Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (2.)

Už za dvě hodiny po nárazu spočinula celá planeta ve smrtící náruči prachového mračna. Fotosyntéza se přerušila, nastal kolaps koloběhu prvků a organických živin.

Předchozí část: Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (1)

Zhruba po pěti hodinách se konečně začalo prachové mračno rozplývat, ovšem v atmosféře se pohybovaly miliardy tun prachových částeček, které nadále zastiňovaly Slunce. Nejdramatičtější události pomalu doznívaly, ovšem devastační účinky dlouhodobého charakteru teprve nastupovaly. 

Slunce mizí za mračny

Bilance zkázy v živé přírodě byla strašlivá. Již první den po dopadu zřejmě zahynulo až 99 % větších živočichů a prakticky zmizela rostlinstva na velkých plochách kontinentů. Některé skupiny zanikly zcela, většinou však ztráty druhové rozmanitosti nepřesáhly přibližně 50 %. Sluneční světlo k Zemi nepronikalo zhruba šest měsíců, fotosyntéza téměř ustala možná až na rok. Silné poškození utrpěla také ozónová vrstva, zejména v důsledku vyvržení velkého množství chloru a bromu vysoko do atmosféry. 

Ještě větší problém ovšem představovaly skleníkové plyny, které se při dopadu rovněž uvolnily v ohromném množství. Oxid uhličitý, vodní páry a metan přispěly ke skleníkovému efektu, jenž na dlouhá desetiletí ohřál celý povrch planety o několik stupňů. Krátce po srážce se naopak prudce ochladilo v rámci efektu tzv. nukleární zimy. Teploty oceánů poklesly v průměru asi o 2 °C, místy dokonce až o 7 °C. Období snížených teplot trvalo zřejmě několik málo měsíců až let, ale stačilo vyhladit teplomilná společenstva organismů.

Gigantický kráter

Intenzivní narušení struktury oceánského dna vedlo k sesuvům a podmořským zemětřesením a následně i k megatsunami, jež zlikvidovaly pobřeží v délce desítek tisíc kilometrů. Obří vlny vyvolané dopadem dosahovaly výšky 100–300 m a rozrušily dno až do hloubky 500 m. Drtivou silou udeřily na pobřeží dnešního Texasu a okolních států asi 5–10 hodin po impaktu, tedy dříve, než oblast zasypaly tektity. V pórech zemské kůry se na mnoha místech nahromadilo obrovské množství plynů. 

V okolí dopadu vznikl ohromný kruhový val připomínající pohoří. Gigantická prohlubeň o průměru 200 km a hloubce 20 km se tyčila jako němý památník jedné z největších katastrof v historii pozemského života. Vrstva vyvrženého materiálu u jícnu měřila až 800 m – jako byste postavili dvě Eiffelovy věže na sebe… Čerstvý kráter by tak byl dobře viditelný i z vesmíru, přičemž ještě dnes dosahuje průměru 180 km a hloubky 900 m. Také z povrchu Měsíce mohla srážka skýtat úžasnou podívanou – pokud by se na ni snad nějaký pozorovatel mohl tehdy zaměřit. 

Zemská atmosféra, činnost organismů a koloběh vody však veškeré impaktní struktury postupně zarovnávají a ničí. Z ohromného kráteru se tudíž přibližně za milion let stal mořský záliv, opět zarostl bujnou vegetací a klesl na úroveň mořské hladiny. Dnes spočívá pod více než kilometrovou vrstvou mladších sedimentů.

Ochránce Jupiter

Za to, že se v posledních 66 milionech let podobně velká kolize neopakovala, vděčíme zejména svému tichému ochránci Jupiteru. Tento plynný obr totiž nevědomky působí jako strážce vnitřních kamenných planet Sluneční soustavy a svou gravitační silou zachytává či vychyluje většinu těles, která by se se Zemí mohla srazit. 

Paradoxně bychom však měli být vděční i samotné planetce. Kdyby se totiž s naší planetou nesrazila a nezpůsobila tak vyhynutí dinosaurů, pak by se celá evoluce savců včetně člověka výrazně opozdila. Na scénu bychom vstoupili až o mnoho milionů let později, a možná dokonce nikdy. Nevytvořili bychom civilizaci a kulturu v užším smyslu slova. Nesestavili bychom první kalendáře, nepochopili ani ta nejzákladnější tajemství okolního vesmíru. Na Zemi by nejspíš neexistovala žádná forma života schopná o těchto věcech přemýšlet. Neobjevili bychom obří kráter hluboko pod vodami Mexického zálivu. A nikdo by neměl tušení o nebezpečí, které nám z kosmu přibližně jednou za sto milionů let hrozí…

Superexploze

Nic, co člověk ve své historii zaznamenal, se ani vzdáleně neblíží efektům, jež vyvolal dopad planetky Chicxulub. I nejsilnější známá sopečná exploze v dějinách planety, která se odehrála v třetihorách, byla mnohem slabší. Tehdy supervulkán La Garita Caldera, nacházející se na území dnešního Colorada, vyvrhl na 5 000 km³ horniny a výbuch uvolnil energii 240 000 megatun TNT. Dopad planetky na konci křídy byl však ještě 400× silnější.

Vzestup a pád dinosaurů

Před 235 miliony let – Dinosauři vznikají v druhohorním období trias jako malí tvorové o velikosti králíka až psa.

Před 200 miliony let – Při velkém vymírání na konci triasu mizí většina plazích konkurentů tehdy ještě mladých dinosaurů, kteří poté ovládnou souše celé planety v následující juře a křídě.

Před 180 miliony let – Na počátku jurského období se ve stínu již vládnoucích dinosaurů objevují první primitivní savci.

Před 160 miliony let – Z opeřených dinosaurů se vyvíjejí první ptáci.

Před 150 miliony let – Objevují se největší suchozemští tvorové všech dob – gigantičtí sauropodi dosahující délky přes 40 m a hmotnosti více než 80 t.

Před 95 miliony let – Největší rozkvět dinosaurů. V této době žije menší býložravý druh také na území Čech.

Před 66 miliony let – Do současného Mexického zálivu dopadá 10km planetka, několik menších jich ve stejné době zřejmě rozrývá zemský povrch i jinde. Dinosauři vymírají.

Největší vymírání v dějinách

Před 450 miliony let 
První velké hromadné vymírání nastalo v dávném období starších prvohor (ordovik – silur). Příčinou bylo zřejmě rozsáhlé zalednění superkontinentu Gondwana. Vyhynuly četné skupiny bezobratlých živočichů, včetně známých trilobitů.

Před 370 miliony let 
Druhé velké hromadné vymírání, k němuž došlo na konci prvohorního devonu, způsobily změny v zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře. Jistou roli možná sehrál i dopad velkého meteoritu.

Před 252 miliony let 
Největší vymírání v dějinách Země se odehrálo na přelomu prvohorní a druhohorní éry a za oběť mu padlo až 90 % tehdejších druhů. Příčinou se stala extrémně silná sopečná činnost na území Sibiře, změny v zastoupení některých prvků v oceánech a snad i další, dosud neznámé aspekty.

Před 201 miliony let 
Vymírání na rozhraní triasu a jury vedlo k vyhynutí velkých plazů, například therapsidů, a paradoxně pomohlo dinosaurům k dominantnímu postavení. Příčiny neznáme, souvisejí však nejspíš s vulkanismem a klimatickými změnami.

Před 66 miliony let 
Poslední vymírání tzv. Velké pětky se odehrálo na rozhraní křídy a třetihor (či paleogénu), a označuje se proto také jako K-T nebo K-Pg událost. Jako jediné jej můžeme bezpečně spojit s impaktní událostí velkého rozsahu (Chicxulub).