Proč Sověti tolik potřebovali Voschod? Pro první výstup do vesmíru (2.)

V předchozí části článku řešili konstruktéři problém: jak dostat do Voschodu tři kosmonauty, když byl dimenzován jen pro dva?

Nafukovací komora

Ani úpravy lodi pro další plánovanou misi, tedy výstup do volného prostoru, nebyly jednoduché – třeba proto, že se veškerá elektronika dimenzovala na chlazení vzduchem. Kdyby pak kosmonaut ve skafandru otevřel průlez, vzduch by se vypustil a plavidlo by se brzy přehřálo. Jenže kam a jak do stísněné lodi vměstnat přechodovou komoru? Řešení se nakonec našlo v podobě vnější nafukovací komory Volga, která sestávala ze 40 sekcí tvořících tři samostatně nafukované okruhy. Ve složeném stavu měřila na výšku 0,74 m, zcela rozložená pak 2,5 m a s lodí ji pojila obruč o průměru 1,2 m. Komora se měla po použití odstřelit, obruč by však zůstala na plavidle i při průletu atmosférou. Celkem vzniklo pět exemplářů.

Společně s vývojem Volgy se připravoval skafandr Berkut, který disponoval zásobou vzduchu na 45 minut, ale zároveň nabízel možnost nouzového připojení na nádrže se vzduchem u zmíněné komory. Oba kosmonauti měli prakticky totožné skafandry, přičemž velitel zůstával na palubě lodi a pilot ji opouštěl. Teoreticky tak mohl přijít velitel v případě potřeby svému kolegovi na pomoc, prakticky to však bylo téměř vyloučeno a potenciální potíže při výstupu by nejspíš skončily tragédií.

Nejdůležitější osobou celé mise se stal Alexej Leonov, který se na výstup do otevřeného prostoru připravoval velmi pečlivě: naběhal 500 km, na kole najezdil dvojnásobek, na lyžích absolvoval 300 km a stovky hodin strávil v tělocvičně. Post velitele však zůstával dlouho ve hře. Původně navržený Jevgenij Chrunov se přesunul jako nesmírně kvalitní kandidát do záložní posádky, aby měl Leonov odpovídajícího náhradníka. Pak ustanovili velitelem Pavla Beljajeva, přestože se ještě několik týdnů před startem objevovaly různé politické tlaky, aby byl nahrazen. Nejvíce protežovaným kandidátem na zmíněnou pozici se stal pilot a válečný veterán Georgij Beregovoj. Nakonec ovšem letěla dvojice Beljajev–Leonov.

Dramatický let „dvojky“

Když v září 1964 zavítal na Bajkonur Chruščov, slíbil mu Koroljov výstup kosmonauta na listopad. Program se však opět dostal do skluzu, takže nakonec teprve 22. února 1965 startoval bezpilotní Kosmos 57. Komora se úspěšně nafoukla, vstupní průlez se automaticky otevřel a uzavřel, komora se znovu natlakovala. Jenže při třetím oběhu Země se nešťastnou náhodou zapnul autodestrukční systém a loď se rozletěla na tisíce kousků. Bohužel se tak nepodařilo otestovat odstřelení komory a průlet atmosférou se spojovací obručí. Proto zmíněnou obruč narychlo dostala zpravodajská družice Kosmos 59 startující 7. března, aby bylo možné provést zkoušku ještě před letem kosmonautů. S pilotovaným startem se tudíž muselo počkat na návrat tohoto vojenského satelitu.

Nakonec Voschod 2 vyrazil do kosmu 18. března 1965. Leonov řešil při výstupu celou řadu nečekaných problémů a musel opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod bezpečnou hranici, aby se dostal zpět do přechodové komory. Drama pak pokračovalo: loď netěsnila, ovšem z palubních zásob bylo možné do atmosféry doplňovat jen kyslík. Ten postupně saturoval atmosféru až na 45 %, což představovalo značné nebezpečí – sebemenší jiskra, výboj statické elektřiny nebo podobný impuls by vyvolaly explozivní hoření. Selhával také orientační systém, takže kosmonauti museli použít manuální. Nestihli to ovšem včas a přistání se muselo odložit, načež přelétli vymezenou oblast téměř o 400 km. Nakonec se přistávací sekce neoddělila od servisního modulu – pyrotechnika nedokázala přetnout kabeláž a „zastoupilo“ ji až žhavé plazma při kontaktu s atmosférou.

Záchranáři zpočátku hledali loď s posádkou marně. Rádio Moskva hrálo nejprve veselé písně, ale později přešlo na smutnější melodie. Zasvěcení pozorovatelé tušili, že se tak připravuje půda pro špatné zprávy. Po čtyřech hodinách se sice kosmonauty podařilo objevit, jenže se nacházeli v nepřístupném zasněženém terénu, takže se k nim záchranáři nemohli dostat. Posádka proto strávila noc na palubě. Ani druhý den nebyla evakuace možná, nakonec je však přece jen mohl Koroljov v Moskvě přivítat slovy: „Před námi je nyní Měsíc! Pusťme se do jeho dobytí!“ Hlavní konstruktér netušil, že Voschod 2 byl posledním sovětským pilotovaným letem, který sledoval. V lednu následujícího roku zemřel po banální operaci.

Nepřehlédněte: Historický výstup Alexeje Leonova do vesmíru

Mise, které se neuskutečnily

Možnosti programu Voschod se teoreticky vyčerpaly, Sojuz však čekaly odklady a Amerika spouštěla program Gemini. A tak Sověti znovu řešili, co by ještě mohli dokázat. Chystali především dlouhodobou misi: hlavní úkol přitom zněl, že musí trvat déle než čtrnáct dní, které slibovaly Spojené státy. Řešilo se, zda poletí jeden kosmonaut, což by bylo jednodušší, nebo dva, což by bylo při srovnání s USA zajímavější. Plány se různě měnily: Na stole se například znovu objevily starty tříčlenných posádek, přičemž přítomnost civilistů ve vesmíru udělala na Západě obrovský dojem a Sověti to dobře věděli. Na pořadu dne byly i opakované výstupy do otevřeného prostoru při jednom letu, mise čistě ženské posádky, výstup ženy kosmonautky nebo pokusy s umělou gravitací. V takovém případě by loď zůstala spojena pomocí až kilometrového lana s posledním stupněm nosné rakety a obě tělesa by rotovala.

Nakonec padlo rozhodnutí realizovat dlouhodobý let dvou kosmonautů. Dvaadvacátého února 1966 proto odstartoval zkušební Kosmos 110, na jehož palubě strávili celé tři týdny psi Vetěrok a Ugljok. Vše se zdařilo a cesta k pilotované výpravě se zdála volná. Uskutečnit ji měla dvojice Boris Volynov a Grigorij Šonin. V květnu 1966 dorazili na Bajkonur, kde už na ně čekal Voschod 3. Start měl proběhnout mezi 22. a 28. květnem, jenže se vyskytly technické problémy s nosnou raketou a kosmonauti dostali dovolenou – nejprve do července, pak do listopadu… V té době už ovšem začal létat Sojuz, takže se mise zrušila úplně a Voschod 3 místo na oběžnou dráhu putoval do muzea.

Úkol splněn, nic víc

Přestože se program nesmazatelně zapsal do historie, jednoznačně představoval slepou vývojovou uličku. Zmíněná technika neměla budoucnost, o čemž svědčí jen dva pilotované lety, navíc každý se zcela odlišnou náplní. Voschod měl Sovětskému svazu zajistit další prvenství v dobývání vesmíru – a tento úkol splnil.