Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu (1.)

První robotičtí návštěvníci ze Země, kteří zavítali k Venuši a Marsu v letech šedesátých a k Merkuru o dekádu později, měli společného jmenovatele – americký program Mariner. Tento prvopočátek průzkumů okolních planet pomocí automatických sond bychom mohli do jisté míry zařadit do stejné škatulky jako pozdější přistání lidí na Měsíci – do škatulky kosmických závodů v rámci studené války, které odstartovaly roku 1958 spolu se sovětskou družicí Sputnik –, přestože u programu Apollo byl vliv zmíněného soutěžení samozřejmě mnohem znatelnější.

Zálohy na startu 

NASA vyslala v 60. a 70. letech k vnitřním planetám Sluneční soustavy celkem deset sond Mariner (neboli Námořník – údajně ve smyslu nového amerického kosmického „loďstva“). Zajímavé je, že ve startovacím okně byly většinou na dvou různých raketách připraveny dva automaty, jako záloha. Všechny Marinery měly vzlétnout na nosičích Atlas, které se odvozovaly od mezikontinentálních balistických střel a v rámci zmíněného programu disponovaly ještě horním urychlovacím stupněm Agena či Centaur. 

Zmíněné rakety však v té době absolvovaly jen pramálo zkoušek a praktických testů. Ostatně v roce 1960, kdy Jet Propulsion Laboratory fakticky program Mariner zahájila svými koncepty misí, měly ještě Atlasy status „brzy k dispozici“. Pro případ havárie nosiče s jednou sondou tak zůstávala v záloze druhá. A skutečně: Marinery s pořadovými čísly 1, 3 a 8 zanikly kvůli selhání raket, nicméně jejich záložníci slavili úspěchy. Po cestě k cílovým oběžnicím či před splněním vědeckých úkolů pak už ke ztrátě žádného automatu nedošlo. 

Kosmická plavidla Mariner byla relativně malá a levná – hmotnost jednoho „kusu“ stěží překročila 0,5 t (bez paliva v nádržích). Příprava každé sondy zabrala pár let, nicméně po stejnou dobu pak mohl robotický průzkumník fungovat v meziplanetárním prostoru (rekord projektu pokořil automat pracující ve vesmíru tři roky). Každé zařízení neslo solární panely a talířovitou anténu směřující k Zemi, a samozřejmě také sestavu vědeckých aparatur. Některé z nich, například kamery, musely mít „výhled“ přímo na zkoumanou planetu, jiné, jako třeba detektory magnetického pole či energeticky nabitých částic, nikoliv. 

Mariner 2 u Venuše

Dvaadvacátého července 1962 vypustily Spojené státy premiérovou misi Mariner 1 k Venuši. Raketa vzlétla ze startovací rampy a zamířila k letnímu nebi, došlo však přesně k tomu, čeho se tvůrci obávali a proč měli v záloze druhý stroj: Atlas se během stoupání výrazně vychýlil z kurzu a Mariner 1 zanikl. Na svou šanci už ovšem netrpělivě čekala zmíněná „dvojka“, která přišla na řadu za několik týdnů. Tentokrát se start podařil a Mariner 2 mohl o tři a půl měsíce později, ještě před koncem roku 1962, jako první stroj vytvořený lidskou rukou podat svědectví z průletu kolem Venuše. 

I přes poměrně primitivní vědeckou výbavu dokázal například houževnatý průzkumník zjistit, že povrch planety sužují extrémně vysoké teploty a halí jej neprostupná atmosféra, a navíc že jeden den na Venuši trvá asi 243 dnů pozemských, tedy déle než celý tamní rok! Sonda však nezahálela ani během cesty k cíli. Měřila například intenzitu slunečního větru a sledovala meziplanetární prach, který se na základě jejích zjištění ukázal být vzácnějším artiklem, než jsme předpokládali. Pozornosti automatu neuniklo ani kosmické záření ze zdrojů mimo Sluneční soustavu. 

Průlet kolem Marsu 

Při pokusu o první cestu k rudé planetě se historie opakovala. Pátého listopadu 1964 byl vypuštěn Atlas s Marinerem 3. Během vzletu se však od horní části rakety neoddělil aerodynamický kryt nákladu, který přitom už pár minut po startu po průletu hustými vrstvami atmosféry představuje zbytečnou zátěž. Nosič byl tudíž příliš těžký, než aby dosáhl požadované dráhy, a mise selhala. 

Ovšem i tentokrát čekal v montážní hale další automat – Mariner 4. A za pouhých osm měsíců se 14. července 1965 stal po vzoru předchozí expedice k Venuši první pozemskou sondou, jež proletěla kolem Marsu! Stroj minul planetu o pouhých 10 000 km (pohyboval se výrazně blíž než „dvojka“ v případě Venuše), poslal nám 21 kvalitních fotografií jejího povrchu, změřil její magnetické pole a v rychlosti prozkoumal také atmosféru. Sonda odvedla skvělou práci, přesto její data vědce víceméně zklamala – lépe řečeno je zklamal samotný Mars. 

Dokončení: Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu (2.)

Jeho magnetické pole bylo totiž podle měření velice slabé a atmosféra řídká, přičemž však oba tyto faktory hrají velmi důležitou roli při potenciálním vzniku života. Ani snímky povrchu neukázaly nic vzrušujícího, jen pustý, krátery zbrázděný svět. Naše představy o tajemném Marsu se rozplynuly a zdálo se, že rudá planeta není o nic zajímavější než Měsíc. Ještě však neměl být všem dnům konec!