Proč hvězdy nad obzorem blikají?

Blikání hvězd na obzorem, tzv. scintilace, není projevem jejich vlastní proměnnosti. To si lze ostatně snadno ověřit, budeme-li sledovat blikající stálici (třeba Sirius z Velkého psa), jak stoupá nad horizont. Blikání se bude postupně vytrácet a vysoko na nebi zůstane hvězda svítit stálým světlem. 

TIP: Když nás šálí zrak: Kdy můžeme zahlédnout tzv. Brockenský přízrak?

Důvodem scintilace je průchod světla stálice zemskou atmosférou: Plynný obal naší planety působí na procházející paprsky jako soustava obřích čoček, jež se v čase mění s tím, jak přízemní vrstvou vzduchu protékají bubliny teplejšího vzduchu přehřáté na pozemních objektech. Obří proměnné čočky tedy míří každou chvíli do jiných směrů, a to ještě různě pro odlišné vlnové délky (neboť lom světla závisí na vlnové délce záření). V důsledku hvězda různě barevně bliká, a při pohledu dalekohledem navíc ve své pozici „poskakuje“. Výš nad obzorem procházejí stálice menší vrstvou přízemního vzduchu, a blikají tedy méně. Přízemní vrstva je obzvlášť neklidná v zimě v osídlených oblastech, kdy se ohřívá na vytápěných budovách. Proto si scintilace nejvíc všímáme právě v uvedeném období.

Planety na rozdíl od hvězd představují plošné objekty – například rozměr Venuše na nebi může dosáhnout až téměř jedné úhlové minuty – takže jejich disky scintilace tolik nepostihuje.