Poznejte hvězdný ráj jižního nebe s českým astrofotografem Petrem Horálkem

Proč tomu tak je? Možná proto, že z pohledu „seveřana“ zaplňuje jižní oblohu plno neznámých objektů. Nebo snad kvůli nádherným úsekům Mléčné dráhy. Ve hře mohou být i Magellanova oblaka, dvě galaxie viditelné pouhýma očima u jižního nebeského pólu. Anebo je tak lákavá nižší úroveň světelného znečištění na mnoha místech „u protinožců“. Nejspíš se však jedná o kombinaci všeho uvedeného…

Od Štíra k Jižnímu kříži

Jednoznačně nejoblíbenější část Mléčné dráhy se táhne od souhvězdí Štíra až po proslulý Jižní kříž a každoročně je nejlépe pozorovatelná od dubna do října. Jde o strukturálně nejbohatší úsek viditelné části naší Galaxie, plný hvězdokup, všech druhů mlhovin a samozřejmě souhvězdí i kompozičně lákavých uskupení stálic. 

Samotný Štír, patrně nejkrásnější souhvězdí noční oblohy, leží přímo u srdce Mléčné dráhy, od nějž vedou „tři prsty“ temných mlhovin až ke hvězdnému rudému obrovi nesoucímu jméno Antares. Na zcela tmavém nebi lze zmíněné struktury snadno sledovat i bez dalekohledu, stejně jako síť mlhovin táhnoucí se od centrální Mléčné dráhy až po souhvězdí Kentaura. Pro jejich tvar jim jižané přezdívají „Temný kůň“, „Pták emu“ či „Klokan“. 

Pohled do Jižního kříže znovu ohromí: Temná mlhovina Uhelný pytel je na noční obloze viditelná i z měst, coby kontrastní skvrna připomínající svým tvarem africký kontinent. Leží „pod“ čtyřmi výraznými stálicemi zmíněného ikonického souhvězdí, které z jedné strany obklopují jasné hvězdy Rigil a Hadar z Kentaura a z té druhé nepřehlédnutelná mlhovina Carina. Úchvatnou scénu doplňují úhlově nepříliš vzdálené satelitní galaxie Mléčné dráhy, pouhýma očima viditelné Velké a Malé Magellanovo mračno. 

Růžovočervená krása

Kousek vlevo nad Jižním křížem pak začne šálit zrak mlhavá „hvězdička“ a již v malém dalekohledu se promění v opravdový unikát: Kulová hvězdokupa Omega Centauri, nejjasnější svého druhu na celé obloze, je velmi fotogenická a mimořádně pohlcující. Při pohledu na ni skutečně pocítíte, jak rozlehlý je vesmír a jak nepatrná naše existence v něm.

Jedná se však o pouhý začátek. Zkušení fotografové vědí, že jižní obloha nabízí část Mléčné dráhy s rozsáhlými oblastmi HII či H-alfa, tedy regiony vodíkových mlhovin se slabou růžovočervenou emisí. Bez dalekohledu zůstávají téměř neviditelné, ale fotoaparáty – zejména ty upravené pro astrofotografii – jejich skrytou krásu odhalí. Největší z nich je Gum 12 nebo také Gumova mlhovina v souhvězdí Plachet a Lodní zádě, tj. v části nebeského zobrazení bájné lodi Argo. Rozprostírá se na ploše o úhlovém průměru 36°, což představuje 72 úplňků vedle sebe! Na rozdíl od populárního komplexu mlhovin v Orionu ji lze dobře sledovat pouze z jižní polokoule, a z některých tamních šířek je dokonce cirkumpolární čili vůbec nezapadá.

Mimo světla velkoměst

Pro krásy jižního nebe musíme cestovat pod rovník: Osobně vždy hledám a doporučuji kombinaci podmínek bez světelného znečištění s nejvyšší pravděpodobností jasné oblohy a podmanivé krajiny. Největší problém samozřejmě spočívá ve zmíněném světelném smogu. Velká města totiž produkují do horního poloprostoru přemíru umělého světla, jež se rozptyluje do všech směrů na částicích, aerosolech a prachu. Proto se musíme přesunout stovky kilometrů od jakékoliv aglomerace. Jižní polokoule naštěstí není tak hustě osídlená jako ta naše, tudíž tam najdeme mnoho míst, kde si lze podmanivou noční nádheru opravdu užít.

Na meteoritu Hoba pod Mléčnou dráhou. V Namibii jste od vesmíru doslova jen krok (foto: © Petr Horálek)

Začněme třeba na jihu Afriky, konkrétně v Namibii, jež má skutečně co nabídnout – od nejstarší pouště světa se zlatavými dunami přes majestátní horské oblasti až po „měsíční krajinu“, či dokonce pískovcový park s přírodními oblouky. Zmíněná země také ukrývá jeden z nejúžasnějších astronomických pokladů: železný meteorit Hoba, největší svého druhu nalezený na povrchu naší planety. Namibie rovněž skýtá úžasné podmínky pro pozorování noční oblohy: Stovky kilometrů silnic s minimem velkých světelně znečištěných měst znamenají podmanivou cestovatelskou svobodu, jen s určitým bezpečnostním omezením kvůli divoké zvěři. Stačí si půjčit terénní vůz, vyrazit za dobrodružstvím a kochat se hvězdným nebem.

Stíny díky Mléčné dráze

Pokud ovšem hledáte ještě větší kus exotiky, zamiřte do Austrálie, na Nový Zéland či na ostrovy v Oceánii. Sledovat stříbrný pás Mléčné dráhy s jejím jasným centrem přímo nad hlavou, z pláže pod kokosovými palmami za šumění vln oceánu, představuje nepopsatelnou romantiku.

V místech dostatečně vzdálených od jakéhokoliv umělého zdroje světla vás překvapí stíny, jež budou právě díky svitu nejjasnější části Mléčné dráhy vrhat velké předměty, a někdy i vaše postava. Osobně jsem si podobnou nádheru vychutnal na Cookových ostrovech a dodnes tvrdím, že jsem navštívil nefalšovaný ráj. Zmíněné zážitky se jen těžko popisují a předávají, pokud je nezažijete na vlastní kůži. Přesto jsem se o to pokusil v knize Dobytí jižního hvězdnatého ráje.