Přírodní rezervace Paracas: Peruánské Galapágy chudých

Peruánské pobřeží lemuje transamerická dálnice, po níž se přibližujeme k cíli naší cesty. Dálkový autobus nás vysadil na křižovatce a do nedalekého Pisca musíme pokračovat taxíkem. Nakonec připlácíme a jedeme asi o 20 kilometrů dál až do Paracasu. Přírodní rezervace Paracas se rozkládá na ploše 3 350 km² a bezesporu jde o jednu z největších turistických atrakcí této země.

Stejnojmenné malé městečko je ideálním výchozím bodem a na nával turistů je připraveno. Je tady mnoho hotýlků a příjemných baťůžkářských ubytoven, samozřejmě také množství restaurací a turistických kanceláří. Pláže táhnoucí se k poloostrovu (opět pojmenovanému Paracas) lemují poměrně luxusní turistické bungalovy. Rekreační dovolenou bych zde ale nedoporučoval, Pacifik je tady opravdu nevlídný. O to nám ale nejde. Přijeli jsme za zvířaty, která jsou zde prý krotká a hojná podobně jako na Galapážských ostrovech. 

Tam, kde prší písek

Místní lidé si přivydělávají tím, že vlastními auty vozí turisty do rezervace na poloostrov. Vás to vyjde levněji než s cestovkou a hlavně jste nezávislí. Najímáme takového chlapíka vybaveného vozem a jako hlavní objekt našeho zájmu určujeme plameňáky chilské (Phoenicopterus chilensis). Ti jsou tady snad na každé pohlednici, jejich sošky zdobí i místní kašnu. U vjezdu do parku platíme 10 solů, tedy asi 75 korun, a míříme k nedaleké laguně la Aguada. Dalekohledem zkoumám zátoku, po plameňácích ani památky. Stařík krčí rameny, prý tam musí být. Jenže nejsou, asi jsme nebyli ohlášení, a tak pokračujeme dál. 

Nedaleko od laguny míjíme místo, kde bývala skalní brána, nazývaná vznosně katedrála. Dnes je ale na břehu vidět jen suť, která zbyla po zemětřesení v roce 2007. Otřesy o síle 7,9 Richterovy stupnice vykonala své, zkázu dokončila zemětřesením vyvolaná vlna. Dole pod vysokými útesy jsou krásné, ale pusté pláže a ve vnitrozemí vidíme jen kilometry zvlněné pustiny. Všechno je pokryto šedým, žlutým, krémovým, nebo červeným pískem. Při tomto pohledu není těžké pochopit, proč se zdejší oblasti říká Paracas, což v jazyce původních obyvatel znamená pršící písek. Před 300 miliony let zde byla bažina, ale dnes krajina připomíná spíš povrch jiné planety. Řidič nám ukazuje četné zkameněliny povalující se na zemi.

Život díky Humboldtovu proudu

I když ale vnitrozemí vypadá pustě, pobřeží Tichého oceánu kypí životem. Díky unikátním přírodním podmínkám, především působení Humboldtova proudu, je zde voda bohatá na plankton. Humboldtův proud je široký až 400 kilometrů a pohybuje se rychlostí 16–24 km za den. Je asi o šest stupňů chladnější než okolního moře, v průměru kolem 18 °C. Voda bohatá na fosfáty a nitráty podporuje vznik fytoplanktonu, jenž je potravou pro miliardy ančoviček, sardinek a dalších ryb. Ty zase vytváří vynikající potravní podmínky pro vyšší živočišné druhy. Díky tomu zde žije 19 druhů savců – mimo jiné lachtani, mořské vydry, delfíni – a 216 druhů ptáků: plameňáci čilští, kondoři krocanovití, tučňáci Humboldtovi, bahňáci, volavky, rybáci, terejové, kormoráni, pelikáni. Díky bohatství zdejšího života je rezervace zapsaná na seznam přírodního dědictví UNESCO.

K ostrovům, kde je k vidění velká část zdejšího života, vyjíždějí dvakrát denně desítky motorových člunů naplněných turisty. Jiná šance, jak se na místo dostat, není. Odpoledne prověřuji ceny. Pětatřicet solů je standardní nabídka, v zastrčené cestovce usmlouvám výlet za 30 solů. První čluny vyjíždějí v osm, druhá várka v deset hodin. Potom už musí mít zvířata klid, což považuji za velmi rozumné. Ráno se tísníme v davu turistů, první čluny odplouvají. Konečně přichází chlapík, který nám prodal lístky a ve frontě se pomalu suneme na molo.

Výkonní výrobci guána

Čluny jsou trochu překvapivě moderní s výkonnými motory. Navlékáme nezbytné záchranné vesty a řítíme se Pacifikem. Hned naproti pevniny vidíme přístav, v jehož blízkosti posedávají stovky pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis). Nad hlavami nám létají stovky terejů guánových (Sula variegata) a rybáků inka (Larosterna inca). Po chvíli zastavujme u velkého obrazce El Candelabra – Paracaský trojzubec. Do skály byl vytesán před mnoha staletími. Výška 150 metrů a šířka kolem 50 metrů vzbuzují údiv, obraz připomíná svícen nebo kaktus, o jeho původu existuje několik teorií.

Asi po půlhodině plavby jsme na místě. Srdce rezervace tvoří tři větší skalnaté ostrovy, okolo je roztroušeno množství malých útesů. Pomalu kroužíme kolem vysokých skal, vstup přímo na ostrovy je přísně zakázán. Na velkých ostrovech se tísní neuvěřitelné množství ptáků, obrovskou masu tvoří především kormoráni guánoví (Phalacrocorax bougainvillii). Žijí ve velkých společenstvích a díky úžasné produkci guána byli vždy považováni za velmi cenné ptáky.

Každý kormorán denně spotřebuje asi 60 ančoviček, které promění v trus a vytvoří velice hodnotné hnojivo. Bohatství moře, které uživí tyto ptáky, je nepředstavitelné a tomu odpovídá i množství vyprodukovaného guána. Zlatá éra těžby zde probíhala v letech 1840 až 1880 a ještě dnes jsou na skalách vidět visuté rumpály používané na transport tohoto hnojiva. Guáno se vyváželo do Evropy a vytěžilo se téměř vše. Dnes se k těžbě přistupuje pouze jednou za deset let a provádí se ručně, bez mechanizace, aby stroje ptáky nerušily. 

Pozorování z pacifické houpačky

Pacifik je neklidný a čluny se pomalu proplétají mezi útesy za neustálého pohupování. Udělat solidní snímek není za těchto podmínek vůbec snadné. Prý ale máme štěstí, někdy bývají takové vlny, že čluny vůbec nemohou vyplout. Na skalách se povalují lachtani hřivnatí (Otaria flavescens), je až neuvěřitelné do jaké výšky se dokážou vyšplhat. Na velké pláži hlídá několik samců velké harémy, spousta mláďat dovádí na mělčině. Na velkou skálu se neobratně drápe malá skupinka tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti). 

I jen takto ze člunu je to skutečně fantastický zážitek, a to nejen pro zoology. Přirovnání ke Galapágám rozhodně nekulhá a cena je nesrovnatelná. Chtělo by to ale víc času, na fotografování zbývá necelá hodina a musíme se vrátit zpět. Po cestě zkouším „letovky“, ale člun je příliš rychlý a výsledek nevalný. Je mi líto, že zítra se sem nemůžeme vrátit. Nedocenili jsme totiž atraktivitu tohoto místa a domnívali se, že jeden den bude stačit. Proto jsme už dopředu koupili drahé lístky na autobus a musíme tedy jet dál. 

Někdy na shledanou

Vzpomínka na útesy obsypané životem mi nedává spát, takže se do Paracasu vracíme znova za měsíc. Na plameňáky jdeme tentokrát pěšky po pláži, což znamená, že se vyhneme poplatku, ale hlavně se dostaneme blíž. Jenže plameňáci se opět nekonají. Cesta podél pláže je naštěstí i bez nich zajímavá.

Skupina pelikánů bezostyšně krade rybářům ryby přímo ze sítí u břehu, ale nikoho to nevzrušuje, ryb je tu dost pro všechny. Volavka bělostná (Egretta thula) harpunuje ryby na mělčině. V moři je mnoho velkých, pestře zbarvených medúz. V průměru mají až 70 cm, jejich až metr dlouhá žahavá chapadla mohou být pro plavce nebezpečná. Mnoho jich leží na břehu mrtvých. Místní rybář zde krmí mladé pelikány, se kterými se můžete nechat za bakšiš vyfotografovat. Ale je zataženo, čekáme na ráno, snad se počasí umoudří.

TIP: Začarované ostrovy Galapág: Na lovu zdivočelých koz

Jenže ráno je nad mořem černo, což znamená, že plavba pro nás nemá význam. Škoda. Paracas je v každém případě místo, kam bych se uměl vrátit. Dovedu si představit, že sbalím stan, bágl, vodu a něco jídla a vydám se po pobřeží na některý z útesů, mimo turistický ruch. Není přitom ani nutné jet až k ostrovům Ballestas, i na poloostrově Paracas jsou tisíce ptáků, jimž přítomnost lidí nijak zvlášť nevadí a v klidu vám zapózují.