Strastiplná cesta na Měsíc: Před 52 lety přistálo na Měsíci Apollo 11
V sobotu 19. července má posádka Apolla-11 budíček až v půl osmé ráno centrálního amerického letního času, který platí v houstonském řídicím středisku i na palubě kosmických lodí. Od Měsíce ji dělí 21 000 km.
„Pohled na Měsíc, který se před námi nedávno otevřel, je skutečně úchvatný. Měsíc nám zaplňuje tři čtvrtiny okénka v průlezu… Vidíme celou jeho polokouli, třebaže část je úplně ve tmě a pouze část je ozářena světlem, které vrhá Země. Jenom tenhle pohled stál za celou tu cestu!“ referoval velitel mise Neil Armstrong.
Ve vzdálenosti 16 700 km, asi čtvrt hodiny předtím, než se schovají za Měsíc, dává šéf pozemní směny Clifford „Cliff“ Charlesworth souhlas s navedením Apolla na dráhu okolo cílového tělesa. Takřka na šest minut zapíná posádka hlavní motor servisního modulu, aby tak zbrzdila svou rychlost a dostala se na dráhu okolo Měsíce. Sláva! Plavidlo letí po správné oběžné dráze. Přesto po třiceti letech Armstrong a Aldrin přiznali, že s úspěchem počítali na 50–60 %.
Posádka lunárního modulu si obléká speciální skafandry pro pobyt ve vzduchoprázdnu. Apollo-11 mizí za okrajem Měsíce. Naposledy jako Apollo – vynořit se mají už dvě samostatná tělesa: velitelská loď Columbia a lunární modul Eagle (Orel).
Eagle zapaluje malé manévrovací motorky a odděluje se od Columbie. Obě lodi spolu letí ve formaci. Armstrong: „Orel rozepjal křídla!“ Hlášení, které vešlo do dějin, pronesl kosmonaut bez rozmyšlení, spontánně. Na třicet sekund se zapaluje motor lunárního modulu. Sestup řídí Armstrong. V pravé ruce drží páku, kterou ovládá pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou určuje rychlost sestupu. Pilot lunárního modulu Buzz Aldrin tyto ovládací prvky nemá – jeho úkolem je sledovat okénkem situaci a informovat o ní pilota.
Výška: asi 13 000 m nad Měsícem. Operace, kterou v praxi dosud nikdo nevyzkoušel, pokračuje. Posádka a řídicí středisko se navzájem ubezpečují, že sestup probíhá dobře.
Drama nad povrchem
Na malé přístrojové desce mezi Armstrongem a Aldrinem se rozblikaly číslice. Upozornění, že palubní počítač je maximálně přetížen. Výška 11 160 m. Aldrin: „Co máme dělat s poplachem dvanáct nula dva?“ Pětadvacetiletý Jack Garman, který kontroluje řízení modulu z vedlejší místnosti řídicího střediska, si ví rady. Vzpomněl si, jak pár dní před startem vedli debatu na toto téma: program P 20, určený pro radarové sledování velitelské lodi, vyžaduje asi 14 % kapacity počítače, a program P 63, podle něhož probíhá první část motorického sestupu kabiny, dokonce 90 % jeho výkonu. Kdyby tedy byly omylem v činnosti oba tyto programy současně, přetížily by palubní počítač o 4 %. Garman na to upozorňuje kolegu Stephena G. Balese, který sedí v hlavním sále řízení letu. Bales si to bleskově ověřuje. Ano, v pořádku. A dává dvojici v kabině Eagle příkaz: „Ignorujte poplach!“
Výška: asi 9 000 m. Začíná druhé dějství dramatu. Aldrin: „Poplach! Zdá se, že je to na 16 68…“ Znovu zasahuje Bales. Houston okamžitě přebírá od kosmonautů dozor nad přistávacím radarem a ponechává jim řízení sestupu. Lunární modul, který až dosud letěl nohama kupředu po protáhlé elipse a jenom pomalu se přibližoval k měsíčnímu povrchu, se k Měsíci v osmé minutě sestupu obrací takřka jako helikoptéra.
„Až asi ve výšce tisíc metrů nad povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom se podívali oknem ven,“ vzpomínal Armstrong. „Ale i v té chvíli byl větší rozhled znemožněn blízkostí obzoru, což je pro poměry na Měsíci charakteristické. Objevili jsme jeden výrazný bod. Později jsme zjistili, že to byl Západní kráter. Vypadal jako stadion Astrodrome v Houstonu, jenže nohama vzhůru. Nejdříve jsme chtěli přistát poblíž něho…“
Otevírá se třetí a poslední dějství dramatu. Eagle: „Dvanáct! Poplach! Dvanáct nula dva!“ Tentokrát si vědí rady sami kosmonauti. Hlášení o poplachu vymazávají z displeje. Armstrong zapíná program pro poloautomatické přistání. Úplné ruční řízení si ponechává v záloze.
Kde přistát?
„Uháněli jsme vodorovně nad rozsetými skalisky a rozhlíželi se po nějakém místě k přistání,“ líčil poněkud rozmarným tónem velitel lodi dramatické chvíle nad Měsícem. „Našli jsme jich několik a důkladně jsme si je prohlédli. Pokaždé jsme si to však rozmysleli, protože čím více jsme se k místu vždycky blížili, tím méně se nám zamlouvalo.“
Vteřiny se mění ve věčnost. „Bože! Bože!“ vzdychá jeden ze směnových šéfů v sále, „jděte dolů! Už přistaňte!“ A vedoucí operačního týmu Gene Kranz v rozčilení buší do svého kontrolního pultu pěstí. Ostatní svět o tomto dramatu nic neví. Hlas oficiálního mluvčího, přenášený tlampači do tiskového střediska, informuje o postupu letu bez těchto dramatických podrobností.
Armstrong i Aldrin si uvědomují, že jsou někde jinde. Všude vidí balvany a balvany – tady přistát, to by byla sebevražda. „Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mi při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení.“
Třicet či dvacet metrů nad povrchem. Teď nesmí Armstrong udělat žádnou chybu. Kdyby jim došlo palivo anebo stroj selhal, neměli by čas, aby odstřelili spodní stupeň a vznesli se v kabině nahoru.
TIP: Podvrh století? Nejčastější konspirační teorie o přistání na Měsíci
Aldrin: „Uhýbáme doprava. Signálka, kontakt! Výborně! Motor vypnut.“ Houston: „Máme zaznamenáno, že jste přistáli, Eagle!“ Necelých třicet sekund před vyčerpáním paliva. Eagle – Armstrong: „Houstone! Zde základna Tranquillity! Orel přistál!“ I toto hlášení – rovněž přelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí.
Okamžik, který vstoupil do historie lidstva: V neděli 20. července 1969, po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – ve 20 hodin 17 minut 39 sekund světového času čili v 15:17:39 centrálního letního času neboli ve 21:17:39 středoevropského času – přistál člověk na půdě jiného nebeského tělesa.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíNASA