Povstalci v čele států: Osudové setkání Fidela Castra

Na začátku své vlády se Fidel Castro těšil u Kubánců značné oblibě. Za éry proamerického diktátora Fulgencia Batisty živořila spousta místních v chudobě, zatímco úzká elita spravující povětšinou americké podniky a plantáže si užívala luxusu.

Poměry v typické „banánové republice“ však obrátil právě Fidel, který po revoluci znárodnil pozemky i továrny, zavedl bezplatnou lékařskou péči a výstavbou sítě škol skokově pozvedl gramotnost obyvatelstva. Jenže aureola zachránce rychle pohasla a z Castra se stal jeden z nejkontroverznějších politiků světa. Řada avizovaných reforem se ukázala jako plané sliby a místo demokracie se Kuba vydala cestou mnoha dalších států experimentujících s komunismem – tedy směrem k diktatuře. 

Castro navázal přátelské vztahy se Sovětským svazem a potlačoval jakoukoliv opozici. Porušování lidských práv se změnilo v normu, tisk dostal cenzurní náhubek a touha emigrovat z ostrova znamenala zločin. Mnozí Kubánci se přesto raději vydávali na vratkých plavidlech přes moře k Floridě, než aby dál snášeli diktátorovu tvrdou ruku. 

Pod křídly USA

K moci se Castro dostal v roce 1959 po svržení Batisty. Ten sice začínal ve funkci jako prezident vzešlý z demokratických voleb, když se však ucházel o znovuzvolení, bylo jasné, že lidé dají přednost jinému kandidátovi. Bývalý důstojník tedy raději uchvátil moc převratem, s podporou USA, jež měly na Kubě ekonomické zájmy a preferovaly silný, stabilní stát. 

Následně Batista zrušil většinu politických svobod včetně práva na stávku a potlačil levicové strany. Na domácí půdě těžil z podpory zahraničních velkofarmářů a průmyslníků, takže za jeho éry ovládli američtí vlastníci 70 % bohatství země. V Kubáncích to vyvolávalo odpor, v jehož čele stanul roku 1952 někdejší radikální student Castro. Začínajícího politika připravil Batistův převrat o kariéru v parlamentu, proto pomalu sdružoval dělníky i univerzitní studenty do hnutí, které mělo už o rok později 1 500 členů, včetně Fidelova bratra Raúla. 

Pokus o puč

Castro se rozhodl provést v roce 1953 převrat, ale pokus se nezdařil, takže i se svými stoupenci skončil ve vězení. Původní plán zněl přepadnout kasárny Moncada, otevřít zbrojnice, obsadit justiční palác i městské nemocnice, rozšířit rozhlasem zprávu o útoku a vyvolat lidové povstání. S pouhými 160 muži ze své opoziční buňky, vybavenými jen loveckými puškami, však neměl Fidel proti stovkám vojáků šanci.

Před soudem se coby bývalý student práv hájil sám. Právě tam se poprvé projevily jeho později až legendární rétorické schopnosti a umění nadchnout davy. Před procesem trávil ve vězení čas čtením knih, jako byl Hitlerův Mein Kampf, práce teologa Tomáše Akvinského, filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua či Leninův životopis. Právě z Mein Kampfu pak přejal svou závěrečnou řeč, v níž tvrdil, že ho bude soudit jedině historie. 

Nakonec zůstal za mřížemi do roku 1955, kdy jej Batista i s dalšími revolucionáři propustil v rámci amnestie, která měla pozvednout jeho nízkou veřejnou oblibu. Trvalo další tři roky, než Castro zmobilizoval dost silnou povstaleckou armádu, aby se vyhnul předchozímu nezdaru a protivníka skutečně svrhl.

Setkání s Fidelem

Ernesta Guevaru, známého jako Che, ovlivnila v jeho socialistickém smýšlení nejprve matka: Kvůli astmatu učila syna doma a jako první mu ukázala knihy Marxe a Engelse. Pocit nespravedlnosti a zrady chudých ze strany boháčů ještě prohloubila Ernestova cesta na starém motocyklu po Jižní Americe, kterou podnikl během posledního roku studia medicíny. Poznal, v jak otřesných podmínkách žijí nejnižší vrstvy, a zatoužil zaběhlé pořádky změnit. 

V Guatemale se přidal k levicovému hnutí a aktivně podporoval vládu prezidenta Jacoba Árbenze. Po jeho sesazení během převratu pak musel uprchnout do Mexika a takřka osudově se v zemi setkal s Castrem, který tam po propuštění na amnestii cvičil novou armádu partyzánů a chystal se vrátit na Kubu. Guevaru nemusel příliš přesvědčovat, aby se k jejich hnutí přidal. Inteligentní a zapálený mladík byl potom Fidelovou pravou rukou nejen za revoluce, ale i v době jeho pozdější vlády.

Konec revolucionáře

Po Batistově svržení se Guevara zhostil funkce soudce v masových popravách jeho úředníků a příznivců, považovaných za zrádce. Pět měsíců velel vězení La Cabaña, bývalé přímořské pevnosti, kde vedl tribunální procesy končící většinou verdiktem smrti. Během soudů bylo zastřeleno několik set lidí, z toho asi sto za Guevarovy jurisdikce.

Následně Che řídil ministerstvo průmyslu, a to až do roku 1966, kdy kvůli neshodám s Castrem odešel šířit revoluci do dalších zemí: Nejprve v africkém Kongu bojoval za myšlenky tamní levicové vlády, ale nakonec se přesunul do Bolívie, aby rozpoutal další marxistickou revoluci. Při vojenské operaci ho však zajali a obratem odsoudili k smrti. Ernesto Che Guevara byl popraven 9. října 1967.

Dlouhá léta v čele

Castro se nestal hlavou státu hned po převratu, dokonce ani nefiguroval ve vládě, jež na začátku roku 1959 vznikla. Coby premiér stanul v čele země až poté, co prezident Manuel Urrutia Lleó odmítl podepsat pozemkovou reformu, která by na Kubě de facto zavedla socialismus. Castro zpočátku tvrdil, že o vytvoření komunistického státu neusiluje, ale marxisty dosadil do všech klíčových funkcí. Následně znárodnil pozemky i podniky, včetně amerických společností. V 60. letech pak USA uvalily na ostrov obchodní embargo, jež trvá dodnes. Pokus CIA a kubánských emigrantů o Castrovo svržení skončil vyloděním v zátoce Sviní s fatálními následky a prohlášením Kuby za socialistickou zemi.  

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Jako premiér měl Castro na chod ostrova mnohem větší vliv než tehdejší prezident Osvaldo Torrado, přičemž předsedou vlády zůstal do roku 1976. Poté sám zaujal prezidentský post a udržel si ho až do roku 2006. Tehdy musel kvůli zdravotnímu stavu abdikovat a veškeré pravomoci převzal jeho bratr Raúl. Fidel Castro zemřel 25. listopadu 2016.