Sláva a pád Babylonu: Proč se zhroutila jedna z největších civilizací v dějinách?

Krajina mezi řekami Eufrat a Tigris byla bohatá a dobře zavlažovaná. Nikoliv náhodou tvořila srdce oblasti, které dnes říkáme „úrodný půlměsíc“. Pravidelné záplavy přinášely životodárné bahno a pod starostlivým dohledem prvních pěstitelů se obiloviny a luštěniny proměnily ve výnosné plodiny, jež dokázaly uživit dříve nemyslitelné populace. S místními akkadskými farmáři se mísili polokočovní Amorité, vysocí lidé atletických postav, kteří se pohybovali mezi horskými a nížinnými pastvinami a chovali velká stáda dobytka. Postupem času převzali výhody zemědělství a chovatelské umění jim zajistilo bohatství. Okolo 4. tisíciletí př. n. l. zakládali v regionu první malá města se stovkami obyvatel a Babylon se stal jedním z nich. 

Civilizaci Mezopotámie však nezaložili Babyloňané. První sumerská říše tam existovala už o dva tisíce let dřív a Akkaďané dosáhli kulturního i stavitelského rozmachu stovky let před svými budoucími sousedy z Babylonu. Města jako Ur, Uruk, Larsa či Eridu dalece převyšovala jeho rozlohu i politický význam. Vše se změnilo, když se roku 1792 př. n. l. chopil moci jeden z největších panovníků antické historie Chammurapi a vytvořil říši, kterou dnes známe jako Starobabylonskou. Obratnou agresivní politikou ovládl sousední bohatá města a původně nezávislé městské státy spojil do – na svou dobu nevídaného – svazku s jediným mocenským centrem. 

Zákony pro říši

Chammurapi si postupně podmaňoval další a další akkadská sídla jižně od Babylonie a nakonec ovládl velkou část Mezopotámie. Po válečných taženích se soustředil především na vnitrostátní záležitosti, protože spravovat říši s mnoha městy znamenalo mnohem větší logistický problém než vládnout jediné obci. Vytvořil tak novou organizaci státní správy, kdy byrokratický aparát zajišťovali kvalifikovaní úředníci a v čele krajů stáli místodržící.  

Následně panovník reformoval soudní systém a proslul zejména vydáním zákoníku, jenž se inspiroval podobnými kodexy z dřívějších sumerských časů. Obsahoval 282 článků a řešil právní otázky týkající se majetku, obchodu, zločinu, ale i rodiny a postavení různých společenských vrstev. Slavné spojení „oko za oko“ pochází právě z tohoto dokumentu, a přestože se to z dnešního pohledu jeví absurdní, jednalo se o významný skok ve vynucování „humánního“ chování. Když dřív přišel postižený například při rvačce o oko, směl svého soka zabít. Nově zákon určoval přiměřeně tvrdou odplatu, která zastavila násilnou spirálu msty, do níž postižené rodiny často upadaly.  

Zářící hvězda

V době míru a blahobytu rozvíjel Chammurapi zemědělství a soustředil se na rozmach obchodu i dopravy. Budoval odvodňovací a zavlažovací systém, bez nějž by Babyloňané vedli krušný život. Letní teploty dosahovaly až 50 °C a déšť přicházel jen během krátké zimy, přičemž srážky nezahrnovaly víc než 100 mm ročně. Město ovšem získávalo tolik potřebnou vodu díky poloze mezi dvěma veletoky. Z řek ji přiváděla soustava kanálů a výšku hladin regulovala stavidla. Zavlažovací systém vyžadoval důslednou péči, jejíž zanedbání mohlo znamenat nižší sklizeň a horší životní úroveň. Vodní hospodářství si proto vysloužilo několik paragrafů ve zmíněném zákoníku.

Amorité si vzali z předešlých kultur Sumerů a Akkaďanů to nejlepší. Chammurapi podporoval architekturu i vědy. Zásluhou babylonských mudrců se ohromně rozvinula astronomie – coby součást astrologie, matematika, písmo, a především hospodářství s masovou výrobou cihel, keramiky či látek. Babylon se proměnil v zářící hvězdu. 

Výstavní metropole

Žádný z Chammurapiho nástupců bohužel nedokázal moc a sílu Babylonu udržet. Říši napadli indoevropští Chetité, kteří zpustošili nejen Mezopotámii, ale zaútočili i na Egypt. Město přitom vypálili a poklady odvezli, načež si jej podmanili Kassité a vládli tam dalších 350 let. Během zmíněného období, mezi roky 1595 a 1157 př. n. l., se stal stotisícový Babylon největším sídlem tehdejšího světa. V následujících letech procházel řadou politických zvratů a obdobími nestability. Postupně si jej podmaňovali mocní sousedé, pro něž ovládnutí legendárního města symbolizovalo úspěšnou politickou kariéru. Značnou část vlastní historie i největšího stavitelského rozmachu pak Babylon prožil coby součást Asyrské říše, jež z něj učinila své hlavní sídlo. 

V roce 605 př. n. l. usedl na trůn poslední významný král babylonských dějin Nebukadnesar II., který také podnikal četné vojenské výpravy. Během čtyřiceti let panování proměnil město v jedno z nejskvostnějších sídel Předního východu a pověst o tamních nádherných stavbách se šířila celým starověkým světem. 

Jižní sídlo krále

Metropole na Eufratu přitahovala zraky příchozích již zdálky. Hradby z nepálených cihel i zikkurat boha Marduka se v písečné rovině tyčily k nebi nejen jako charakteristický znak města, nýbrž také coby orientační bod. Branami proudili poutníci i obchodníci. Druzí jmenovaní přitom dováželi zejména zboží, jehož se v Babylonii nedostávalo – kovy, kámen, dřevo, slonovinu, ale rovněž olej, víno, koření či ovoce a zeleninu. 

Příchozí ze severu po proudu řeky nejprve prošli bránou v mohutné vnější hradbě, kterou nechal z nepálených cihel vybudovat právě Nebukadnesar II. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí. Na severu za ní stálo královské letní sídlo, v podobě rozlehlé budovy na podezdívce vysoké 18 metrů. Kromě toho měl Nebukadnesar „hlavní“ Jižní palác, kde se nacházela mimo jiné sbírka uměleckých děl z dřívějších dob i z cizích krajin. 

Alexandrovy smělé plány

Když během ničivých občanských válek ztratili Asyřané nad Babylonem vládu, vystřídali je Peršané a ceněný „drahokam“ leštili ještě víc. Město dál zažívalo obchodní rozmach, staré budovy se rekonstruovaly, nové vyrůstaly. Ne všichni ovšem Peršany vítali – už proto, že neprojevovali přílišnou úctu k polyteistickému náboženství Amoritů v čele s bohem Mardukem a prosazovali vlastní víru v duální rozdělení světa na dobré a zlé, zoroastrismus. Roku 479 př. n. l. tak ve městě propuklo povstání, s cílem Babylonii znovu osamostatnit.

Panovník Xerxes však rázně zakročil: Město přišlo o všechny výsady, a především o svůj – do té doby nesporný – náboženský význam. Velkokrál přikázal zničit dva významné Mardukovy chrámy Esagila a Etemenanki a také roztavit jeho sochu. Do Babylonu se stěhovalo stále víc Peršanů a vliv Perské říše rostl – do jejích rukou se přesunulo řízení města i vysoké státní úřady. Perskou nadvládu ukončil až Alexandr Veliký, jenž měl s Babylonem velké plány. Zhatila je však jeho předčasná smrt v roce 323 př. n. l.

Konec v zapomnění

Babylonská kultura a její tradice upadaly v zapomnění, přestože se je kněží starých chrámů snažili udržovat, a také klínové písmo se užívalo už jen zřídka. V roce 140 př. n. l. skončilo město v rukou jezdeckého národa Parthů, kteří posunuli hranice své říše až k Eufratu. Sídlo, jež během staletí zažilo příliš mnoho válek, nájezdů, ničení a zvedání se z popela, nyní stálo na okraji Parthského království a ztratilo svůj hospodářský, politický i náboženský význam. Také trasy karavan se přesunuly a někdejší slavnou metropoli již nekřižovaly. 

TIP: Největší říše starověku: Jak se zrodila a proč skončila první Perská říše?

Původní obyvatelé se smísili s nově příchozími, někteří se odstěhovali nebo byli vyhnáni, jiní dokonce pobyti. Lesk někdejšího nádherného města vzal za své – podobalo se už jen parthské osadě se silnými řeckými vlivy. Babylonštinu a klínopis dál používalo pouze pár vzdělanců, aby na hliněné tabulky zaznamenávali astronomické údaje. Šlo o labutí píseň kdysi mocného sídla. Když jej opustili i poslední obyvatelé, sloužilo po několik staletí jako obrovská hrobka, kam lidé z okolí ukládali své mrtvé. S postupným chátráním budov a příchodem islámu však i tato tradice zanikla a z Babylonu zbyla jen vzpomínka.