Pastva pro oči: 10 fascinujících obrazů vesmíru

Díra do nebe

To, co jejich předchůdci kdysi považovali za díru v obloze, znají dnešní astronomové jako molekulární mrak: Vysoká koncentrace plynu a prachu absorbuje prakticky veškeré viditelné světlo vydávané hvězdami v pozadí. Temné okolí činí vnitřek molekulárních mračen jedním z nejchladnějších a nej­izolovanějších míst ve vesmíru. K nejpozoruhodnějším tmavým absorpčním mlhovinám patří mračno v souhvězdí Hadonoše, nesoucí označení Barnard 68. Od Země jej dělí asi jen 500 světelných let a měří 1,5 světelného roku. Odborníci dosud přesně nevědí, jak podobná molekulární mračna vznikají, zřejmě se v nich však rodí nové hvězdy. A také mlhovina Barnard 68 nejspíš kolabuje za vzniku hvězdného systému. Mračno si můžeme prohlédnout prostřednictvím infračerveného světla. 

Sčítání novorozenců

Mlhovinu Trifid, známou také jako M20, najdete snadno i malým dalekohledem. Měří asi 30 světelných let, dělí ji od nás 5 500 světelných roků a představuje oblíbený cíl kosmických turistů v souhvězdí Střelce. Jak naznačuje její jméno, ve viditelném světle ji rozdělují na tři části tmavé neprůhledné pásy prachu. Ovšem pronikavý infračervený snímek, pořízený Spitzerovým teleskopem, odhaluje filamenty zářících prachových mračen a nově vzniklých hvězd. Astronomové fotografii použili ke sčítání čerstvě zrozených a embryonických stálic, jež se jinak skrývají v oblacích zárodečného prachu a plynu této fascinující hvězdné porodnice. Spitzerův dalekohled byl vypuštěn v roce 2003, aby zkoumal infračervený vesmír. 30. ledna 2020 svou vědeckou činnost ukončil. 

Kosmická porce špaget

Zbytek supernovy Simeis 147 proslul díky množství spletitých filamentů jako Špagetová mlhovina. Promítá se na pomezí souhvězdí Býka a Vozky, kde pokrývá téměř 3° neboli šest úplňků – což při odhadované vzdálenosti tří tisíc světelných let odpovídá rozměru 150 světelných roků. Kompozitní snímek obsahuje obrazová data získaná přes úzkopásmové filtry pro červenou emisi ionizovaných atomů vodíku a slabě modrozelenou emisi dvakrát ionizovaného kyslíku, jež sledují zářící plyn stlačený rázem. Stáří zbytku supernovy odhadují astronomové na 40 tisíc let. Kromě rozpínajících se obálek po sobě kosmická katastrofa zanechala také pulzar, tedy rotující neutronovou hvězdu.

Ostrov pomněnek a růží

Také v menších galaxiích, jako je blízká NGC 6822, vznikají hvězdy. Barnardova galaxie se na obloze promítá do souhvězdí Střelce, od Země ji dělí asi 1,5 milionu světelných let a patří do naší Místní kupy. Jedná se o nepravidelný trpasličí hvězdný ostrov s rozměrem okolo sedmi tisíc světelných roků, podobný Malému Magellanovu mračnu. Na hloubkovém barevném kompozitním snímku jej zaplňují mladé modré stálice a ozvláštňují ho růžové hvězdotvorné oblasti zářícího vodíku. 

Zimní sprcha

Jak dokládá snímek oblohy nad čínskou observatoří Sing-lung, „padající hvězdy“ meteorického roje Geminid zdánlivě vycházejí ze souhvězdí Blíženců neboli Gemini. Mateřské těleso, jehož kousky hornin o velikosti zrnek písku prolétají naší atmosférou, představuje zřejmě planetka 3200 Phaethon. Geminidy patří mezi nejlépe předvídatelné i nejaktivnější roje a odehrávají se každoročně v prosinci.

Porodnice u sousedů

Otevřená hvězdokupa NGC 346 obklopená mlhovinou představuje nejjasnější místo zrodu stálic v sousedním Malém Magellanově mračnu. Intenzivní záření a hvězdný vítr, vysílané do okolí mladými hmotnými hvězdami, rozfukují zářící plyn a vytvářejí jemnou mlhovinu připomínající pavučinu. NGC 346 obsahuje mnoho velmi mladých stálic, jejichž věk se odhaduje na pouhé miliony roků. Silný hvězdný vítr vytvářený hmotnými stálicemi stlačuje okolní plyn, a reprezentuje tak rozhodující proces k nastartování dalších epizod hvězdotvorby. Mlhovina okolo hvězdokupy je emisní: Její členky zahřívají mezihvězdný plyn, takže sám svítí.

Galaxie s tykadly

V jižním souhvězdí Havrana se ve vzdálenosti 60 milionů světelných let srážejí dvě velké galaxie. Kosmickou kolizi zachytil v úžasných podrobnostech Hubbleův dalekohled, její dohra však potrvá stamiliony roků. Jednotlivé stálice z hvězdných ostrovů NGC 4038 a NGC 4039 se nesrážejí – na rozdíl od velkých mračen plynu a prachu, jež tak vyvolávají epizody zuřivého vzniku hvězd poblíž centra událostí. Daleko od scény kolize se nacházejí pomíchané nové hvězdokupy a mezihvězdná hmota, vymrštěné gravitačními silami. Detailní snímek zabírá asi 50 tisíc světelných let a dvojice hvězdných ostrovů má na širokoúhlém pohledu sugestivní podobu s daleko sahajícími obloukovitými strukturami, které páru propůjčily populární název Tykadlové galaxie.

S pozůstatky soupeřů

Jasná spirální galaxie Messier 63 leží pouhých 30 milionů světelných let daleko v souhvězdí Honicích psů. Majestátní ostrov, katalogizovaný jako NGC 5055, měří téměř 100 tisíc světelných let, což zhruba odpovídá velikosti Mléčné dráhy. Jasné jádro a výrazná spirální ramena mu daly jeho populární jméno Slunečnicová galaxie a na výjimečně hluboké expozici lze sledovat i slabé obloukovité proudy hvězd daleko v galaktickém halu. Sahají téměř 180 tisíc světelných let daleko od galaktického středu a nejspíš jde o zbytky slapově zničených satelitů M63.

Tam na Měsíci

Nad Oceánem bouří, rozlehlým hladkým lunárním mořem, se do výšky 1 100 m vypíná komplex sopečných dómů Mons Rümker: Útvar o šířce 70 km se na snímku z předloňského 27. listopadu právě nachází na rozhraní mezi dnem a nocí, tedy v oblasti terminátoru. Teleskopický pohled zachytil i místo přistání čínské sondy Čchang-e 5, jež 1. prosince 2020 dosedla v lokalitě napravo od středu fotografie a severně od Mons Rümker.

Nejrychlejší kolotoč

Tento hvězdný ostrov astronomům doslova zamotal hlavu. Jednak je obtížné ho přiřadit ke konkrétnímu typu galaxií – UGC 12591 má tmavé prachové pásy jako spirální hvězdné ostrovy, ale velkou difuzní výduť stálic jako galaxie čočkové. Pozorování navíc přinesla překvapení: Ostrov se otáčí rychlostí asi 480 km/s, tedy téměř dvakrát rychleji než ten náš, což znamená rekordní změřenou rotaci. Hmotnost potřebná k udržení tak rychle rotující galaxie pohromadě odpovídá několikanásobku Mléčné dráhy. Světlo, které vidíme dnes, opustilo UGC 12591 zhruba před 400 miliony lety, kdy se na Zemi vyvíjely první stromy.