Proxima Centauri odpaluje jednu obří erupci za druhou: Její erupce jsou 100× silnější než ty ze Slunce
Proxima Centauri je pro pozemské pozorovatele po Slunci nejbližší známou hvězdou. Po astrofyzikální stránce jde o nepravidelnou eruptivní proměnnou hvězdu typu UV Ceti. Její hmota odpovídá zhruba jedné osmině Slunce, a je také mnohem chladnější než naše mateřská stálice. Na první pohled jde o běžnou a ničím výjimečnou hvězdu. Zdání ale klame. Náš hvězdný soused zřejmě umí odpálit velmi intenzivní erupce. A jak se zdá, odpaluje je až nepříjemně často…
Pořádně vzteklý trpaslík
Astrofyzička Meredith MacGregorová z americké University of Colorado Boulder a její kolegové, před časem důkladně zmapovali chování Proximy Centauri. Šlo přitom o nebývale velkorysý projekt – v průběhu několika měsíců v roce 2019 měli vědci k dispozici 40 hodin pozorovacího času na celkem devíti pozemních i vesmírných teleskopech, včetně Hubbleova vesmírného dalekohledu, soustavy ALMA nebo nového lovce exoplanet TESS.
Během jejich pozorování (1. května 2019) Proxima odpálila gargantuovskou erupci, která trvala sedm sekund. Ve viditelném světle nebyla erupce téměř patrná, většina energie se uvolnila v podobě ultrafialového a rádiového milimetrového záření. „Během okamžiku se Proxima na ultrafialových vlnových délkách na několik sekund 14 000× zjasnila,“ uvádí ve své zprávě hlavní autorka studie MacGregorová.
TIP: Planety červených trpaslíků možná nejsou tak obyvatelné, jak jsme si mysleli
Pozorovaná erupce byla asi stokrát silnější než největší erupce vyprodukované naším Sluncem. Podle MacGregorové navíc zřejmě nešlo o výjimečný jev. Až doposud jsme si mysleli, že červený trpaslík podobné devastující erupce odpálí zhruba jednou za sto let. Nová zjištění ale připouští, že se tak může dít i několikrát za den. To by pochopitelně mohlo mít vážné dopady na případnou obyvatelnost planet soustavy Proximy Centauri a mnoho podobných červených trpaslíků. „Pokud by na planetách v blízkosti Proximy Centauri existoval život, musel by vypadat úplně jinak než cokoli, co známe ze Země,“ uvádí astrofyzička MacGregorová ve svém prohlášení. „Lidská bytost v těchto podmínkách mohla existovat jen velmi těžce.“
Jak se dělí erupce
Sluneční erupce se dělí do šesti tříd – A, B, C, M, X a Super X s hodnotou 1 až 9 (například B4, M5, C9). Každá třída je vždy desetinásobkem třídy předchozí (s výjimkou tříd X), což znamená, že například erupce M2 je 10× silnější než C2. Vážnější dopad na dění na Zemi mohou mít pouze silnější erupce třídy M a pak také erupce tříd X. V případě třídy M jde maximálně o rušení rádiového a GPS signálu, případně vznik polárních září; erupce tříd X již mohou mít vážnější dopady.
Jedny z nejsilnějších zaznamenaných slunečních erupcí se odehrály 16. srpna 1989 a 2. dubna 2001. V obou případech šlo o erupce třídy X20. Ještě silnější ale byla ta ze 4. listopadu 2003, kdy se jednalo o největší radiační erupci, která byla kdy zaznamenána. Podle vědců šlo o erupci třídy X40 až X45. Tou úplně největší ale byla erupce z roku 1859, která zanechala stopy v Grónském ledu ve formě nitrátu a berylia.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
