Perly z písku a kamení: Poznejte kamenné poklady Kazachstánu

První místo, na které jsme se už při přípravách cesty do Kazachstánu hodně těšili, leží relativně nedaleko za kyrgyzskými hranicemi. Přes ty jsme přejeli na malém hraničním přechodu v údolí Karkary/Narynkolu, se zasněženým pásmem Ťan-Šanu na obzoru. Pár stopnutých aut, výměna peněz a už v městečku Kegen smlouváme o dopravu …

Země netečných taxikářů

Na rozdíl od mnohem turističtějšího Kyrgyzstánu nejeví zdejší taxikáři o turisty valný zájem. Namísto odrážení desítek nabídek ve stylu „pojeďte se mnou“ je třeba si svého taxikáře najít a přesvědčit jej, aby nás vzal. O existenci kaňonu vzdáleného sotva padesát kilometrů nemá větší část z nich ani tušení, druhá polovina nad našimi mapami vášnivě diskutuje, kudy tam jet. Konečně po hodné chvíli sedíme v autě a točíme se serpentýnami vyprahlé krajiny.

Naším cílem je kaňon řeky Šaryn (občas přepisované jako Čaryn), od roku 2004 chráněný jako národní park s přírodním i kulturním dědictvím. Jeho osou je 393 km dlouhá řeka, nejdelší přítok toku Ili. Ze zhruba 150 kilometrů délky samotného kaňonu turisté obvykle míří na jediné místo zvané Údolí zámků, případně kaňon projíždějí na raftech. S pomocí GPS odbočujeme na tu správnou prašnou cestu a po dvanácti kilometrech již stojíme před vstupem, z nějž se vine pěšinka dolů do údolí.

Kazachstánský Grand Canyon

Horko, vítr a rudé skály nás v myšlenkách přenášejí kamsi na Divoký západ, dojem umocňují i dva místní, kteří v oblacích prachu projíždějí kaňonem na koních. Sami Kazachstánci hrdě označují svůj kaňon za zdejší „Grand Canyon“ a v prospektech o něm tvrdí, že je právě po svém americkém bratru druhým nejmohutnějším na světě. To samozřejmě není pravda, ale kráse skal to neubírá.

Údolí hradů – dnes již vyschlý přítok řeky Šaryn – dostalo svůj název podle skalních útvarů, dómů a jehel, tyčících se nad kolmými stěnami. Právě tady jich můžeme pozorovat nejvíc a zároveň se kochat pohledem na jednotlivé vrstvy, které zkušenému oku geologů vyprávějící příběh kaňonu. Řeka Šaryn se do nich začala zařezávat asi před několika tisíci let, ale v kaňonu odhalené horniny jsou mnohonásobně starší. Na dně kaňonu leží černé vulkanity, pocházející z lávových toků vyvržených sopečnou erupcí před 280 miliony let.

Mezi jemnějším sedimentem lze objevit i velké sopečné pumy. Na nich leží výrazně mladší říční štěrky, přinesené z nedalekých hor při jejich růstu. Nedaleký masiv Torajgirských hor – jeden z hřebenů Ťan-Šanu v Kazachstánu – je stejného stáří jako lávové proudy na dně kaňonu, avšak později (asi před tisícem let) byl vyzvednut podél zlomu. Některé vrstvy štěrků a písků mají šedou barvu. Kromě říčních sedimentů tvoří vrstvy i písek a spraš, které přivál vítr. V samotné řece, jejíž voda má sice tyrkysovou barvy, ale poněkud nevábně vonící, žijí třeba endemičtí osmani holí (Gymnodiptychus dybowskii). Další zajímavostí ze světa „živé“ přírody je rozsáhlý les ohrožených jasanů sogdijských (Fraxinus sogdiana).

Barevná země se stopami pravěku

Národní park Altyn-Emel, jehož název v překladu znamená „Zlaté sedlo“, zabírá 4 600 km² převážně vyprahlé země na jižním okraji Džungarského Alatau, asi 250 km severovýchodně od Almaty. Tak obrovskou rozlohu samozřejmě nelze za pár dní poznat, a tak cestovatelé většinou navštěvují jen několik málo nejzajímavějších míst. Středobodem všech výprav do nitra parku je vesnička Bašši, kde také sídlí správa národního parku. Vzhledem k velkým vzdálenostem je jediným možným způsobem dopravy cesta džípem. Podle zdejších pravidel musíme mít s sebou průvodce z národního parku a zpět se vrátit před setměním.

Nejprve míříme k nízkým pohořím Aktau a Katutau. Střední nadmořská výška parku je zhruba 1 000 m n. m., na severu se zvedají srázy Džungarského Alatau, v samotném Altyn-Emel kopce převyšují své okolí jen o pár stovek metrů. Co však těmto pohořím chybí na výšce, to dohánějí svou krásou. Kopce Aktau září do svého okolí odstíny červené, bílé i růžové barvy. Tvoří je mořské sedimenty, díky nimž je Aktau vyhledávanou paleontologickou lokalitou. Vědci zde nalezli pozůstatky více než pěti desítek druhů miocenní flóry i pravěkých krokodýlů, želv či obřích nosorožců, jejichž stáří je odhadováno na 25 až 30 milionů let. Objeveny tady byly i kosti dinosaurů.

Zpěv písku a mohyly dávných vládců

Kromě velkých krystalů různých minerálů (třeba jaspisu nebo bílého křemene) zaujmou běžného návštěvníka Aktau hlavně erozí různě ohlodané pestrobarevné vrstvy, tvořené usazeninami písků, jílů, sádrovců a prachovců. V horách, kde ročně spadne okolo stovky milimetrů srážek, nejčastěji řídce rostou saxauly, jalovce a pelyňky, kromě nich zde bylo popsáno patnáct set druhů vyšších rostlin včetně dvou desítek kriticky ohrožených. Nedaleké pohoří Katutau nehraje barevnými odstíny; díky vulkanickému původu má převážně černošedou barvu.

Další den nás čeká koncert. Jedeme totiž ke Zpívající duně – kilometr a půl dlouhému a 300 metrů vysokému pásu písečných přesypů. Vlivem tření písčitých zrníček duna vydává překvapivě hlasitý zvuk, ze všeho nejvíce připomínající bručení motoru vrtulového letadla. Navíc se z jejího hřebene naskýtá výhled i na širokou řeku Ili, přinášející do jinak pusté krajiny životodárnou vodu. Zdejší fauna je překvapivě pestrá: vědci tady popsali několik stovek druhů, mezi nimi třeba kulana (poddruhu osla asijského), gazelu džejran, koně Převalského, jelena bucharského nebo divokou kočku manula.

Národní park ukrývá i dědictví historické: Bešatyr (v překladu „Pět stanů“) bývá přezdíván kazachstánským Stonehenge. K nebi se zde tyčí pět mohylových pahorků vysokých dvě desítky metrů. Pahorky skrývají pohřební komory zhotovené z dřeva dovezeného z dalekých hor. V nich jsou pohřbeni vládci z dynastie Skýtů, kteří zde vládli v 6. až 3. století př. n. l. Jako strážci mohyl kolem dokola stojí 45 vztyčených kamenů, ozdobených rytinami zvířat.

Hvězdy z vrcholu majáku

Za posledním skalnatým pokladem se vydáváme několik set kilometrů na sever, k jezeru Balkaš. To je poměrně známé jednak díky své rozloze (po zkáze Aralského moře jde o největší středoasijské jezero), jednak svou chemií. Mělká šíje totiž jezero rozděluje na dvě poloviny, jednu sladkou, druhou slanou. Stejnojmenné sedmdesátitisícové město na jeho břehu je průmyslovým centrem, zpracovávajícím především měděnou rudu z nedalekého obřího dolu. Lidi se zde tak koupají v krásně modré vodě, ovšem s kulisou rozpadajících se budov a vysokých komínů, chrlících dým různorodě jedovatých barev.

Opusťme ale jezero a přesuňme se ještě o zhruba sedmdesát kilometrů severněji. Právě tady monotónnost pusté stepi přerušuje mohutný žulový masiv Bektau-Ata, přezdívaný „Maják stepi“. Nejvyšší vrchol sahá do nadmořské výšky 1 185 metrů a své okolí převyšuje bezmála o půl kilometru. Není však jediným takto výrazným útvarem, v jeho blízkosti se zvedá ještě několik dalších. Z geologického hlediska jde o žulový pluton – mohutné těleso pod povrchem ztuhlé lávy, které se působením eroze odnášející okolní, mnohem měkčí horniny dostalo postupem času na povrch. Datování odhalilo, že žula je stará zhruba 295 milionů let.

TIP: Ledovec v Horách duchů: Putování kyrgyzstánským Ťan-Šanem

Stejně jako pro vápencový kras jsou typické tvary jako krápníky, jeskyně či třeba škrapy, také žulová skaliska se vyznačují charakteristickým reliéfem. Při cestě skalami tak míjíme tafoni (prohlubně ve stěnách, často dosahující několikadecimetrových hloubek), dokonale kruhové evorzní hrnce, vyhloubené za miliony let vodou stékající po nepropustné skále, mohutné zkamenělé „záclony“ a obří šupiny, nebo viklany působící dojmem, jako by měly co nevidět spadnout.

Cesta na vrchol je dobrodružná, žádné cesty tady nevedou, ale stojí zato. Obzor lemuje téměř neznatelná hladina Balkaše, nad opar stoupá dým tamních továren, na druhé straně pozorujeme písečné přesypy. I noc zde má kouzlo: žula krásně drží sluneční teplo, a tak zpříjemňuje pozorování bezpočtu hvězd na obloze, jejíž temnotu neruší široko daleko žádná světla.