Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

Potápění v Bulharsku nabízí ojedinělý zážitek. Nálezy ukazují, že osídlení těchto míst trvá více než 7 000 let. Vedly tudy i nejstarší plavební cesty lidské historie, které se datují snad ještě před Velkou potopu a Noemovu archu. Pobřeží Černého moře zažilo minulost Thráků, dobu římskou i řeckou a vytvoření samotného bulharského státu. S potápěním si u nás tuto zemi spojuje málokdo, což je chyba.

Pocit dlouho nepoznaný

V Černém moři žije 180 druhů ryb. Nejsou sice tak barevné jako ty v Rudém moři, ale je jich tu skutečně mnoho. Po příjezdu do pobřežního městečka Primorsko jsme pochopili, že „potápěčský průmysl“ zde ještě není plně rozvinut, což se ukázalo jako mimořádná výhoda. Po letech potápění jsme tady totiž opět zažili pocit, kvůli kterému jsme této zálibě před lety propadli. Pocit klidu a svobody. Okamžiky, kdy jste se svým parťákem pod hladinou a užíváte si ticho a krásu podmořského života. Přitom se kolem vás nehemží několik desítek jiných potápěčů, z nichž zdaleka ne všichni se chovají s vědomím, že ve vodě nejsou sami.

Pestrost a mnohotvárnost

Černomořské pobřeží je velice různotvaré. Spojuje v sobě všechny formy mořských břehů: skalnaté a nepřístupné, nízké, rovné a písčité, místy s dunami, někdy hraničící s horskými masivy, které pokrývá hustý porost. V bohatém „lese“ slávek a mořských zelených řas hledají úkryt krabi, mořské jehly, koníci a nejrůznější malé ryby. O něco hlouběji se běžně (nejčastěji v jarních měsících) setkáváme s platýsy, rejnoky ostnitými, žraloky černomořskými, ropušnicemi, hlaváči. Všudypřítomné jsou různé druhy medúz, které se stávají kořistí mnoha ryb.

Mezi rybami je tady bohatě zastoupena čeleď slizounů (Blenniidae) nebo hlaváčovitých (Gobiidae). Potkáte také delfíny obecné (Delphinus delphis), respektive hejna o počtu až sto kusů, která tu jsou chráněna před lovem. Možná zahlédnete také jeden ze dvou druhů zdejších žraloků: máčku skvrnitou (Scyliorhinus canicula) nebo ostrouna obecného (Squalus acanthias).

Invazivní mušle z Japonska

V Černém moři se hojně vyskytují mušle rapany dravé (Rapana venosa), mořští plži, kteří nejsou původními obyvateli Černého moře. Byli sem zavlečeni ruskou flotilou v období 2. světové války, a to až z vod omývajících břehy Japonska. V současné době jsou přemnoženy a představují ekologickou časovanou bombu. Živí se totiž slávkami jedlými, jejichž počet rapidně klesá.

Každá slávka dokáže přefiltrovat za hodinu okolo 1,5 litru vody, takže s jejich úbytkem hrozí prudké zhoršení kvality vody a porušení rovnováhy celého ekosystému. Rapany jsou však naštěstí také velmi žádaným zbožím. Ve své japonské domovině představují labužnickou pochoutku, takže pro řadu místních „potápěčských vlků“ je jejich lov hlavním zdrojem příjmů v období mimo hlavní sezonu. Samotný výlov rapan, přestože se bezesporu jedná o škůdce, je licencován.

Pod dohledem Krokodýla

V Černém moři se dá najít množství zajímavých potápěčských lokalit. Jedna z nich se rozkládá na skalnatém pobřeží přírodní rezervace Arkutino, nedaleko severní pláže kousek za bývalou rezidencí bývalého komunistického předáka Todora Živkova. Jde o mělkou lagunu, oddělenou od otevřeného moře skalnatým ostrůvkem zvaným Krokodýl, protože svým tvarem skutečně připomíná krokodýla plovoucího na hladině.

Hned po vstupu do vody mě zaujaly světle zelené odstíny řas, které kontrastovaly s tmavými rostlinami. Mezi nimi hejna malých rybek a spousta krabů. Po sestupu do větší hloubky proplouváme mezi skalami obrostlými slávkami. Úkryty zde mají mořští koníci, jehly a malé rybky. Hlouběji narazíme i na velké kraby, jejichž rozevřená klepeta budí patřičný respekt. Jsou tu platýsi, rejnoci a stejně jako všude jinde také velké medúzy a rapany. Dokonce jsme spatřili několik hadů, kteří u hladiny lovili ryby.

Mirius, Maslen nos a Ropotamo

V zátoce Mirius jsou k vidění vápencové útvary podobné keřům. Mezi skálami vystupujícími ze dna září světlý písek. V jarních vodách je zde mimořádně velký výskyt krabů a především u skály Palurja je doslova „překrabováno“.
Nedaleko odtud je skalnatý výběžek Maslen nos, jenž se stal osudným již mnoha lodím. V prosinci 1898 tady ztroskotala loď Aglaj Valianu, v lednu 1901 ruský parník Cisarovna. Podél moře lze ve skalách spatřit jeskyně, v nichž do roku 1932 žil tuleň středomořský (Monachus monachus), kterého buď vybila armáda, nebo se přestěhoval do klidnějších vod. Dnes je tu vojenská základna.

Na závětrné straně Maslen nosu, využívané jako úkryt lodí v bouřích, byl dříve také antický přístav. Zde roku 1961 bulharský profesor Ivan Galubov, průkopník bulharské podmořské archeologie, vyzvedl ze dna stovky zachovalých antických amfor. Maslen nos a blízké lokality jsou dnes součástí přírodní rezervace Ropotamo.

Dělové koule a potopené lodě

Kousek dál (20 km) od Primorska směrem na jih leží lokalita s členitým terénem, dírami a jeskyněmi nazvaná „Varvara“. Nachází se sice nedaleko hranic s Tureckem, nicméně na břehu máte pocit, že jste se ocitli někde na pobřeží Irska. Skalnaté pobřeží, strmý sráz k moři, skály pokračující v moři s celou řadou malých kaňonů a jeskyněk v maximální hloubce 14 metrů. Jde o takové malé podmořské skalní městečko, kde proplouváte jeskyněmi a údolíčky mezi skalkami. V jeskyních jsme našli dělové koule různých velikostí a doprovod nám po celou dobu dělaly všudypřítomné medúzy.

Rovněž jižně od Primorska leží nevelký antický přístav Kiten, jenž patří městu Tonzu. Především z historického hlediska jde o zajímavou potápěčskou lokalitu. Přímo v přístavu se nacházejí zbytky středověkých a dokonce antických vraků. Většinou se jedná už jen o dřevěné úlomky, střepy amfor apod. Vždy záleží trochu na štěstí, kolik vám toho moře přemístěním písku právě odhalí. Poblíž Kitenu se v malé hloubce nalézá celkem osm vraků lodí. V Kitenu stojí za návštěvu také místní muzeum podvodní archeologie. Můžete tu vidět zachované nálezy z lokality, kde jste se ještě před chvílí potápěli. Přístupné jsou i výsledky bádání americké expedice, která zkoumala jeden z potopených vraků.

Cvičný cíl námořnictva

Nejhezčí ponor z našeho pobytu jsme si nechali na konec. Jeli jsme se lodí potápět na vrak parníku Jacques Fressinet, který ztroskotal nedaleko zátoky Svata Paraskieva. Parník byl postaven ve Francii v roce 1914 a potopil se v únoru roku 1929. Vypráví se, že loď o výtlaku 5 000 tun ztratila v mlze kurz a narazila na pobřežní skaliska. Plavidlo (bohužel pro nás potápěče) nemělo ani na dně moře klid. Po 2. světové válce na něm bulharské námořnictvo testovalo kladení podvodních min, a tím dokonalo zkázu lodi. Dobře zachované jsou dodnes tři parní kotle o průměru kolem čtyř metrů a také chladiče i parní stroj. Vrak lodi leží asi 40 metrů od břehu.

Po sestupu po kotevním lanu do hloubky 24 metrů jsme při viditelnosti cca sedmi metrů prohledávali se zkušeným průvodcem dno. Všude bylo mnoho kovových součástí lodi, pokrytých velkou vrstvou slávek. Pod vrakem i pod kameny našli své útočiště krabi, kterým se právě v tomto období mění krunýř, a jsou pro ostatní obyvatele moře snadným úlovkem. Viděli jsme i rejnoka, který si nás připlul prohlédnout a zase rychle zmizel.

TIP: Vědci objevili v Černém moři vraky 40 lodí

Z trupu parníku je nyní hromada kovových částí, z jejichž velikostí a množství je patrné, o jak velkou loď se jednalo. To naznačuje i velikost lodního šroubu, který se nám ve změti železného šrotu podařilo najít. Kdo by ale chtěl vidět vrak pod vodou, měl by si pospíšit, protože se prý uvažuje o jeho vylovení a umístění do muzea. I když však třeba v budoucnu Svata Paraskieva z mořského dna zmizí, věřím, že Černé moře si ještě dlouho zachová půvab a nedotčenost, která je pro něj dnes tak charakteristická.