Raketový konstruktér Vasilij Mišin: Neúspěšný dobyvatel Měsíce (2.)

Po pohřbu zakladatele sovětské praktické kosmonautiky Sergeje Koroljova se jeho náměstci shodli, že nástupcem by se měl stát Mišin. Jenom Sergej Krjukov namítl: „Hlavní konstruktér by měl mít trpělivost s lidmi, vyslyšet všechny návrhy. To Mišin neumí. Poslouchá jenom toho, kdo se mu líbí, a potom si stejně dělá, co sám chce.“ Nakonec hlasovali – pro Mišina byli všichni až na Krjukova. Po zdlouhavém schvalovacím procesu stranického ústředního výboru jmenovali oficiálně druhého hlavního konstruktéra v květnu 1966.

Předchozí část: Raketový konstruktér Vasilij Mišin: Neúspěšný dobyvatel Měsíce (1.)

Příliš mladý, příliš nový

Proti ostatním hlavním či generálním konstruktérům měl Mišin obrovskou nevýhodu – byl nový a mladý, navíc dosud nebyl akademikem, pouze členem-korespondentem Akademie věd. Po svém předchůdci přitom zdědil přes 25 různých projektů. Na největším z nich – superraketě N-1 – se podílelo 26 konstrukčních a výzkumných institucí a na 500 továren. Chystaly se letové zkoušky bojové rakety TR-2 a testy prototypu lodi Sojuz. Inženýři museli dokončit přípravy k automatickému spojení dvou plavidel na oběžné dráze. V továrnách zápasili s výrobou jednotlivých dílů nosiče N-1 a lunárních modulů L-1 pro oblet a L-3 pro přistání, což měly být upravené Sojuzy. Nový šéf dohlížel i na činnost filiálek v jiných městech.

Raketový konstruktér a jeden ze zakladatelů sovětského vesmírného programu Boris Čertok si již tehdy uvědomil, že závod o Měsíc prohrávají. Vždyť Američané počítali s vypuštěním Saturnu V už v září 1967 a s prvním pilotovaným letem Apollo v následujícím roce. A první Mišinova N-1 mohla odstartovat nejdřív v roce 1969.

Dvě cesty na Měsíc

Prozatím ovšem Sověti slavili další úspěch: 3. února 1966 na Měsíc měkce dosedla Luna 9, načež odeslala čtyři panoramatické fotografie okolí. Koncem března se pak Luna 10 stala první umělou družicí našeho souputníka, nicméně její hlavní úkol nebyl vědecký, nýbrž politický: vysílala Internacionálu, „hymnu světového proletariátu“.

V listopadu 1967 měl SSSR oslavit 50. výročí bolševické revoluce a to si žádalo vyslat světu vzkaz v podobě skutečně velkolepého činu. Nejvyšší stranický šéf přes kosmonautiku Dmitrij Fjodorovič Ustinov trval na pilotovaném obletu Měsíce a následujícího roku i na přistání.

V prosinci 1966 se na zasedání státní komise pro oblet Měsíce rozvinula debata o těchto výpravách. Mišin navrhoval spojení dvou těles na dráze v blízkosti Země: Nejdřív by s prázdnou lunární kabinou odstartovala raketa UR-500 Proton, kterou vyvíjel jeden z největších Koroljovových konkurentů Vladimir Čelomej. Vzápětí by se k ní na R-7 přidala loď Sojuz se dvěma muži. Obě tělesa by se spojila a dvojice kosmonautů by přeručkovala volným prostorem do plavidla L-1, které by k Měsíci vynesl čtvrtý stupeň rakety. Pátý stupeň by pak umožnil zachycení na lunární oběžné dráze a další manévry.

Hlavní konstruktér pozemních zařízení Vladimir Barmin navrhl let Protonu přímo s posádkou. Předtím by ovšem musel nosič ještě nejméně čtyřikrát bezchybně odstartovat! Generál Georgij Ťulin nakonec nařídil: „Pracujte na obou variantách. Později rozhodneme, která bude lepší.“

Zbytečná smrt

Žalostný stav sovětské kosmonautiky si mnozí vládní činitelé stále neuvědomovali. V únoru 1967 sekretariát Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu zdůraznil, že oblet Měsíce a přistání lidí na jeho povrchu představují otázky zvláštního státního významu. Současně přikázal „oblet uskutečnit letos v červnu či v červenci a přistání příští rok v září“.

Kosmickou loď Sojuz začali v bezpilotním režimu zkoušet v roce 1966. Závod o Měsíc ale běžel a čas byl neúprosný. Navíc politbyro naléhalo na Mišina a jeho kolegy, aby na oslavu 1. máje předvedli opět něco výjimečného. V dubnu 1967 se sešla státní komise a konstatovala, že Sojuz je připraven k letu s posádkou – po pouhých dvou bezpilotních misích, z nichž se ani jedna neobešla bez závažných poruch.

Dvacátého třetího dubna 1967 odstartoval Sojuz 1 s Vladimirem Komarovem. Jeden z nejschopnějších sovětských kosmonautů se na palubě potýkal s mnoha závažnými problémy a při návratu nakonec zahynul v troskách kabiny, jež se zřítila k Zemi. Na tragédii měl přitom podíl i Mišin – neuměl požadavek politických vůdců odmítnout, třebaže věděl, že loď není připravena.

Kritika narůstá

V lednu 1968 si generálního konstruktéra a jeho náměstky předvolal ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev. „Jsme v tíživé situaci,“ řekl. „Politbyro přestalo našim slibům věřit… V oblasti vesmíru pokračují práce velmi špatně, zvláště u soudruha Mišina.“

Kritika hlavního konstruktéra narůstala. I jeho nejbližší spolupracovníci začali vyslovovat výhrady. Neuměl jednat s lidmi, byl namyšlený a přesvědčený o své pravdě, nedokázal hledat kompromisy a východiska ze složitých situací. A skoro nic se mu nedařilo. „Jako Koroljovův náměstek pracoval Mišin brilantně, ale bez něj padl“, vzpomínal kosmonaut Aleksej Leonov ve svých memoárech. „Byl velmi dobrým inženýrem, přesto měl slabé stránky – a jednou z nich byl alkohol. Choval se váhavě, nerad rozhodoval a nebyl ochotný riskovat. A ve srovnání s Koroljovem si neuměl vytvořit dobré vztahy s oddílem kosmonautů.“

Mišin byl pod silným tlakem, a tak se dál zaplétal do nereálných slibů. Už dříve navrhl nový harmonogram letů, který by Sovětům umožnil předstihnout Američany: První start N-1 v září 1967, v prosinci let lunární kabiny a výsadkového modulu bez lidí na zemskou orbitu, v únoru 1968 opakování této zkoušky. V dubnu a v červnu další letové zkoušky s kosmonauty, v srpnu přistání lunárního modulu na Měsíci a návrat na Zemi řízený automaticky. Na místo prvního přistání měl nejdřív dosednout naváděcí lunochod s radiomajákem, po něm záložní výsadkový modul a teprve potom – v září 1968 – i stroj s člověkem.

Prohraný závod

První velký úspěch zaznamenali Sověti až v dubnu 1968: automatické spojení dvou Sojuzů pod označením Kosmos 212 a 213 se stoprocentně zdařilo, zpoždění však bylo značné. Vývoj superrakety pronásledovaly obtíže, především chybějící finance. Třebaže vláda rozhodla, že se práce na projektu N-1/L-3 musejí urychlit, o materiální a technické zabezpečení svého usnesení se už nepostarala. Všechny čtyři starty N-1 v letech 1969–1972 skončily nezdarem.

Také Čelomejovy Protony při zkouškách opakovaně selhávaly. Raketu s kabinou L-1 vyvezli technici na rampu poprvé 18. září 1967: měla automaticky obletět Měsíc a vrátit se na Zemi, nosič však krátce po startu havaroval. Teprve při devátém pokusu se dostavil úspěch – Zond 5 vypuštěný 14. září 1968 náš přirozený satelit obkroužil. Kvůli poruše orientace ovšem nepřistál na sovětském území, nýbrž ve vodách Indického oceánu.

O Vánocích 1968 obletělo Měsíc americké Apollo 8 a v červenci 1969 vstoupili dva astronauti z Apolla 11 na jeho povrch. Sověti závod prohráli.

Konec superrakety i šéfkonstruktéra

V březnu 1973 konstatovalo kolegium ministra všeobecného strojírenství závažné nedostatky ve vedení kosmického programu a začátkem roku 1974 dospěl Ustinov k závěru, že Mišina už nelze dál držet. Rovněž získal tichý souhlas Kremlu k pohřbení N-1 a od 1. května 1974 nařídil všechny práce na superraketě zastavit.

TIP: Konstantin Feoktistov: Strasti prvního vědce ve vesmíru

Osmnáctého května ministr Afanasjev oznámil, že politbyro rozhodlo uvolnit Mišina z funkce a na jeho místo jmenovat Valentina Gluška, jednoho z největších rivalů zesnulého Sergeje Koroljova. To nikdo nečekal: Měl jim šéfovat člověk, který přes deset let kritizoval všechno, co Koroljov udělal a v čem Mišin pokračoval?

Vasilij Mišin začal na plný úvazek přednášet na Moskevské vysoké škole letecké a stal se vedoucím katedry projektování a konstrukce kosmických aparátů, kterou v roce 1959 sám založil. V roce 1989 odešel do penze, ale školu navštěvoval dál. Zemřel 10. října 2001 ve věku 84 let.