Spletitá cesta k raketoplánům: Počátky amerického programu Space Shuttle (2.)

V předchozí části jsme skončili u materiálu, z něhož měl být raketoplán postaven. Místo titanu, který byl velmi drahý, se konstruktéři rozhodli pro hliník. Měl také výhodu v tom, že snesl vyšší teploty.

Ve finanční pasti

V únoru 1970 upřesnila NASA podobu raketoplánu. Mělo jít o dvoustupňový systém, přičemž v každém stupni by byla dvoučlenná posádka, ovšem obsluhu by zajišťoval pouze jeden člověk. Stroj by vzlétal vertikálně a dosedal horizontálně. Oba stupně by se pohybovaly jako běžné letadlo včetně možnosti obkroužit letiště při přistání. Startovat se mělo vždy 25–75× ročně, maximálně s dvoutýdenní přestávkou jednotlivých strojů mezi dvěma misemi. Systém měl disponovat dvojicí různých (!) druhých stupňů: jedním s cross-range kapacitou 400 km (využíval by se běžně pro většinu letů) a druhým s 2 500 km (primárně pro potřeby letectva).

V té době už o zakázku soutěžila jen dvě konsorcia: na jedné straně McDonnell Douglas a Martin Marietta, na druhé pak North American Rockwell, Convair, IBM, American Airlines a Honeywell. Ačkoliv ještě o rok dříve prezentovaly tyto skupiny velmi různorodé návrhy a vzájemně si konkurovaly, v sevření podmínek NASA se musely začít sbližovat. Vesmírné agentuře tak shodně předložily značně „bachraté“ stroje, s oběma stupni na kapalný vodík a kyslík. První stupeň tvořil letoun velikosti Jumbo Jetu, ovšem s trupem o průměru 10–12 m!

V květnu 1971 však NASA musela čelit dalšímu střetu s realitou. OMB jí oznámil, že v příštích pěti letech rozpočet v žádném případě neporoste. Agentura přitom na takto koncipovaný stroj potřebovala deset miliard dolarů během pěti let a na vrcholu vývoje pak 3,2 miliardy. Ve skutečnosti ovšem mohla počítat zhruba jen s miliardou ročně po dobu pěti let. Hledala se tedy úsporná řešení a objevily se první úvahy, že by celý systém nemusel být vícenásobně použitelný. Snížily by se tak sice náklady na vývoj, ale prodražil by se následný provoz. Jako první byla mimo stroj vytěsněna objemná nádrž na kapalný vodík, což stále nestačilo. Vznikl proto koncept celé vnější nádrže ET neboli External Tank, kterou bylo nutné vyrobit pro každou misi znovu.

Změn doznal i první stupeň: obří letoun se postupně přibližoval podobě prvního stupně některé rakety Saturn. Objevila se rovněž idea stupně na tuhé pohonné látky převzatého z nosičů Titan. Primární návrh počítal se dvěma stupni na sobě, přičemž ke druhému by z boku přiléhal vlastní raketoplán. V této naprosto změněné formě nakonec vesmírný dopravní prostředek přežil, což – viděno dnešní optikou – představuje malý zázrak. Klíčovou roli zřejmě sehrála podpora letectva, které se stalo partnerem NASA v Kongresu. Díky němu byl navíc projekt vnímán jako vojenský, ovšem financovaný z civilního rozpočtu.

Stovky slíbených startů

V listopadu 1971 představilo Marshallovo středisko kosmických letů čtyřicátou (!) revizi projektu, která počítala s raketoplánem, vnější nádrží a dvěma či čtyřmi pomocnými motory na tuhá nebo kapalná paliva. V podstatě se tak rodil raketoplán Space Shuttle. Zmíněná verze si také o měsíc později vysloužila označení „ekonomicky nejvýhodnější“, přičemž vývoj měl stát 5,9 miliardy dolarů a každý start šest milionů. V březnu 1972 se vývojové náklady snížily o dalších 700 milionů dolarů díky volbě pomocných motorů na tuhá paliva a plánu, že se v letech 1979–1990 uskuteční 580 vesmírných misí! Skeptici označili uvedený počet za nerealistický a mimo jiné i nepotřebný, ale právě podobná „kouzla s čísly“ umožnila projektu přežít.

Už v červenci 1971 získala firma Rocketdyne kontrakt na vývoj kyslíko-vodíkových motorů, ale následujících devět měsíců na nich odvedla jen minimum práce. Úřady totiž musely řešit odvolání neúspěšné konkurence. V červenci 1972 dostala společnost North American Rockwell zakázku za 2,6 miliardy dolarů na stavbu dvou letových prototypů a dvou testovacích verzí STA a MPTA (viz Čtyři prototypy raketoplánů). V polovině srpna 1973 pak bylo oznámeno, že hlavní nádrž vzejde z dílny firmy Martin Marietta a pomocné motory vyrobí Morton-Thiokol. Otevřela se tak cesta k raketoplánům v podobě, v jaké nás poté provázely celých třicet let.