Šéf astronautů Donald „Deke“ Slayton: Ten, který vybíral posádky (2)

Donald „Deke“ Slayton se chystal na svou misi Mercury Delta 7, jež se měla uskutečnit v květnu 1962. V polovině března jej ovšem odvolali z přípravy na mysu Canaveral do Washingtonu, kde na něj kvůli vyšetření srdce čekala dvacetičlenná komise lékařů amerického letectva. Formálně sice odborníci neshledali žádný problém, ale konstatovali, že pokud má NASA v záloze další – zcela zdravé – piloty, ať raději pošle do kosmu některého z nich. Administrátorovi NASA Jamesi Webbovi to stačilo, aby Slaytona z mise odvolal.

Předchozí část: Šéf astronautů Donald „Deke“ Slayton: Ten, který vybíral posádky (1)

Slayton se chtěl pochopitelně bránit – vždyť právě přišel o letenku do vesmíru! Navštívil proto několik uznávaných autorit a jeden z lékařů mu řekl: „Dvě třetiny lidí s tímto problémem umírají už v nízkém věku. Zbývající třetina se o něm nikdy nedozví a nijak je to neomezuje. Mladíku, vy budete žít velmi dlouho.“ A v žertu prý navrhl: „Jediná možnost, jak zjistit váš skutečný stav, je provést pitvu.“

První šéfastronaut

Tyto hlasy však vedení NASA ignorovalo. Slayton se přesto nevzdal, rozhodl se obrnit trpělivostí a bojovat. Od září 1962 se stal „koordinátorem aktivit astronautů“, přičemž později byla tato funkce přejmenována na „šéfa kanceláře astronautů“, i když všeobecně vešla ve známost spíš pod označením „šéfastronaut“.

Slayton měl za úkol zajišťovat každodenní provoz oddílu, koordinovat výcvik, podílet se na výběru nových kandidátů, ale především – jmenovat posádky. Formálně to sice bylo v kompetenci jeho nadřízených a administrátora NASA, ale jen ve zcela výjimečných případech nebyl názor šéfastronauta přijat.

Slayton tak de facto mohl zastávat manažerskou funkci, kde mu lékařské záznamy nebyly na obtíž – a zároveň si udržovat naději, že se jednoho dne do vesmíru přece jen vydá.

Konečně zpátky

Po „uzemnění“ tedy dlouhé roky odhodlaně čekal na svoji příležitost. Mezitím se udržoval v kondici, vybíral posádky, užíval léky a vitaminy, sledoval svůj zdravotní stav… Program Apollo se chýlil ke konci a on věděl, že pro nadcházející – v té době ještě vzdálené – starty raketoplánů už může být příliš starý.

Vsadil proto všechno na jedinou kartu: Domluvil se s hlavním lékařem NASA Charlesem Berrym, že pokud „projde“ u specialisty z kliniky Mayo, vrátí se mezi aktivní astronauty. (Pro úplnost: Berry Slaytona podporoval a zmíněného lékaře mu sám na jedné odborné konferenci vyhledal.) Okamžik pravdy nastal v prosinci 1971, kdy se „Deke“ pod falešným jménem na kliniku zapsal – a o tři měsíce později NASA oznámila jeho návrat do letového stavu. Stalo se tak přesně deset roků poté, co jej odvolali z mysu Canaveral v průběhu předletové přípravy.

Poslední šance

Zdálo se však, že půjde jen o symbolické gesto a zadostiučinění. Posádky pro poslední dvě lunární výpravy – Apollo 16 a 17 – už byly jmenovány a procházely pokročilou fází přípravy, stejně jako všechny posádky pro stanici Skylab. Zbývala jediná šance: hodně nejistý společný pilotovaný let se Sovětským svazem. Už dva roky se o něm sice formálně diskutovalo, ale teprve v květnu 1972 jej prezident Richard Nixon skutečně odsouhlasil. Přesto se ještě dlouho debatovalo o podobě mise: Bude se jednat o let lodi Apollo ke stanici Saljut, nebo o setkání Apolla a Sojuzu?

Slayton každopádně na nic nečekal a intenzivně se učil rusky. Když pak mise Apollo–Sojuz přecházela do stadia realizace, zeptal se ho Christopher Kraft, tehdejší ředitel střediska v Houstonu zodpovědný za pilotované lety, koho by do posádky doporučil. Ideální sestava měla podle Slaytona vypadat následovně: on sám jako velitel, Vance Brand na pozici pilota a Jack Swigert coby pilot přechodové sekce.

Jenže z uvedené trojice měl zkušenosti s vesmírem pouze Swigert, jenž letěl v legendárním Apollu 13. Nebyl však žádoucí osobou, protože se podílel na některých nepovolených komerčních aktivitách v oddíle astronautů. Pozice velitele zase vyžadovala někoho ostříleného, tedy rozhodně ne Slaytona.

Brand nakonec zůstal, Slayton se posunul na místo třetího člena posádky a velitelem se stal zkušený Thomas Stafford. „Deke“ nebyl nijak nadšený a dával svůj nesouhlas patřičně najevo – domníval se, že jako služebně nejstarší by měl velet on. Dostalo se mu však odpovědi, že jde o jeho jedinou potenciální letenku do vesmíru, a tak na protesty rezignoval. „Ale co, k čertu… Létání je létání. A já jsem konečně dostal šanci,“ vzpomínal později.

Život po NASA

V červenci 1975 se pak do kosmu skutečně podíval: Bylo mu 51 let, a ve své době tak získal titul „nejstarší astronaut“. Po návratu z mise Apollo–Sojuz se podílel na programu raketoplánů, který však neprobíhal podle jeho představ, proto v roce 1982 z NASA odešel.

TIP: Kdyby tragicky nezemřel, stal by Virgil Grissom prvním mužem na Měsíci?

Nějaký čas působil ve firmě Space Services Inc., jež se (neúspěšně) pokoušela vyvinout raketu Conestoga. Koncem roku 1992 mu lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. O půl roku později – 13. června 1993 – Donald „Deke“ Slayton svou poslední bitvu prohrál.