Souhvězdí Vozky ukrývá hvězdného uprchlíka i planoucí mlhovinu

I když se však nenápadná proměnná stálice AE Aurigae nachází asi 1 900 světelných let od Země, její stopování naštěstí není nijak strastiplné: Stačí, když na obloze vyhledáte o poznání nápadnější hvězdu Ióta Aurigae, poté se přesunete 4,5° na východ k 16 Aurigae a od ní pak zamíříte 1° na severovýchod.

Unikající stálice

Jelikož jde o hvězdu šesté velikosti, je AE Aurigae na hranici viditelnosti očima a představuje snadný cíl pro malý dalekohled. I v něm samozřejmě zůstane „pouhou“ hvězdou, uvozovky jsou ovšem namístě. Zmíněná stálice je totiž víc než výjimečná: Precizní astronomická měření jejího pohybu kosmickým prostorem ukázala, že zhruba před dvěma miliony let vyrazila ze souhvězdí Orionu. Zdá se, že k tomu došlo tam, kde dnes na nebi nalezneme Velkou mlhovinu v Orionu a k ní náležející mladou otevřenou hvězdokupu Trapez. Od té doby se AE Aurigae řítí vesmírem rychlostí přes 100 km/s a na pozemské obloze urazila od místa svého startu úhlovou vzdálenost 40°.

Důvod útěku?

Méně jasná už je příčina jejího úprku. Možná, že AE Aurigae tvořila součást dvojhvězdy – její souputník však explodoval jako supernova, což nebohou AE Aurigae vymrštilo na cestu mezihvězdným prostorem.

Podle jiné teorie se právě tam, kde se dnes nachází Trapez, srazily před dvěma miliony let dvě hmotné dvojhvězdy. Při kolizi byla z každé z nich doslova vystřelena jedna stálice, zatímco ze zbylých dvou vznikl nový dvojčlenný systém – snad by mohlo jít o podivuhodnou dvojhvězdu Ióta Orionis…

Kromě AE Aurigae pak astronomové našli ještě dvě další stálice s podobným osudem i místem původu: 53 Arietis ze souhvězdí Berana a Mí Columbae z Holubice (právě ta by mohla být druhou odmrštěnou stálicí z popsané srážky).

V zorném poli dalekohledu vypadá AE Aurigae jako prostá hvězda na poněkud světlejším pozadí. Na fotografiích z velkých přístrojů se však její podoba dramaticky promění a obklopí ji překrásná zářící mlhovina Planoucí hvězda. Přiléhavé přízvisko dostala díky svému nápadnému „ohnivému“ vzhledu a astronomové ji vedou pod katalogovým označením IC 405. Jako součást AE Aurigae se ovšem jeví jen šťastnou shodou náhod: Uprchlík z Orionu mlhovinou pouze prolétá, díky němu ji však vidíme. Vysoce energetické záření horké hvězdy totiž ionizuje její plyn a IC 405 pak rovněž sama září.