Raketový konstruktér a věčný teoretik Hermann Oberth: Poletíme na Měsíc! (1.)

Na podzim roku 1928 dostal profesor Hermann Oberth nabídku od berlínských filmových ateliérů UFA: „Chceme, abyste dělal odborného poradce režisérovi Fritzi Langovi pří natáčení vědecko-fantastického filmu Žena na Měsíci.“ Na gymnáziu v maďarském Nagyszeben v Transylvánských Alpách (dnes rumunském Sibiu) si vzal Oberth neplacenou dovolenou a odjel do Německa. Chtěl tuto příležitost využít k postavení skutečné rakety – a veřejně ji odpálit v den premiéry filmu.

Raketa pro film

Reklamní oddělení společnosti UFA i režisér nadšeně souhlasili. Oberth dostal povolení zařídit si na dělostřeleckém cvičišti Reinickendorf na předměstí Berlína laboratoř. Uvědomil si však, že mu chybí praktické zkušenosti, a proto k sobě povolal dva asistenty – inženýra Rudolfa Nebela a studenta techniky Alexandra Scherschevského.

Museli překonávat spoustu těžkostí, přesto věřili, že raketu dokončí. Při jednom experimentu na sklonku léta 1929 přišel málem nešikovný Oberth o zrak. Zmíněná zkušenost ho tak šokovala, že několik dnů nechodil do laboratoře. „Nechtěl jsem však ztratit vzácnou příležitost k experimentování, a pokračoval jsem proto v práci,“ popisoval později ve svých pamětech. „Výbuch mi pomohl pochopit, co je příčinou intenzivního rychlého hoření benzinu a tekutého kyslíku v úzkém ohraničeném prostoru, inspirovalo mě to k objevu ‚samovýbuchu‘ – výbuchu kapalného paliva. Vzhledem k nervovému vypětí jsem se ovšem dopustil několika hrubých chyb, zvláště při jednání s lidmi.“

Reklamní oddělení UFA referovalo o každém úspěchu konstruktérů v tisku. „Náš film líčí historii budoucnosti,“ hlásal reklamní slogan. „Tato budoucnost však už začala – jak prokáže vypuštění rakety profesora Obertha!“ Čtenáři se dokonce dozvěděli, že se start uskuteční na jednom malém plochém ostrůvku v Baltském moři u německého pobřeží.

Vynořovaly se ovšem stále nové a nové potíže. Obertha pak tyto každodenní starosti natolik skličovaly, že nakonec propadl panice a z Berlína zmizel. V úterý 15. října 1929, za chladného deštivého večera, měl film Žena na Měsíci premiéru a vzbudil obrovský zájem publika. Při vstupu diváků do kina musel dokonce asistovat policejní oddíl. A v sále seděl i Oberth, který se tajně vrátil. Společnost UFA byla navýsost spokojena – Langův film nakonec dávaly biografy po celé Evropě řadu měsíců.

Studium v Německu

Hermann Julius Oberth se narodil 25. června 1894 v Nagyszeben, v maďarské části Rakousko-Uherska. V té době se sedmatřicetiletý ruský učitel Konstantin Ciolkovskij propracovával k myšlence raketového letu a dvanáctiletý americký chlapec Robert Goddard sbíral první zkušenosti ve své domácí dílně. Hermannovi rodiče byli Němci, a proto poslali svého jedináčka po maturitě studovat do staré vlasti. Otec, lékař, chtěl vybudovat v nádherném prostředí Jižních Karpat soukromé sanatorium – a primářem se měl stát právě Hermann! Mladík poslušně navštěvoval lékařskou fakultu v Mnichově: každý medik si přitom musel zapsat nejen obvyklé odborné předměty, ale i dva další – Oberth si vybral matematiku a astronomii.

Když mu bylo dvacet let, propukla první světová válka. Hermann nastoupil vojenskou službu v jedné nemocnici poblíž fronty, kde měl dost času na hledání matematických formulek, jež charakterizují let rakety. Koncem roku 1917 poslal německému ministerstvu války v Berlíně podrobné plány na zkonstruování dálkové střely poháněné raketovým motorem s kapalným palivem. Na jaře 1918 dostal zamítavou odpověď. 

Odmítnutá dizertace

Po válce připadl Oberthův rodný kraj Rumunsku. Po demobilizaci odešel student zpátky do Mnichova a později na univerzitu v Heidelbergu. Avšak místo aby následoval dobře zajištěnou životní cestu svého otce, zvolil si nejisté povolání matematika a fyzika. Teoreticky vyřešil řadu problémů letu rakety v atmosféře i mimo ni. Ano, jedině raketa se může pohybovat v meziplanetárním prostoru. A její let je natolik bezpečný, že se do kabiny na špici mohou posadit i lidé. Pravda, některé údaje převzal z odborné literatury, ale hlavní myšlenka a podstatná část matematických důkazů se zrodila v jeho hlavě! Od nikoho neopisoval, jenom matematicky a fyzikálně rozvedl myšlenky spisovatelů vědecko-fantastických románů.

Studii chtěl předložit na univerzitě v Heidelbergu jako doktorskou dizertační práci. Jeho profesor ji však odmítl: „Cožpak můžete o nějakých raketách, které známe z nejrůznějších maškarád, napsat odborné pojednání?“ Optimismus vrátila Oberthovi novinová zpráva o jakémsi profesoru Goddardovi z Ameriky, který prý o raketovém pohonu vydal celou knihu. V Heidelbergu ji posluchač matematiky marně sháněl. Z novin se dověděl, že její autor přednáší na univerzitě ve Worcesteru. A tak 3. května 1922 napsal neznámý německý student světoznámému profesorovi dopis. Zmínil se o své práci a poprosil váženého odborníka o zaslání jeho studie. Goddard mu ji beze všeho obratem poskytl.

Kosmická stanice

Spis nazvaný Metoda dosahování mimořádných výšek však německého studenta poněkud zklamal. Vždyť on došel v teoretických řešeních a představách o jejich realizaci dále než americký profesor! Podle Goddardových tvrzení nebylo možné řadu charakteristik letu sestavit do nějaké závislosti – jmenovitě dobu aktivního letu, kdy hoří motory, únikovou rychlost, která je nezbytná k navedení na oběžnou dráhu okolo naší planety, zrychlení a dolet rakety, odpor vzduchu a zemské přitažlivosti. A to přece nebyla pravda! Vždyť on tyhle souvislosti našel a spočítal!

Navíc se Oberth domníval, že střelný prach, který jako tuhé palivo doporučoval Američan, není pro rakety vhodný; jemu se zdály výhodnější kapalné pohonné látky, jež by ve srovnání s prachem umožnily vyvinout alespoň dvojnásobnou rychlost. Netušil však, že na to přišel i Goddard a že právě začíná kapalinové rakety konstruovat.

Americký profesor neuváděl ve své studii žádné projekty, zatímco Oberth měl už dost podrobný nákres výškové rakety Modell B. Rovněž se chystal nakreslit projekt samotné kosmické lodi, a dokonce stroje, který by setrval ve vesmíru delší dobu – družicové stanice. Zmíněné plavidlo by sloužilo jako laboratoř pro meteorologická pozorování a jako tankovací základna pro dálkové kosmické výpravy. Případně by se na něj mohlo umístit zrcadlo, které by odráželo sluneční paprsky na Zemi, kde by se jejich energie zachytila a zužitkovala. Do knihy zahrnul Oberth rovněž některé své poznatky o působení stavu beztíže na lidský organismus.

Rozebraný titul

Goddardova studie přiměla Obertha rychle dokončit vlastní rukopis. Jeho útlá publikace Raketou do meziplanetárního prostoru o 92 stranách vyšla v roce 1923. A historie se opakovala: Autor předpokládal, že o svých myšlenkách bude diskutovat s inženýry a vědci. Knížka sice okamžitě zmizela z pultů, ovšem kupovali ji většinou laici, kteří mnoha odborným výkladům vůbec nerozuměli. Přesto v ní našli dost pasáží o tom, co hledali: Výpravu člověka do vesmíru – především na Měsíc – lze uskutečnit s dnešní technikou! A tentokrát to neříkal spisovatel, nýbrž odborník. Vzorečky a cizí slova se ukázaly spíše jako přednost než závada, podtrhly reálnost projektu a nakladatel musel dotisknout tisíce exemplářů knihy…

Odborníci, pro které Oberth psal, však rozumět nechtěli a jeho dílo ignorovali. Jediná vážná kritika přišla od Goddarda. V zatrpklém dopise známému britskému vědeckému časopisu Nature si stěžoval, že mu Oberth upřel některá prvenství. Myšlenka pohánět rakety kapalným kyslíkem a vodíkem byla přece jeho, Goddardova – přišel s ní v roce 1909 a v roce 1912 dokončil její teoretický výklad. Oberth se přitom opovažoval uvádět ve své knize stejná data u vlastních prací!

Goddard si skutečně zapsal myšlenku kapalinové rakety do svého deníku v lednu 1909, jenže jí ještě ani o deset let později ve své studii nepřikládal význam: zmínil se o ní pouze letmo v poznámce pod čarou, kde uvažoval o používání vodíku a kyslíku v tekutém či pevném skupenství. Ostatně celý spor byl zbytečný – první návrh na kapalné pohonné hmoty se už dávno zrodil v hlavě Ciolkovského.

Pokračování příště