Procellarum činil asi 3 000 km, dnes se však jeho impaktní původ zpochybňuje. Pokud by šlo skutečně o dopadový kráter, jednalo by se o druhou největší známou impaktní strukturu v naší soustavě. 

S jistotou však víme, že na pomyslné druhé příčce stojí měsíční oblast Jižní pól – Aitken, s diametrem zhruba 2 500 km. Podle některých simulací pánev vytvořila srážka s tělesem o rozměrech kolem 200 km, které na povrch našeho souputníka dopadlo při poměrně nízké rychlosti a malém úhlu. Kráter odpovídá asi 70 % průměru celého našeho přirozeného satelitu. (foto: NASA, CC0)

1. Sousedovo prvenství: Utopia Planitia

Kde: Mars | Průměr: 3 300 km

Existuje podezření, že se na největším měsíci Sluneční soustavy – Jupiterově Ganymedu – nachází obří impaktní struktura o průměru 15 600 km a že pánev Severního pólu na Marsu o rozměrech 10 600 × 8 600 km může rovněž tvořit dopadový kráter. S jistotou to však zatím prokázat nelze.

Největším potvrzeným impaktním kráterem našeho systému tak zůstává jiný útvar na rudé planetě, označovaný jako Utopia Planitia. S průměrem 3 300 km je zhruba 11krát větší než jeho nejrozsáhlejší dochovaný protějšek na Zemi. V roce 1976 na planině přistála legendární americká sonda Viking 2. V oblasti se podařilo detekovat řadu zajímavých kamenných útvarů, vrstvu jakéhosi permafrostu a významný objem podpovrchového vodního ledu. (foto: NASA, CC0)