Šťastný let! Americké tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Hlavní posádka letu raketoplánu se dala jednoduše poznat už během příjezdu do práce ve výcvikovém středisku Johnsonova vesmírného centra. Místní parkoviště nechvalně proslulo chronickým nedostatkem míst. Například Clifton Williams (zemřel při letecké katastrofě dřív, než se mohl do vesmíru podívat) to v 60. letech řešil využíváním bicyklu. Muži a ženy nominovaní pro let ovšem popsané problémy neměli. Dostali totiž k dispozici vyhrazené stání.

Předchozí část: Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Malované emblémy

K tradicím patří také vytváření emblému mise – a zde mají astronauti hlavní slovo. Daný zvyk si osvojili z letectví, kde si piloti často ručně zkrášlovali letadla. Už na počátku pilotovaného programu tak nechávaly posádky Mercury zdobit své kabiny jmény, jež pro ně vybraly, a výtvarnice Cecelia „Cece“ Bibby je pak ručně malovala na trupy lodí.

Zvyk se následně rozšířil ještě o emblémy: Nejznámější příklad tvoří znak mise Apollo 11, z větší části navržený Mikem Collinsem, nebo třeba znak Gemini 5 s nápisem „8 days or bust“ čili „8 dní, nebo nic“, který management NASA nepřijal zrovna s pochopením. 

Rozlučka na pláži

Po skončení tvrdého výcviku se posádka raketoplánu přesunula v tréninkových letounech T-38 na Floridu do Kennedyho vesmírného střediska. Usadila se tam v ubikacích fungujících už od dob Apolla, ovšem pokoje pro astronauty se nacházely ve středu budovy, takže postrádaly okna. Tým proto z deprimujícího prostředí chladných zářivek často utíkal na pláž v severní části mysu Canaveral, kde stál a dodnes stojí známý Beach House. Jednoduchý domek na pobřeží poskytoval posádkám i jejich rodinám soukromí a právě tam se večer před startem odehrávaly rozlučkové večírky s blízkými. Pozvaní přitom samozřejmě museli projít lékařským vyšetřením, aby neporušili karanténu.

Muže z Gemini i Apolla ráno budíval sám šéfastronaut Deke Slayton, ale postupně danou výsadu přenechal jiným. Také tradiční nízkozbytková snídaně, sestávající z malého steaku, toastu, vajec a pomerančového džusu, dávno vzala zasvé. Astronauti programu Space Shuttle už jedli v rámci možností to, na co měli chuť. Právě tehdy vznikaly nové tradice a přetrvaly po celou dobu provozu raketoplánů. Během snídaně stál například vždy na stole „launch cake“, tedy dort ve tvaru emblému dané mise. Nikdo z posádky se ho ovšem ani nedotkl, což je docela pochopitelné – sladká hutná hmota by nemusela na žaludky napjaté předstartovní nervozitou zapůsobit nejlépe.

Ať to nepodělám!

Další zvyk z dob raketoplánů představovala jednoduchá karetní hra Possum’s Fargo, vzdáleně připomínající populární „vojnu“. Astronauti, už ve skafandrech, se spolu s techniky postavili kolem stolu a neopustili místnost, dokud velitel neprohrál – čímž si měl vyčerpat svůj příděl smůly pro nejbližší dny. Naštěstí se to vždy podařilo, aniž by se narušil časový plán startu.

Za ovací přihlížejících pak posádka sjela výtahem do přízemí a nasedla do dodávky Astrovan, která ji zavezla k rampě. Obvykle je doprovázel šéf oddílu astronautů, jenž vystoupil u střediska řízení startu. Ještě předtím ovšem dodržel další tradici a vedl nadcházející kosmické cestovatele při modlitbě: „Dear Lord, don’t let me screw up!“ Tedy „Drahý Pane, dej, ať to nepodělám!“ Někdy se jí také říká Shepardova modlitba, neboť ji nestvořil nikdo jiný než Alan Shepard, jemuž přibližně uvedená věta běžela hlavou před prvním suborbitálním skokem programu Mercury.

Tichá připomínka

Neporušitelné tradice ovšem dodržovali i blízcí astronautů, kteří se sešli ve středisku řízení startu vedle raketové montážní haly VAB. Aby se děti zabavily, dostaly velké papíry i kreslicí potřeby, a později se jejich zarámované výtvory pověsily na chodby střediska. Všichni pracovníci tak měli stále na očích ty, které by jejich případná chyba a smrt posádky zasáhla nejvíc… 

Když se předstartovní odpočet podle plánu zastavil v čase T minus devět minut, vyšli partneři a děti astronautů s určenými členy oddílu na střechu, aby mohli start sledovat na vlastní oči. Zejména pro manželky šlo o nervy drásající zážitek a doprovodu kolegů astronautů říkávaly „eskorta do vdovského stavu“. V jednom případě se bohužel nadsázka proměnila 73 sekund po startu ve skutečnost…

Vraťme se však na palubu: Když se stroj odlepil od rampy, oči všech – hlavně těch, kdo letěli poprvé – se upíraly k výškoměrům na palubní desce. Jakmile přístroje ukázaly hodnotu přes 50 mil, tedy asi 80 kilometrů, zavládlo v kabině hlasité vítání nováčků do řad astronautů. NASA a USAF totiž uvedenou výšku považují za hranici vesmírného prostoru. 

Žerty na orbitě

Jakmile se raketoplán dostal na oběžnou dráhu, čekalo astronauty často překvapení v podobě nástrah přichystaných záložní posádkou. Zmíněná tradice se datuje do začátku 60. let, kdy Cece Bibby namalovala na vnitřní stranu krytu periskopu kabiny Johna Glenna nahou ženu, a to na popud Guse Grissoma. Záložní posádky Apolla zas do kabiny umísťovaly nálepky s vlastními emblémy. 

Mezi „specialisty“ se zařadili členové zálohy Apolla 14, kteří svůj znak s animovanou kukačkou Roadrunner ukryli snad do každého koutu a přihrádky velitelského i lunárního modulu. Z kosmu se pak velmi často ozývalo Shepardovo vrčení: „Vyřiďte Cernanovi, ať mi píp zadek!“ Kukačka totiž v seriálu vydávala specifický troubivý zvuk, který byl na emblému zmíněn. Astronautům „dvanáctky“ jejich náhradníci pro změnu vlepili do checklistů pro aktivity na povrchu Měsíce obrázky nahých slečen. Kanadské žertíky zkrátka patří k americkému pilotovanému programu stejně neodmyslitelně jako močení na kolo autobusu u Rusů.

Pokud to jejich stav dovoloval, astronauti po přistání pomalu obešli celý raketoplán a kontrolovali tepelný štít, pneumatiky a podobně. Jednalo se o kosmickou verzi tradiční poletové prohlídky, jež se zrodila hned po první misi raketoplánu v roce 1981. Po lékařském vyšetření čekala posádku obligátní cesta business jetem NASA do Houstonu a postupně návrat do normálního života. Litovali přitom hlavně ztráty výhradních parkovacích míst v Johnsonově středisku: Pár dní po misi totiž už zase objížděli parkoviště dokola a hledali, kde je volno – alespoň než je jmenovali do další hlavní posádky a kolečko tradic začalo nanovo.

U zrodu nových

Popsané zvyklosti tvoří zažité rituály, přičemž většina z nich přetrvává už několik dekád. Ovšem přímo před našima očima se právě rodí nové: V roce 2020 začaly do vesmíru létat lodě Crew Dragon a astronauti SpaceX převzali některé tradice ze starších dob. Například stejně jako týmy z raketoplánů využívají dobrodiní toalety na rampě, jež se však nyní nenachází přímo na obslužné věži, nýbrž u její paty. Od Rusů zas přejali zvyk umístit do kabiny plyšovou hračku jako talisman. 

Pozornější čtenáři si ovšem jistě všimli několika zajímavých detailů, z nichž se stávají tradice zcela nové. Astronauti SpaceX například těsně před vstupem do lodi podepisují fixem stěnu „bílé místnosti“. Velmi hezký zvyk a současně krásné gesto se týkají jmenovek tamního personálu: Doug Hurley a Bob Behnken, tedy první posádka Crew Dragonu, po usazení do kabiny vyzvali členy „uzavíracího týmu“, aby si sejmuli jmenovky přilepené suchým zipem na kombinézy. Doug a Bob pak cedulky upevnili na palubní desku a po návratu je týmu předali. Stejně tak učinily i další posádky, a dá se tedy říct, že přinejmenším dvě nové tradice jsou na světě.

TIP: Vtípky a kanadské žertíky: Když se baví američtí astronauti

Nezbývá než čekat, až lidé poprvé po dlouhé době zamíří k Měsíci, na jeho povrch a snad ještě dál. Protože člověk vždy zůstane člověkem, spolu s průkopníky nejspíš poletí k nepoznaným světům nejen špičková technologie a naděje lidstva, ale i nové tradice a rituály.