Rozhovor s cestovatelem Rudolfem Švaříčkem: Výzev je pořád hodně

Bílá místa na mapě už prakticky neexistují. Máš pocit, že lidé vůbec někde ještě žijí tak jako přes tisícovkami let, pouze ve spojení s přírodou?

Taková místa určitě jsou, například na Guineji. Tamní domorodci dokáží během chviličky zhotovit z listí vak, ve kterém dál přepravují úlovek. Zvíře svážou pomocí šlahounů z ratanu či listů pandanu a všechny tyto práce jim trvají jen chviličku. Použijí přitom cokoli, co mají zrovna k dispozici. Je to rychlé, přirozené, nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje, ani o tom moc nemluví. Pro nás je fascinující pozorovat už jen způsob, jak se při tom pohybují. Jejich pohyby jsou chytře úsporné, stále šetří energií. V tomhle jsou lidé z moderní civilizace úplně někde jinde.

Sotva se ale asi dá říct, že civilizace nějakým způsobem jejich život neovlivňuje, že?

Můžeme se samozřejmě přidat k všeobecnému pláči nad tím, jak se naše planeta mění a už to tu není jako dřív. Na druhé straně i při těch změnách, které jsem v určitých oblastech za uplynulých dvacet let zaznamenal, je obdivuhodné, jak málo se jim lidé v některých oblastech přizpůsobili, jak si dokázali udržet svoji kulturu. To platí například částečně i o Šerpech v Himálaji. Dnes tam sice mají čajovny a hotýlky, ale myšlení a život tamních obyvatel se nijak zásadně nezměnil. Na to, co znamená v oblasti turistiky dvacet let, je to skutečně až neuvěřitelné. Jsou místa, kde takhle dlouhé období znamená absolutní převrat, ale v těch syrovějších oblastech není posun nijak zásadní. Nejvíc je to vidět právě v horách, kde jsou lidé ryzejší a velmi osobití. Nenechají se snadno převálcovat něčím novým, co do jejich prostředí přichází.

Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad takové kulturní odolnosti?

Loni jsem byl svědkem toho, jak ani velká čínská síla nedokáže zlomit hrdost a víru Tibeťanů. Slavila se výročí narození a úmrtí Buddhy i výročí jeho první meditace v Sarnáthu. K posvátné hoře Kailás přicházely davy poutníků. S fantastickým nadhledem ignorovali vojenskou techniku a oddíly, které tam rozestavěla čínská vláda. Roztáčeli své mlýnky a brumlali magické mantry, obcházeli horu plazivou chůzí. S naprosto ubohým vybavením urazí 56 kilometrů a vystoupají do sedla Dolma La ve výšce 5 600 metrů. Mají na sobě často jen tepláky a roztrhané tenisky nebo sandály, rozhodně si nehrají na žádné velké horolezce. Někteří se tak plazí až z míst, kde bydlí – stovky nebo tisíce kilometrů daleko. Snad nic nedokáže zlomit tibetskou duši a sílu, která v těch lidech je. Máme se od nich mnoho co učit. Měli bychom si na ně vzpomenout vždy, když lamentujeme nad tím, jak se na Zemi všechno mění. Není to tak docela pravda.

Jsi spolumajitelem cestovky, která posunuje hranice toho, kam je běžné jezdit. Je vůbec ještě kam tyto hranice posunovat? Co může přijít dál?

Myslím si, že není zásadní hrát si na ta prvenství a premiéry a počítat, kolikrát jsme kde byli. Mnohem podstatnější je poznávat lidi a jejich životní příběhy a snažit se jim rozumět. To, jestli se v Nepálu nebo v Himálaji dostáváme do dalších a dalších oblastí, není prioritou. Samozřejmě je příjemné být někde, kde nepotkáte jediného turistu, ale určitě nevyhledáváme dobrodružství za cenu nebezpečí. Jezdíme v zásadě do oblastí, kde to bezpečné je. Dobrodružství se nám však někdy samo postaví do cesty. Cestování rozhodně není jen o hledání těch nejextrémnějších lokalit. Pro mě osobně jsou zajímaví hlavně lidé a hory, které jsou mojí velkou láskou. V ideálním případě se to spojí a mám možnost být s lidmi žijícími v horách. Nicméně výzev a fantastických oblastí je stále hodně.

Myslíš si, že je to dobře, že se ty hranice stále posunují? Nepřináší civilizace do prostředí přírodních národů spíše negativní jevy?

Nic není černobílé a každá činnost má svoji lepší a horší stránku. Když půjde do džungle lékař, tak i ty jeho nejpozitivnější zásahy budou mít svá proti. Podle mě jde o prolínání kultur, vzájemné poznávání a velké obohacení. Když člověk vidí chudé lidi v Etiopii nebo v Súdánu, uvědomí si, jaké má štěstí, že se narodil právě tady. Srovnávání jednotlivých kultur posouvá dál. Když se například nabubřelý podnikatel setká na vlastní oči s bídou a chudobou, obyčejným životem lidí v jiné části světa, tak to s ním zamává a domů se vrací často zcela proměněný. Začne se třeba chovat trochu jinak a uvědomovat si řadu důležitých věcí, na které by dřív ani nepomyslel.

Měl jsi příležitost poznat, co vlastně si přírodní lidé myslí o nás?

To se samozřejmě nedá generalizovat, protože každý turista je jiný a chová se odlišně. Čím odlehlejší končinu navštívíme, tím jsou tamní lidé pro nás zajímavější a tím zajímavější jsme také my pro ně. Vždy záleží na našich gestech a našem chování, jestli u nich vzbudíme sympatie nebo ne. Každopádně jsou na nás velmi zvědaví. Měl jsem zatím štěstí, že jsem na tom byl vždy fyzicky dobře a to usnadňovalo moji pozici. To, že člověk stačí, že zvládá, vnímají domorodci v náročné džungli pozitivně. Přírodní národy si vytváří obrázek o lidech, kteří je přijedou navštívit, hodně podle této na první pohled viditelné stránky. Fyzická kondice je opravdu důležitá. Nejdůležitějším a nejhezčím pojítkem je ovšem lidský smích. Funguje lépe než jakékoli vyprávění. Pokud se člověk dokáže smát, i když je situace na hranici zvládání, je to zásadní krok k vítězství.

Myslíš, že lidem ze vzdálených oblastí přináší cestovní ruch něco pozitivního?

Samozřejmě bychom našli spoustu věcí negativních a spoustu pozitivních. Nechci cestovní ruch jen obhajovat. Je to věc, která je namíchaná, má své klady a zápory. Rozhodně dokáže v řadě ohledů přinášet i pozitivní věci.

Co tě naučilo cestování? Změnilo nějak zásadně tvůj pohled na některé věci?

Každá cesta se promítne v psychice. To by člověk musel být slepý a hluchý, aby neviděl dění kolem sebe. Jednoznačně nás to někam formuje. Dnes závidím mladým lidem, kteří můžou ve věku osmnácti devatenácti let nasávat vzdálené končiny. Tam člověk prožije za den to, co tady za měsíc. Čím je oblast odlehlejší a extrémnější, tím jsou zážitky kumulovanější a koncentrovanější.

Nedá mi to, abych se krátce nedotknul tvé již dostatečně zmedializované výpravy na Everest. Cílem výpravy byl vrchol, na nějž ti nebylo dopřáno vystoupit. Máš pocit, že ti to nějakým způsobem chybí?

Tu výpravu jsme si užívali, i když měla své náročnější peripetie. Pro vyvěšování tibetské vlajky primátorem na pražské radnici nás nepustili do Tibetu. Naše expedice tak skončila na tibetské hranici a my museli celou logistiku kompletně překopat a nakonec šplhat na nejvyšší horu světa z jižní nepálské strany. Byli jsme partička, která si užívala společný výstup. Přepadl mne problém se zubem a kolega z výpravy Ado Eliáš byl ochotný sestoupit se mnou až kam bylo potřeba. Poměrně složitým způsobem mi vytrhl šestku vlevo nahoře. Tím jsme ale oba přišli o vrcholovou šanci, protože týden časového skluzu se už nedá dohonit. Když byl Pavel Bém na vrcholu, tak jsme si ten obrovský nával štěstí užili všichni. Cílem přece bylo, aby někdo z nás vylezl nahoru. A to se po dlouhých chvílích čekání, v zimě a v těžkém terénu, kde stále hrozí laviny, podařilo. Společně jsme tam patřičně a intenzivně oslavili náš úspěch. Až když se novináři ptají po sto padesáté osmé, proč jsi nebyl nahoře, tak to teprve začíná bolet. Formu jsem měl, ale osud se odklonil jinam. Na Everestu to nebylo podstatný. Byli jsme parta, která dosáhla úspěchu. Dnes mám jiné priority a neleží mi to v hlavě. Mám jiná přání a touhy.

Nevadí tedy ani to, že jsi nedovršil svůj někdejší cíl zdolat nejvyšší vrcholy všech kontinentů?

Dříve pro mě bylo důležité za každou cenu stanout na vrcholu, ale postupně se nenápadně změnila horská filosofie. Přišla Aconcagua, nejvyšší hora Ameriky, kde jsem byl s režisérem Palo Barabášem. On zůstal těsně pod vrcholem, takže jsem nahoru vystoupil sám. Stál jsem tam osamoceně, a nic. Přestože to je nejvyšší hora jižní hemisféry, říkal jsem si – no a co, tak jsem tady a co má být? Strašně mi chyběl stisk ruky, přátelská herda do zad nebo společné bujaré zařvání. Postál jsem tam jak opuštěná trubka a šel zase dolů. Moc mi to nepřineslo. Zjistil jsem, že je pro mě důležitější být s někým. Potřebuji přátelství, které je někdy zásadní.

Everest je sice nejvyšší hora naší planety, ale předpokládám, že výstup na něj nebyl tím nejobtížnějším, co jsi podstoupil.

Největší extrém byla Antarktida. Tlak na psychiku je tam obrovský. Jakákoliv šance na pomoc je nekonečně daleko. Nesmí se prostě nic přihodit. Zlomenina či vyvrknutý kotník se stane obrovským problémem. Šlapali jsme 350 kilometrů panenským terénem a nevěděli, jak dopadneme na konci expedice. Čekal nás ledopád, který měl kilometrové převýšení. Nevěděli jsme, zda ho dokážeme zdolat a jestli se zase nebudeme muset vracet. Ve stanu jsme měli 38 °C pod nulou. Když jsme ledopád překonávali, byla bouřka a nás pět chlapů na jednom laně. To byl zbytečně velký adrenalin. Tenkrát tam byla špičková sestava – Petr Valušiak, největší z polárníků, Zdeněk Hrubý, šéf mnoha expedic, Láďa Nosek, Pavol Barabáš a moje maličkost. Vědomí, že jsi na zcela nedostupném místě, dává člověku zabrat. V případě, že by se něco stalo, budeš těžko shánět pomoc, Stejně ošemetné je to například na Guineji.

Právě při výpravách na Guineu máte někdy k jídlu chody, na nimiž by asi většina zoologů přinejmenším kroutila hlavami …

Na Guineji jsme nuceni žít život domorodců se vším všudy. Jestliže oni uloví kasuára, jíme také kasuára. Je to prostě jejich svět a jejich život. My jim ho nepřevracíme, naopak. Vždy se snažíme respektovat kulturu, ve které se nacházíme. Důležité je nezasahovat do jejich zvyků a rituálů. Když domorodci uloví kuskusa, jíme kuskusa, když lukem sejmou papouška, jíme papouška. Nemůžeme si nosit velké množství jídla s sebou, expedice jsou často velmi dlouhé.

TIP: Rozhovorem s Vladislavem T. Jirouškem: Není lepší, když druh vymře!

Pro mnohá zvířata je setkání s člověkem bohužel osudné. Vzpomněl by sis na nějaké setkání se zvířetem, které málem bylo osudné tobě?

Pro mě bylo nejsilnější setkání s horskými gorilami. Když jsme tam byli poprvé, šlapali jsme nekonečným pralesem a šance, že je objevíme, byla poměrně malá. Už jsme se srovnali s tím, že na ně tentokrát nenarazíme. Chtěli jsme to otočit zpátky, ale nakonec jsme měli štěstí. Když člověk zírá na ten kolos, dívá se z očí do očí obrovskému zvířeti, je to fakt silnej okamžik. To se nedá srovnat se šimpanzi, kteří blbnou někde o kus dál, hážou lejna a kálejí na tebe ze stromu. Jednou se stalo, že mi obrovský gorilí samec sebral brašnu s kamerou a zmizel s ní v džungli. Já jen zíral, jak kamera mizí v nenávratnu… Nakonec se mi podařilo s pomocí rangerů získat ji zpátky. Silným momentem je lov predátorů. Sledovali jsme vrh zebry v nekonečné savaně. V momentě, kdy konečně porodila mládě, objevily se nečekaně hyeny. Drsná příroda má svou drsnou stránku.

Svět se obecně zmenšuje a otvírá, jak jsme si již říkali. Existují podle tvé zkušenosti oblasti, které naopak byly dřív přístupné, ale dnes se do nich není možné dostat?

Takhle se v podstatě uzavírá Afrika. Jezdit tam bylo dříve někde jednodušší než dnes. Obtížná je zvláště linie Súdán–Kongo–Angola. V roce 1994 jsme projeli Kongem jako poslední expedice, dnes je srdce Afriky již neprůjezdné. Díky uzavírání se světu si tyto izolované oblasti na druhé straně uchovají svoji původnost.

Máš vůbec ještě nějaký cestovatelský sen, který sis zatím nesplnil?

Mě cestování baví snad čím dál víc. Míst, která chci vidět, a věcí, které bych si přál zažít, je stále velká spousta. Chci se dostat do východního Tibetu, do severního Tibetu, kam se chystám na šamanský festival, strašně bych chtěl pořádně prožít akci velký Snowman, uváděný jako nejtěžší trek světa. Zajímá mě oblast západního Nepálu, která je izolovaná a uzavřená. Těším se na nepálské národní parky, kde se chceme plavit více dní na lodi... Těch zajímavých výzev je opravdu hodně.

Kdo je Rudolf Švaříček

Vystudoval ekonomii na VUT v Brně. Má za sebou mimořádné výkony v průzkumu extrémních oblastí i řadu úspěšných expedic: Polar 89 (se psím spřežení na pól), Marco Polo (napříč Asií), Hedvábná stezka (rok a půl asijskými státy), Živá Afrika (napříč Afrikou v modulu Tatry). Autor knihy Živá Afrika, spoluautor publikací Tamtamy času, Třetí Everest a Past na rovníku. Věnuje se hlavně oblastem izolovaných etnik. Jeho doménou je Indonésie, ostrov Nová Guinea a oblast Himaláje. Absolvoval ojedinělé horské výstupy (např. český prvovýstup na Carstensz). Publikuje v českých i zahraničních časopisech, spolupracuje s televizí. Spolupracoval na natáčení Cestománie. Hlava i duše festivalu Go Kamera.
V horolezeckém projektu Koruna Planety – 7 Summits absolvoval výstupy na nejvyšší vrcholy kontinentů. Od roku 1995 je majitelem cestovní kanceláře Livingstone

Na okraj rozhovoru

Rudu Švaříčka už znám pěknou řádku let a mám pocit, že se za tu dobu prakticky nezměnil. Stále je v poklusu, pořád ve stavu příprav na další cesty, výstavy nebo těsně před dokončením další knihy. Naše schůzka se po měsících plánování a přesouvání termínů nakonec odehrála u něj v bytě. V pozadí hrála nezbytná hudba, bez níž by Rudova osobnost snad ani nebyla kompletní, a ovzduší bylo poklidně předvánoční. Navzdory této atmosféře jsem se nemohl zbavit pocitu, že se tenhle člověk stejně cítí víc doma na cestách. Expedice jsou tím, pro co žije a mezidobí vždy přečká jen díky myšlenkám na další výpravu, kde si bude opět moci „dobít baterky“.