Start Apollo 9: Generálka pro Měsíčňany

Loď zamířila k nebi v poledne floridského času, a přestože její cíl představovala jen nízká zemská orbita, vynesla ji obří raketa Saturn V, aby se co nejvěrněji simuloval začátek výpravy k Měsíci. Posádka ve složení James McDivitt, David Scott a Rus­sell Schweickart se asi po 11 minutách ocitla na oběžné dráze necelých 200 km nad Zemí. 

Když pilot mateřského plavidla Scott odpojil Apollo od horního stupně Saturnu a namířil jej zpět pro „vytažení“ lunárního modulu z úložného prostoru ve stupni, prakticky ihned narazil na potíže: Část manévrovacích trysek lodi nefungovala. Řídicí středisko v Houstonu se pustilo do analýz a na řešení přišlo překvapivě brzy – některý z astronautů omylem zavadil o řídicí panely a motory tlačítkem deaktivoval. „Přidat ochranné záklopky na páčky,“ psal si na Zemi do poznámek šéf divize pilotovaných letů Chris Kraft. 

Scott připojil Apollo k lunárnímu modulu v raketovém stupni a o několik hodin později, když jej loď po uvolnění pružin vytáhla, létala poprvé v historii vesmírem kompletní sestava pro mise k Měsíci o hmotnosti 36,5 t i s posádkou na palubě. Otázkou například zůstávalo, jak bude kvůli úspoře hmotnosti křehký lunární modul reagovat na zážehy velkého motoru SPS na servisní sekci. Scott proto pohonnou jednotku na pět sekund zapálil – a modul impulz zvládl bez úhony. Během následujících dvou dnů došlo i na delší zapalování SPS, přesně jak si měl v budoucnu vyžádat třeba vstup na lunární orbitu s připojenou výsadkovou sekcí. 

Třetí den letu si velitel McDivitt vyžádal rozhovor s Houstonem na neveřejné frekvenci, kde poté sdělil, že pilot lunárního modulu Schweickart se prakticky od startu necítí dobře, má kinetózu (reakci vestibulárního systému na beztížný stav) a zvrací. McDivittovy obavy se stupňovaly, protože „Rustyho“ čekal kosmický výstup: Měl při něm vyzkoušet vylepšený samostatný skafandr pro pohyb na Měsíci a také nouzový vnější přesun z lunárního modulu do mateřské lodi, kdyby se nepovedlo otevřít hermetizovaný tunel. Pokud by astronaut zvracel i ve skafandru, mohl by se udusit. Velitel navrhoval výstup prozatím vynechat a Schweickart jej nakonec zvládl čtvrtého dne, i když v omezeném režimu. 

Modul jako jasná hvězda

Vrchol testovací mise ovšem přišel o den později, když se McDivitt a Schweickart v lunárním modulu odpojili a odlétli od mateřské lodi. Na vzdálenost 80 km Scott plavidlo kolegů z velitelské sekce stále viděl v podobě jasné hvězdy, ovšem při 160 km je ztratil z dohledu – ale naštěstí nikoliv z přístrojů. Pomocí radaru a počítače permanentně počítal dráhu, po níž by pro ně musel zaletět v případě selhání lunárního modulu. Ten však fungoval bezchybně a po simulovaném vzletu z Měsíce – odhození spodní sekce s přistávacími nohami a zážehu startovacího motoru – se oba astronauti vraceli na vyšší orbitu ke Scottovi. 

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Posádka strávila na zemské oběžné dráze ještě pět dnů studiem povrchu planety z vesmíru, načež 13. března 1969 přistála v Atlantiku, poblíž letadlové lodi USS Guadalcanal. Všichni účastníci mise dodnes žijí v USA.