Přehlídka vesmírných bizarností (3): Proměnlivé kvazary požírající vše v okolí

Slovo kvazar působí jako zaklínadlo v mnoha vědecko-fantastických filmech i seriálech, včetně jejich parodií. Vzpomeňme na Arnolda J. Rimmera, třetího technika na lodi Jupiterské důlní společnosti Červený trpaslík, jak se připravuje na astronavigační zkoušky. Přitom samotné slovo kvazar představuje akronym z QUASi StellAR radio source, což bychom volně přeložili jako „rádiový zdroj vypadající jako hvězda“. 

Dnes víme, že se jedná o aktivní jádro velmi staré galaxie nacházející se v obrovských kosmologických vzdálenostech. V samotném jádře takovéto galaxie spočívá černá veledíra (v češtině též supermasivní černá díra) obklopená plynným akrečním diskem, z nějž do jejího nitra spiráluje materiál, který se při tom značně zahřívá, a také v něm intenzivně probíhají netermální procesy. Proto představuje okolí černé veledíry ve středu kvazaru zdroj intenzivního rentgenového i rádiového záření. Vzhledem k tomu, že množství pohlcované látky se v čase mění, mění se rovněž intenzita vyzařování, a kvazary proto patří k vysoce proměnným objektům. 

Díky automatickým přehlídkám známe dnes na 200 tisíc kvazarů, přičemž ten nejjasnější, 3C-273 v souhvězdí Panny, lze teoreticky pozorovat již amatérským dalekohledem – má totiž zdánlivou vizuální jasnost 12,8 magnitudy. Nachází se však od nás téměř 2,5 miliardy světelných let, musí tedy být ohromně jasný. Kdyby jeho vzdálenost činila 33 světelných let, tedy asi o čtvrtinu více než v případě Vegy ze souhvězdí Lyry, byl by stejně jasný jako Slunce na denní obloze. Zářivé výkony kvazarů přesahují běžně o dva řády celkové zářivé výkony velkých galaxií, jakou je například naše Mléčná dráha. Aby si kvazary udržely takto vysokou svítivost, musejí černé veledíry v jejich centrech zkonzumovat neuvěřitelné množství hmoty: přinejmenším ekvivalent deseti hvězd velikosti Slunce za rok, ty nejzářivější pak až ekvivalent 600 Zemí za minutu. 

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Kvazary jsou pro astronomy ovšem také užitečné. Jelikož se nacházejí daleko, jejich vlastní pohyby nelze při pohledu ze Země prakticky měřit. Pozice stovek kvazarů se zjišťují interferometricky s neobvyklou přesností a tvoří základ absolutního souřadnicového systému ve vesmíru – Mezinárodního nebeského souřadnicového systému (ICRS, International Celestial Reference System). K němu se pak přesně vztahují ostatní souřadnicové systémy, přičemž slouží rovněž například ke studiu změn rotační osy naší planety při velkých zemětřeseních.