Poušť Dašte Lút: Napříč íránskou pustinou

Cestu hrůzostrašnou pouští popsali arabští cestovatelé už před tisíci lety. „Lút dělí Persii na dvě části. Žádné moře není dost bouřlivé, aby vytvořilo tak nepřekonatelnou hranici, žádné hory tak vysoké, žádná propast tak hluboká,“ napsal arabský cestovatel Ibn Hawghál. Název Dašte Lút přitom není nijak starý, v íránských mapách se objevuje teprve něco přes sto let. Domácí tak poušť nenazývají, dodnes je to pro ně kavír, solná pustina. Kavíre Lút. Krajina, kterou, jak říkají, nikdo nikdy zcela nepozná.

Dašte Lút zůstává spolu s Velkou solnou pouští nejméně probádanou oblastí Íránu. „V tomto místě,“ poznamenal před sto lety švédský cestovatel Hedin, „nebyl dosud žádný domorodec, ani Evropan.“ Sugestivní popisy nástrah pouště z pera statečných mužů ani dnes neztrácejí na hrozivosti. Lút je místem, kde to záhadné se přihlásí jaksi přirozeně, samo od sebe. Naše cesta na dno pouště končí v solných pláních, z nichž i v létě prýští zpod tvrdé kůry voda. Neméně překvapivý je také začátek naší pouti.

Jak roste písek

Čím začíná poušť? Kupodivu stromy. Už kousek za Šahdádem nás čeká překvapení. Tamaryšky. Objevují se první solitéry, s nimi hliněné kopečky. Celé pahorky, na každém vyšší keř, na těch větších jeden nebo i několik skutečných stromů. Těmto hliněným kupkám se říká nebka (perský výraz pro přesyp kolem trsu vegetace), místní jim přezdívají „pouštní vázy“ nebo „květináče“. Projíždíme skoro savanou. Musíme zastavit, divukrásný pohled se naskýtá jen tady. Dál pahorky mizí, ale tamaryškové trsy zůstávají, žlaby a rokle v štěrkové pláni jsou poseté kšticemi keřů, ani v polopoušti nebývá tolik zeleně. Vláha z hor se tu ztrácí a ještě svede vytvořit takový zázrak.

Zvrásněnou kůrou a často mohutnými kmeny pokroucené stromy připomínají olivovníky. Musejí mít stovky let. V poušti stromy nerostou rychle. Ne všechny najdeme na vyvýšeninách, na ně se teprve časem musejí dostat. Každý semenáček, který má to štěstí, zachycuje proudící písek a prach, nánosy ho zvedají, až se nakonec vyhoupne nad pláň. Jak vítr přináší materiál, keřík se dál vyvyšuje, aby ho písek nezavalil. To už má k sobě další a společně rostou na několikametrovém vršku. Když tamaryšky odumřou, zůstanou po nich holé pahorky, nevysoké, pravidelné, docela humorné kopečky v krajině, podobné té, jakou zprvu maloval Zrzavý. Vzácně dorostou nebky snad až do stovek metrů. Nikde na planetě nevznikly větší než v íránské poušti.

Vzniku tohoto zázraku ale napomohl člověk. I když to není vůbec poznat, všude kolem se kdysi rozkládalo starověké osídlení – zavlažované oázy s palmami a navazujícími políčky, desítky kilometrů čtverečních. Dnešní pouštní pláň kolem Šáhdádu obývali lidé už v neolitu a masivně pak v době bronzové. Nebky tak mohou být staré až pět tisíciletí a pamatovat dobu, kdy Šáhdád býval důležitým centrem tzv. protoelamské civilizace, současníka starého Sumeru.

Zuby na struhadle

Snad tím nejpoutavějším v Lút jsou pouštní hrady. Domácí jim říkají Kelutá. Roztodivné skalní útvary vyprávějí příběhy, u jejichž zrodu stála větrná eroze. Dál k východu skalní kulisy ustupují, nahradí je nízké zaoblené pahorky, jakési bochníky hlíny, které nápadně připomínají výsypky. Všechny kryje křehký škraloup vyschlého bláta, zkroucené skořápky, skrz něž se člověk propadá a uvolňuje oblaky jemného prachu. Nevědět, že jsme v poušti, tipoval bych industriální krajinu.

Tohle přitom nejsou opuštěné příbytky po tamaryšcích, byť se jim nápadně podobají. Před sebou máme yardangy, tvary vymodelované ve zbytcích jezerní tabule. Rytmický sled útesů a soutěsek mezi nimi. Divadlo pro oči, které má na svědomí vítr. Zdánlivě neuspořádané, ve skutečnosti jdou v jednom směru podle převládajících větrů – shora to vypadá jako zuby na struhadle.

Cesta dávných karavan

Říká se, že Lút je nejtišší a nejčistší místo v Íránu. Je absolutní ticho, vzduch se nepohne, zato vedro je víc než hmatatelné. Přestože v okolních horách zůstává sníh, přelom dubna a května není pro návštěvu nejvhodnější. Přítomnost pouště je neodbytná, silná a omamná, už po pár desítkách minut zmáhá a každý krok těžkne, zatímco hlava i v šátku se skoro motá a umdlévá.

Napůl zavátý karavansaraj (orientální hostinec) trčí z písku hned vedle asfaltky. Na dohled od skalních dómů a křižníků plujících v pouštním moři. Z čeho tu vařili čaj a kde napájeli velbloudy? Kdysi tu musel být pramen, ale dnes krajina beznadějně vysychá. Při naší první návštěvě Šáhdádu tu nebylo nic než ujetá pista. Prašná a kamenitá, s úseky přerušovanými závějemi. Teď je to do Nehbandanu přes krutou poušť na íránské poměry pouhá chvíle.

Pasti bílé řeky

Už dávno jsme minuli poslední pouštní hrady a stále klesáme. Na cestě často leží navátý písek a prach jako v zimě sněhové jazyky. Jedeme ještě několik desítek kilometrů, až tam, kde pásmo bachratých kopečků protíná slaná řeka. Rúde Šur je teď suchá a bílá, dno má beznadějně ztvrdlé a rozpukané do polygonů, ale celou zimu v ní teče voda. Pokračuje dál po okraji a mizí v slané proláklině, v zrádné krajině, které říkají Namaksar, slaná země.

Světlá krusta v korytě je nasycená solí. Na první pohled vypadá pevně, ale i v létě je pod ní spousta solného bahna a vody. Není problém v beztvaré hmotě uvíznout. V časech karavanních cest tudy lidé procházeli jen čtyři měsíce, od počátku zimy k perskému Novému roku. Odpadlo vedro, ale Namaksar pro karavany znamenal nejzáludnější místa, kde se zvířata propadala – často výprava ztratila i polovinu velbloudů. „V létě je cesta Lútem špatná, v zimě ještě horší,“ platívalo už za dob prvních arabských cestovatelů.

Moře, lodě a majáky

Náš řidič nikdy s karavanou nešel, honáci vyměnili ohlávky velbloudů za volanty náklaďáků dřív, než se narodil. Co všechno potkávalo karavany ale ví z otcova vyprávění. Říká nám také o jezeru, které se prý dodnes rozlévá uprostřed pouště. Ale sám ho neviděl a sotva by nás k němu zavedl. Přestože Namaksar mapy označují jako močál nebo dokonce jezero, po vodní hladině už tu není ani stopy. Dávno před příchodem islámu skutečně pokrývala vnitřní část Íránu vodní plocha. To, že srážek bylo mnohem víc, je vidět z řady širokých koryt, která jdou z hor nad Šahdádem daleko do pouště. V prehistorických dobách se tudy valily časté povodně.

Dnešní solné pouště jsou zbytky dřívějších jezer, které si lidové podání promítlo do velkého moře. Rozprostíralo se prý od Kazvínu na západě až ke Kermánu a k afghánským hranicím. Ještě před sto lety byly legendy o moři živé na více místech pouště. Cestovatelé zachytili vyprávění o lodích, ostrovech, přístavech a majácích. Podle jedné z legend král Šalamoun za pomocí duchů zřídil odtok z vnitrozemského moře do Kaspiku, jiná legenda tvrdila, že moře zmizelo v den, kdy se narodil prorok Mohamed. Snad nejfantastičtější z nich mluví o dřevěné bráně v džandacké pevnosti. Ta prý je zhotovena z vraku lodi, která kdysi plula po tomto moři.

Propast ukrytá v poušti

Z pohledu na mapu je zřejmé, že právě v poušti Lút jde krajina nejníž z celého íránského vnitrozemí. Uprostřed Íránu zeje náhlá a nečekaná „proláklina“ – její dno je pouhých 200 metrů nad hladinou Perského zálivu a kdo ví, jestli ne níž. Místní dokonce mluví o písečném víru, který do hlubin vtáhl a pohřbil celou karavanu. Kde přesně to místo leží, nikdo neví, a není jasné, jestli nejde jen o další ze sbírky mýtů. Mohl by to být starý solný důl, říká nám šofér, ale neví o něm nic bližšího. Armáda, kterou vyslal perský král Kambýsés, se ztratila v egyptské poušti a nalezena byla po dvou a půl tisíciletích. Zrovna tak Lút může mít své tajemství, a chce se věřit, že se na ně někdy přijde.

Naše čtyřicet let stará ruská mapa vykresluje nemalou část pouště vrstevnicí nižší než 150 metrů. Sto kilometrů dlouhá proláklina ve tvaru oblouku se táhne skrz Namaksar. Ale bude nejnižší místo opravdu tady? Když vyjíždíme z Šahdádu, ukazuje hypsometr 400 m, stále klesá a zastaví až v místě, kde silnici protíná slaný tok – 260 m.

TIP: Suché oblasti naší planety: Kouzlo i peklo pouští

Ještě sto či dokonce dvě stě metrů na dno pouště. Ale nezvolili jsme pravou chvíli pro expedici. Pěší výprava nepřichází v úvahu a ani s terénními auty si tam nikdo z místních netroufne. Tím méně náš šofér s pick-upem. Nezbývá než spokojit se s „pátráním“ v počítači. Pomocí satelitních snímků „objevím“ depresi v Namaksar. Terén náhle klesá tak prudce, jako by vytvářel trychtýř, až se konečně zastaví – na 109 metrech nad mořem! Ať už je to skutečná studna Lútu, anebo jde o chybu z nedokonalosti měření, záhadné místo teprve čeká na svého objevitele.