Sovětská raketa Eněrgija: Úžasná, ale zbytečná (2.)

První kus druhého (středového) stupně Eněrgije sjel z výrobního pásu už v roce 1979. Šlo zatím jen o maketu, která sloužila k nácviku obsluhy a ověřování pozemního komplexu. V roce 1982 pak na Bajkonur dorazila maketa čtyř bloků prvního stupně a zároveň došlo na zkompletování prototypu středového stupně 4M: nebyl určen k letu, ani se nejednalo o plnohodnotný prvek, ale některými komponentami už disponoval (například se do něj daly tankovat pohonné látky).

Nepřehlédněte první díl článku!

V březnu 1983 tak první superraketa (stupeň 4M s maketami bloků) poprvé opustila montážní halu – a hned ji vyfotografovaly americké špionážní satelity. V květnu prošla rázovými testy, při nichž byl jeden z motorů stupně 4M nahrazen napnutým lanem, které následně pyrotechnika přeťala: snížené pnutí pak s raketou zatřáslo, přičemž vibrace měřily stovky senzorů.

V roce 1985 se prototyp podíval na zkušební stav UKSS, kde prošel devíti cykly plnění – palivem, okysličovadlem a v jednom případě oběma složkami. V říjnu se pak odehrály první dva testy zážehu kyslíko-vodíkových motorů. Když se raketa vracela do montážní haly, vykolejil její železniční podvozek. Nosič se však naštěstí nepoškodil.

Drama během testu

Pro zkušební účely vznikly dva středové stupně Eněrgije označené 5S a 6S, které už představovaly prakticky přesné kopie nosiče, jen nebyly určeny k letu. Hned první zkouška 30. ledna 1986 však přinesla nesmírné drama. Měla trvat 17,8 sekundy, nicméně automatika ji přerušila v čase 2,58 sekundy. Během havarijního vypnutí praskla jedna trubka v pneumatickém systému, z nějž následně uniklo veškeré helium. A bez něj nebylo možné vypustit z rakety palivo.

Natankovaná Eněrgija přitom nesla 600 tun kapalného kyslíku a 100 tun vodíku. S ubíhajícím časem teplota v nádržích rostla a ruku v ruce s ní se zvyšoval i tlak. Bylo jasné, že se nádrže dříve či později roztrhnou a pohonné látky silou odpovídající 450 tunám TNT explodují. Skupina dobrovolníků se proto vydala pod nevyzpytatelnou raketu a ručně ji připojila k záložnímu systému dodávky helia – naštěstí úspěšně.

Nebezpečný náklon

Následovat měla zkouška, které se konstruktéři upřímně obávali – test kompletní rakety (tedy prvního i druhého stupně) na stavu UKSS. Kdyby se ovšem stav při případné mimořádné události zničil, zpozdil by se celý program o dva až tři roky. Pak ale někoho napadlo: „Pokud by se při zkoušce zdemolovala jen raketa, nezaznamenali bychom de facto žádné škody.“ A tak se zrodil nápad přeměnit testovací stupeň 6L na letuschopný nosič a zamýšlenou zkoušku neprovést na stavu, nýbrž ve vzduchu. K výhodám uvedeného řešení patřil zároveň fakt, že by se první produkční raketa 1L zachovala pro druhý start – pro let s Buranem. Zkušební stupeň 6S se tak postupně začal měnit na letový 6SL a 15. května 1987 Eněrgija odstartovala ze stavu UKSS. Ten původně opravdu vznikl kvůli testování motorů (absence podobného zařízení se stala jednou ze základních příčin neúspěchu nosiče N-1), neboť regulérní rampy 37 a 38 zatím neměli Sověti k dispozici. 

Když však Eněrgija stoupala k obloze, všem se zatajil dech: začala se totiž naklánět směrem na vynášené zařízení Poljus. Dokonce to vypadalo, že se převrátí a skončí tím nejhorším možným způsobem – v moři plamenů. Jakmile ovšem dosáhla odchylka čtyř metrů od vertikály, začaly motory náklon srovnávat a raketa pokračovala v letu. Příčinou celé situace se stal fakt, že hlavní motory byly první tři sekundy letu záměrně blokovány, aby se nedostaly do kontaktu s vypouštěcím stolem. Odchylku tedy v řídicím centru víceméně očekávali, přesto došlo ke změně programu a při následujícím startu se motory odblokovaly dříve.

Raketa fungovala bezvadně, přesto se žádný náklad do vesmíru nedostal. Vynášené zařízení Poljus (podle všeho prototyp sovětské vojenské stanice) se mělo přesunout na oběžnou dráhu po zážehu vlastního motoru: ten se však z technických důvodů nacházel vpředu, tedy proti směru letu. Vinou navigační chyby se pak před zážehem zařízení neotočilo o zamýšlených 180 stupňů, nýbrž o 360, a namísto urychlovacího manévru tak provedlo brzdicí, načež zaniklo v hustých vrstvách atmosféry. 

Zastavený start

Příprava první „skutečné“ Eněrgije 1L probíhala hladce, několik odkladů startu ovšem zapříčinily problémy s Buranem. Nakonec mělo ke vzletu dojít 29. října 1988: zbývalo však jen 51 sekund do startu, když automatika odpočítávání zastavila. Od Eněrgije se totiž neodklopilo rameno s plošinou nesoucí kalibrační gyroskopy, o hmotnosti asi 300 kilogramů. Rameno se mělo odpojit ve dvou fázích: nejprve se měly během tří sekund vysunout konektory spojující plošinu s raketou, načež by se plošina odklopila. Jenže vysunutí konektorů trvalo čtyřicet sekund namísto plánovaných tří. Automat proto už nedal příkaz k odklopení plošiny a vzlet zastavil. Na vině byla nejspíše guma u konektorů, jejíž vlastnosti se po dlouhé době od výroby změnily. (Mimochodem, při premiérovém letu v květnu 1987 Sověti zmíněnou plošinu vůbec nepoužili, protože se nevyžadovalo přesné navedení na oběžnou dráhu.) Systém ovšem neumožňoval start zopakovat, jakmile Buran jednou přešel na interní baterie. Stalo se tak osmdesát sekund před vzletem, a bylo tedy nutné hledat nový termín.

Pomalejší odpojení konektorů nicméně podle všeho představovalo ohromné štěstí. Bylo totiž nutné vypustit nádrže pohonných látek, přičemž se zjistilo, že jeden filtr v systému zásobování motorů kapalným kyslíkem je zanesený nečistotami. Tento problém přitom nebylo možné před startem odhalit. Kdyby se přípravy nepřerušily a raketa by vzlétla, jeden z motorů by nejspíš krátce po startu ztratil tah a mise by skončila katastrofou. O několik dní později pak technik zjistil, že se jeden akcelerometr v zadní části rakety „podařilo“ nainstalovat vzhůru nohama! Na nosiči je jich víc, takže není snadné posoudit, zda by měla zmíněná chyba vliv na průběh letu. Trojice obráceně instalovaných akcelerometrů přitom v červenci 2013 zničila bezprostředně po startu ruskou raketu Proton.

Poslední část článku si přečtete první prázdninovou neděli