Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (1.)

1. Země: Blíž ke Slunci, víc tepla?

Země obíhá kolem Slunce po eliptické dráze: v nejbližším bodě ji od něj dělí 147,1 milionu kilometrů, zatímco na opačné straně se vzdaluje až na 152,1 milionu kilometrů, a rozdíl tak činí nezanedbatelných pět milionů kilometrů. Nachází-li se naše planeta ke své hvězdě nejblíže, přijímá od ní více energie, kdežto ve větší vzdálenosti je tepla i světla méně.

V žádném případě však nelze uvedený fakt spojovat se střídáním pozemských ročních období. Jedno roční období je část roku, která se vyznačuje charakteristickou změnou počasí. Zmíněná změna je důsledkem oběhu Země kolem Slunce, při němž se její rotační osa naklání v úhlu 23,5°. Na konkrétní místa planety tak v průběhu roku dopadá odlišné množství slunečního záření. Na severní polokouli panuje zima v době, kdy se Země nachází ke své hvězdě nejblíže, zatímco na jihu mají v té době léto. Proto jsou u nás zimy o něco mírnější, neboť Slunce naši polokouli zahřívá poněkud více než tu jižní v zimním období.

Ke střídání ročních období dochází také na Marsu a na obřích planetách Saturn, Uran a Neptun. Pro zajímavost: na Neptunu trvá jedno roční období úctyhodných 41 let.

2. I planetky mají své prstence 

Dlouho jsme věděli pouze o prstenci u Saturnu. Jeho náznaky spatřil ve svém primitivním dalekohledu již Galileo Galilei, který však podstatu pozorovaného úkazu nepochopil správně. V roce 1977 objevili astronomové prstenec u planety Uran, a to na základě sledování zákrytu slabé hvězdy. O dva roky později vyfotografovala kosmická sonda Voyager 1 prstenec Jupitera. A jako poslední se v roce 1984 podařilo odhalit prstenec Neptunu, rovněž na základě zákrytu hvězdy, ovšem teprve v roce 1989 potvrdila jeho přítomnost sonda Voyager 2.

Třetího června 2013 nastal zákryt slabé hvězdy planetkou 10199 Chariklo, která krouží kolem Slunce v prostoru mezi Saturnem a Uranem. Před samotným zákrytem i po něm jas hvězdy krátce zeslábl. Nejjednodušší vysvětlení znělo, že má planetka prachový prstenec. Chariklo měří v průměru zhruba 250 km a detailní zpracování dat z pozorování vedlo k závěru, že ji ve vzdálenosti necelých 400 km obepínají dva prstence: jeden má na šířku 7 km, druhý 3 km a dělí je 9km mezera. Dostaly jména Oiapoque a Chuí po dvojici řek tekoucích poblíž severní a jižní hranice Brazílie.

3. Planetka s šesti chvosty

Když astronomové studovali pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu hlavní pás planetek ve Sluneční soustavě, podařilo se jim mezi nimi identifikovat těleso s šesti „kometárními“ prachovými ohony neboli chvosty. Dostalo předběžné pojmenování P/2013 P5 a David Jewitt z Kalifornské univerzity k němu uvedl: „Doslova nás šokovalo, když jsme objekt spatřili. Ještě víc nás ovšem udivily dramatické změny struktury jeho ohonů během třinácti dnů, kdy neustále vyvrhoval prach. Je těžké uvěřit, že se skutečně jedná o planetku.“

Těleso vyvrhovalo prach přinejmenším posledních pět měsíců. Astronomové nepředpokládají, že by pozorované chvosty mohly být důsledkem srážky s jiným objektem, protože se nepodařilo detekovat větší množství (shluk) prachu uvolněného do okolního prostoru najednou. Podle pečlivého počítačového modelování, které uskutečnila členka vědeckého týmu z Institutu Maxe Plancka v Německu Jessica Agarwalová, mohou ohony představovat následek řady jednorázových výronů.

Pokračování: Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (2.)

Planetku možná roztočil tlak slunečního záření. A podle Davida Jewitta se pak rychlost její rotace potenciálně zvýšila natolik, že slabá gravitace nedokázala udržet prach na povrchu tělesa. Postupně proto začal unikat do okolního prostoru a vytvářet chvosty. Mohlo se tak uvolnit 100–1 000 t materiálu, což představuje pouze malou část celkové hmotnosti objektu, jehož průměr se odhaduje na 430 m.