Příběhy se šťastným koncem: Koně Převalského, potomci stepních stád
Kůň Převalského (Equus ferus przewalskii), pojmenovaný podle svého znovuobjevitele, ruského cestovatele plukovníka Nikolaje Převalského, je posledním přežívajícím divokým koněm. První písemný popis koně Převalského zaznamenal tibetský mnich Bodowa kolem roku 900. V pozdějších dobách byl tento vzácný druh považován za prestižní dar, nejen pro svou faktickou vzácnost, ale i kvůli velmi obtížnému odchycení. Nárůst lidské populace, stále početnější stáda užitkových zvířat na pastvinách a kultivace velkých ploch půdy pak všechny divoké koně zatlačily do neúrodných míst.
Poslední koně Převalského se uchýlili na poušť Gobi v jihozápadním Mongolsku, ale i tam byli v ohrožení. Kočovní pastevci a jejich dobytek zabírali čím dál více zavlažených míst a počet koní rapidně klesl poté, co je pohraniční vojáci začali s pomocí moderních zbraní lovit ve velkém. Poslední kůň Převalského byl ve volné přírodě viděn v roce 1969 poblíž pramene Gun Tamga.
Živoření chovných stád
Zdálo se, že osud koně Převalského je zpečetěn. Naštěstí však byl o druh takový zájem, že již kolem roku 1900 odchytili někteří obchodníci a velkostatkáři velké množství kusů. Náročnou plavbu z Mongolska do Evropy přežilo jen 53 z nich a ti byli rozptýleni do zoologických zahrad a soukromých parků. Všichni dnes žijící koně Převalského jsou pak potomky pouze třinácti z těchto svých předků.
V mnoha zahradách měli koně příliš malé výběhy a jen málokteré zařízení jim mohlo poskytnout dostatek trávy ke spásání. Ačkoli byl z těchto důvodů odchov mnohdy neúspěšný, počet koní se brzy zvýšil na 1800. Až do roku 1980 však neexistoval žádný systém ve výměnách koní mezi zoologickými zahradami a parky, což vedlo k příbuzenskému křížení a rozšíření genetických onemocnění a anomálií. Délka života koní se výrazně zkrátila a úmrtnost hříbat stoupla. Přes původně optimistická čísla a zdařilé množení bylo nutno okamžitě zasáhnout, jinak byl kůň Převalského odsouzen k postupnému zániku.
Tři stovky svobodných
Chovná zařízení naštěstí začala zakládat plemenné knihy a Mongolsko, Čína, Kazachstán i Ukrajina se zapojily do reintrodukčních programů. Vznikly první rezervace, kam bylo vypuštěno několik v zajetí odchovaných jedinců. Protože se jim dařilo, přibývali další a další. Kromě nizozemských, německých a švýcarských organizací se k reintrodukci připojila i Zoo Praha, která od roku 1959 vede i celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu.
TIP: Potíže s koňskou nevěrou: Proč hřebci zabíjejí cizí mláďata
Dnes žije v Mongolsku ve volné přírodě více než 300 jedinců. Hrozbu pro ně představuje především křížení s domestikovanými koňmi, ztráta genetické rozmanitosti, infekční nemoci a vlci, kteří rádi loví hříbata. Populace je malá, a tak jí snadno může ublížit i nepříznivé počasí, zejména příliš tuhé zimy. Koni Převalského proto v červené knize zůstává status 'ohrožený'.
Do budoucna je stále potřeba sledovat zdravotní stav, plodnost, úmrtnost, pohyb i sociální život vzácných kopytníků. Ztráta genetické diverzity, k níž v průběhu chovu došlo, je bohužel již nevratná, ale správným řízením je možno výrazně minimalizovat další škody, které by tento druh mohl utrpět.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock