Pohlédnout do Tváře nebes: Cestou necestou pod Mount Everest

Od dob, kdy byla celá oblast himálajského Mount Everestu přístupná pouze horolezeckým či vědeckým výpravám, uplynula už hezká řádka let. Pohlédnout do „Tváře nebes“, jak zní překlad nepálského názvu hory „Sagarmatha“, může dnes téměř každý. Na přírodu i na tradiční život lidí v horách to má samozřejmě mnoho negativních vlivů. Přísun financí se projevuje především stavitelským boomem, růstem nových hotelů, ubytoven a restaurací. Na některých místech působí přístupová trasa jako nekontrolovaný chaos. Kdo chce přesto spatřit nejvyšší „krtinec“ Země, musí se obrnit trpělivostí a s batohem nahodit na záda i dostatek shovívavosti.

Park tří osmitisícovek

Působivý a většinou dost dramatický je už transport do výchozího bodu celého treku – šerpské vesnice Lukla (2 840 m). Drtivá většina návštěvníků totiž volí krátký, relativně levný, ale závratný transport malými letadly několika místních leteckých společností. Pokud tedy máte štěstí na dobré počasí, připravte se na neobyčejný adrenalinový zážitek. S dalšími asi dvěma desítkami osob jsme nacpáni do stísněného prostoru „letadélka Káněte“ (většinou kanadské letouny DHC Twin Otter) a v bezprostředním kontaktu s piloty se vydáváme na kličkovanou mezi mraky, turbulencemi a vzdušnými víry. Přistávací plocha letiště v Lukle je dlouhá asi 500 metrů a ubrzdit stroj na takovém kousku dá zabrat.

První část pochodu pod Everest vede stále v zeleni údolí Dudh Koshi, kterou několikrát překonáváme po visutých mostech. Díky popularitě treku a značnému provozu jsou naštěstí všechny mosty v dobrém stavu. Prvním záchytným bodem na trase je velká a horečně se rozvíjející vesnice Namche Bazaar. Za jeden den se až sem dá ale vystoupit jen stěží, a proto se většina poutníků zastavuje v osadě Monjo. Právě zde procházíme pomyslnou branou do národního parku Sagarmatha.

Národní park Sagarmatha byl založen už v roce 1976 a o tři roky později byl zařazen do seznamu Světového děditství UNESCO. V současné době zaujímá plochu 1 148 km² a je jistě zajímavé, že praktickou celou rozlohou leží v nadmořské výšce přesahující 3 000 metrů. Na jeho území jsou tři osmitisícové vrcholy – vedle Mount Everestu ještě Lhotse a Čo Oyu.

Nahoru po kamení dolů

Necháváme za sebou rušný Namche Bazaar a kolem nás se mění nejen ráz krajiny, ale i celková atmosféra pochodu. Opouštíme subalpínské pásmo, lesy borovic a jedlí řidnou a ke slovu se hlásí výrazný alpínský reliéf terénu.

Rovněž ubývá lidí, protože pro mnoho návštěvníků je Namche Bazaar konečnou stanicí, maximálně odtud ještě vyrážejí k několika kratším výletům. Důvodem je určitě především nadmořská výška, která zanedlouho překračuje hranici čtyř kilometrů nad mořem, což není prostředí pro každého.

Vzorně upravená široká cesta vede širokým obloukem vysoko nad údolím řeky, míjí malou osadu Kyangjuma (velmi vhodné místo pro nocleh mimo prostor Namche Bazaaru) a bohužel klesá dolů k řece. Pracně nabrané metry jsou ty tam a my opět padáme pod hranici 3 300 metrů. Hned vzápětí se ale opět drápeme vzhůru ke známému klášteru Tengboche (3 860 m). Toto místo je velmi intenzivně navštěvované, ale prohlídka kláštera rozhodně stojí za to. Cílem dalšího dne v horách pak může být vesnice Pangboche, případně o kousek výš ležící osada Shomare.

Pod gigantickým majákem

Himálajská rána patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze v horách zažít. Prakticky každé odpoledne jsou hřebeny zachumlány do peřiny oblačnosti, ale rána jsou chladná s viditelností ostrou jako čepel samurajského meče. V potemnělé šedi krajiny slunce nejprve nesměle olízne vršky hor. Pak nabere odvahu a pomalu zalije vše životodárným teplem a světlem. Svítání v Pangboche pod famózním štítem Thamserku (6 608 m) patří k vizuálně mimořádným zážitkům. Vrchol po ránu nabízí skvostný světelný efekt, kdy všechny hroty a ostré hrany jeho hřebene ještě tonou ve stínu, zatímco impozantní severní stěna září do dáli jakýmsi podivným „vnitřním“ světlem. Připomíná tak gigantický maják.

Silueta Thamserku nás ostatně bude pronásledovat ještě nějakou dobu a pro další průběh trasy je skutečně výrazným orientačním bodem. Výška v této části treku se trvale pohybuje kolem čtyř kilometrů a tělo začíná nedostatku kyslíku jednoznačně pociťovat. I vegetace podél cesty je výrazně jiná než v nižších polohách. Převládají keře dřišťálu (rod Berberis) s nádherně červenými bobulemi plodů nebo stejně vybarvené keříčky skalníků (rod Cotoneaster).

Cílem třetí etapy může být velká a po všech stránkách na turisty dobře připravená vesnice Pheriche (4 270 m). Tento úsek cesty není příliš dlouhý a určitě se vyplatí vyrazit na nějakou krátkou aklimatizaci. Ideálním cílem je hřeben vypínající se východně nad osadou. Případně je možné vystoupit až k vrcholu Nangkar Tshang, který je s výškou 5 080 metrů a perfektní polohou v ledovém dechu hory Ama Dablan vynikajícím rozhledovým bodem.

K ledovému toku

Úsek mezi osadou Pheriche a Labuche patří mezi nejkrásnější vůbec. Rozmáchlé horské louky s meandrujícími potoky jsou obklopeny majestátními horskými štíty, zeleň pastvin soutěží s oslnivou bělostí horských ledovců a strohou šedí skal. Především od nádherné architektury vznešeného štítu Ama Dablan, který celé té kráse dominuje, jednoduše nelze odtrhnout zrak. Na konci první pláně nás opět čeká delší stoupání do lokality Dughla, která plní především občerstvovací funkci, ačkoli je zde možné i přespat. Ze sedla Thokla Pass ve výšce 4 830 metrů se otevírá nádherný výhled na vrcholy Ama Dablan, Arakam Tse a další kolosy.

Další postup už je docela v režii velké nadmořské výšky, což se projevuje především absencí vegetace. Kolem jsou jen trsy bylin, zakrslé keříky rododendronů, z trav pak na nás blikají lampičky něžně modrých hořců. Na obzoru se poprvé objevuje jedna z nejkrásnějších hor nejen regionu Khumbu – oslnivě bílá pyramida sedmitisícovky Pumori by v pomyslné celosvětové soutěži krásy rozhodně měla velkou šanci na přední umístění. Cílem dne je pak osada Lobuche. I přes nevelkou rozlohu vesnice je tady dostatečná ubytovací kapacita, včetně dražšího, ale určitě ne luxusnějšího hotelu. Nadmořská výška je bez osmdesáti metrů plných pět kilometrů. Při dostatečné časové rezervě se pak vyplatí krátký výlet na morénu ledovce Khumbu, který leží doslova za humny a odkud jsou velmi zajímavé pohledy na rozeklaný „tok“ ledového gigantu.

Panorama z ledu a kamene

Cílem většiny turistických výprav je základní tábor pod Everestem. Zde však kromě spousty stanů a bezesporu působivého ledovce Khumbu až tak moc neuvidíte. Nenápadná, až nudně vyhlížející kamenitá výšina jménem Kala Patthar je už ale jiná káva. Přestože je s výškou 5 550 metrů v porovnání s impozantním okolím jen nepatrnou hrudkou, výhledově se jedná o unikátní místo. Osada Lobuche je ideálním výchozím místem pro tento jednodenní výstup. Naše malá skupinka si proto nastavuje budíček na pátou hodinu a po krátké snídani vyrážíme.

Krajina je zatím sevřená mrazem a stínem, ale jasná obloha napovídá, že dnes vizuálně určitě nepřijdeme zkrátka. V poslední turistické osadě Gorak Shep jsme za necelé dvě hodiny a než slunce dokonale probudí všechny spící kolosy, zbývá čas na hrnek čaje.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri: Přes nejvyšší jezero světa

Od vrcholu Kala Pattharu nás dělí už jen asi hodinový poměrně mírný výstup. Hodinka se ovšem o něco protáhne, protože kolem nás se odvíjí skutečná vysokohorská nirvána a my nevíme, kam koukat dřív. Bez zaváhání je patrné, že černý trojúhelník Everestu je jasně nejvyšším vrcholem, ale vzhledem nás nijak neoslňuje. To už se nedá říct o jeho sousedu, nedostižně bílém a nebezpečně ostrém vrcholu Nuptse (7 861 m) nebo skutečné krasavici Lingtren (6 749). Vrcholek Kala Pattharu, z nějž nakonec sledujeme celé panorama, je jen skromná ostrá špička a najít tady kousek místa pro své pozadí není kvůli množství lidí nic snadného. Dokonalý rozhled ale stísněné podmínky bohatě vyvažuje. Navzdory mnoha výhradám je tato oblast světa stále korunou všech horských výšlapů a hmatatelným důkazem o nepomíjivé kráse nejvyšších štítů.