Šťastné chobotnice: Vědci otestovali účinky hormonu štěstí na hlavonožcích

Biologicky aktivní látka známá jako serotonin se v různých formách vyskytuje u pestré palety živočichů. Vědci ji objevili dokonce u rostlin, kde pomáhá regulovat růst. U člověka však slouží k jinému účelu – přenáší signály mezi nervovými buňkami. Případné anomálie v působení pak souvisejí s řadou psychických poruch, například s depresemi. 

Odvěký pamětník evoluce 

Poslední výzkumy překvapivě ukázaly, že „hormon štěstí“ působí podobně i na zvířata, která jsou člověku anatomicky a způsobem života na míle vzdálená – na chobotnice. Badatelé z toho usuzují, že serotonin funguje jako mocný regulátor sociálního chování už nejméně 500 milionů let: tedy od doby, kdy se evoluční linie vedoucí později k lidem a chobotnicím rozešly.

O zmíněné vědecké novince informovali Gül Dölenová z Johns Hopkins University v Baltimoru a Eric Edsinger z Marine Biological Laboratory ve Woods Hole. Ten se už v roce 2015 podílel na úplném dekódování DNA chobotnice dvouskvrnné, vyskytující se v Kalifornii. Se svou kolegyní se později zaměřil na geny, které u těchto hlavonožců regulují serotonin. Zjistili, že u člověka a daného druhu chobotnice existují téměř shodné dílčí sledy „písmen“ DNA zodpovědné za to, že do nervových synapsí může vstoupit další dávka hormonu. 

Hlavonožci na extázi 

Badatelé předpokládali, že by se uvedená genetická totožnost měla promítnout do podobných reakcí chobotnic na další látky, například na MDMA. Následně hypotézu prověřili v rámci pokusů, při nichž chobotnicím dvouskvrnným uvedenou drogu podali. 

Zmínění hlavonožci jsou převážně asociální a upřednostňují samotu. Ve vypjatých situacích se dokonce navzájem zabíjejí a požírají. MDMA na ně však zapůsobila stejně jako na lidi: Po jejím podání se víc družili, a to především mezi pohlavími. Samci věnovali samičkám větší pozornost než obvykle, což tyto opětovaly a protějšků se například častěji neagresivně dotýkaly.

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Podle vědců je zřejmé, že pokud se sledy „písmen“ DNA v konkrétním genu uchovají po 500 milionů let, musejí být velmi důležité. Jak vysvětluje Gül Dölenová: „Člověk představuje geneticky ohromně složitý systém. Když do něj jen tak nahlédnete, stěží se dozvíte, co je opravdu klíčové. Porovnání s genetickými základy jiných živočichů však umožňuje najít kriticky důležité prvky, jež evoluce nedokázala změnit ani za dlouhé miliony let.“ A právě ty mají podle badatelky takový význam, že je zkrátka nevyhnutné, aby fungovaly.