Neuskutečněné mise: Deset astronautů, kteří se neprošli po Měsíci (1.)

1. Virgil Grissom měl být první

„Kdyby byl Virgil naživu, nejmenoval by se první člověk na Měsíci Armstrong, ale Grissom,“ vzpomínal první šéfastronaut NASA Donald Slayton. Dobře věděl, o čem mluví, protože astronauty k letům vybíral osobně. Proč si však přál, aby na Měsíci stanul jako první právě Grissom? Chtěl, aby se do historie nesmazatelně zapsal někdo z prvního oddílu amerických astronautů. Grissom byl přitom jako jediný z této skupiny k dispozici: Ostatní už ze služeb NASA odešli (Glenn, Carpenter), nacházeli se v nemilosti nadřízených bez šance se do vesmíru vrátit (Cooper, Schirra) nebo by let nezvládli ze zdravotních důvodů (Shepard a sám Slayton). Navíc se šéfastronaut s Grissomem přátelil, což ostatně ve svých pamětech čestně přiznával. 

Jak ale víme, Grissom se po Měsíci nikdy neprošel. Zahynul v lednu 1967 při požáru lodi Apollo 204, dodatečně překřtěné na Apollo 1. Jeho plné jméno přitom znělo Virgil Ivan Grissom – což by bylo pro prvního člověka na Měsíci, amerického vítěze kosmických závodů mezi SSSR a USA, přinejmenším ironické…

2. Frank Borman nechtěl být první

Už před legendární misí Apollo 8 uskutečněnou v prosinci 1968 věděl šéfastronaut Donald Slayton, že se její velitel Frank Borman vydává na svůj druhý a zároveň poslední vesmírný let. Účast v programech Gemini a Apollo jej unavila a chtěl vydechnout. Let „osmičky“, tedy první cesta k Měsíci, navíc představoval mimořádně náročnou záležitost. Přesto se Slayton Bormana po návratu ještě jednou zeptal: „Nechtěl bys, i s celou posádkou, tentokrát na Měsíci přistát?“

Slayton vycházel z faktu, že trojice ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders uskutečnila „devětadevadesát procent cesty“, a že tedy bude nejlépe čelit případným komplikacím. Borman však trval na svém – do vesmíru už se vrátit nehodlal. Mimo jiné prohlásil, že po náročném letu Apolla 8 by nezvládl odpovídající přípravu na další těžkou misi během půl roku. Padla tak možnost, že by se posádka Apolla 8 „recyklovala“ pro následující let – a že by se Borman jako první prošel po Měsíci. 

Jen pro úplnost: Druhý člen Apolla 8 James Lovell velel výpravě s pořadovým číslem třináct, která sice k našemu souputníkovi zamířila, ale kvůli technické závadě jeho povrchu nedosáhla. William Anders by se také mohl k Měsíci vrátit, ale Slayton mu nabídl „jen“ křeslo pilota velitelské lodi, zatímco astronaut chtěl být v lunárním modulu. Neshodli se, Anders se ještě uvolil zůstat v záložní posádce Apolla 11, ale poté dal přednost jiné kariéře.

3. Clifton Williams měl prostě smůlu

V polovině 60. let sice americký pilot Clifton Williams ve vesmíru ještě ani jednou nebyl, přesto by s ním kdekdo z oddílu astronautů měnil. Byl nominován do záložní posádky lodi Gemini 10, což mu teoreticky mělo vynést jmenování do hlavní posádky „třináctky“. Jenomže program končil letem Gemini 12, takže se Williams vlastně chystal na jednu z prvních expedic v rámci Apolla.

Konkrétně se nakonec jednalo o Apollo 12 v čele s Charlesem Conradem, tedy o historicky druhé přistání na Měsíci. Williams měl tudíž „předplacené“ místo čtvrtého člověka, jenž vstoupí na lunární povrch. Když ale „dvanáctka“ na podzim roku 1969 startovala, Williams na palubě nebyl. Osudným se mu stal 5. říjen 1967, kdy v letounu T-38 přelétal mezi Floridou a Alabamou: Stroji zcela nečekaně selhalo řízení, ztratil stabilitu a začal se propadat. Později se objevily historky, že se Williams rozhodl nekatapultovat, aby letadlo vyvedl mimo obydlené oblasti – jsou však absolutně nepravdivé, protože pilot nemohl letoun vůbec ovládat.

Když Williams situaci konečně zcela pochopil, rozhodl se pro katapultáž. Ještě před tím ovšem vyslal rádiový signál: „Mayday, mayday! Toto je NASA 922, katapultuji se u Orlanda… Mám na mysli Tallahassee!“ Díky tomuto nouzovému volání se záchranný vrtulník dostal na místo nehody za pouhých deset minut – ale zbytečně. Když konečně křeslo s pilotem opustilo stroj, zbývalo do dopadu asi jen 1,5 sekundy. Čtvrtá hvězda na emblému mise Apollo 12 patří Cliftonu Williamsovi.

4. James Lovell a nešťastná třináctka

„To víte, že jsem si přál, aby si Neil Armstrong zlomil nohu a nemohl letět,“ vypráví dodnes se smíchem James Lovell. Právě on totiž velel záložní posádce Apolla 11, a kdyby Armstrong nemohl z jakéhokoliv důvodu k misi nastoupit, zaujal by jeho místo.

Ze záložní posádky Apolla 11 měl putovat do hlavní „čtrnáctky“, ale protože zamýšlený velitel Apolla 13 Alan Shepard neměl po předchozích zdravotních problémech dost času na přípravu, byla Lovellovi svěřena už mise číslo třináct a Shepardovi až ta následující. Jenže Apollo 13 se nakonec stalo „nejúspěšnějším neúspěchem“ v historii kosmonautiky: Posádka sice s notnou dávkou štěstí zvládla mimořádnou situaci, na Měsíci však nepřistála. Lovell pak zůstal v oddíle astronautů ještě tři roky: Doufal, že se na něj usměje štěstí a dostane šanci v některé z dalších posádek. Přednost však dostali jiní.

5. Fred Haise: ani třináct, ani devatenáct

Společně s Lovellem letěl v Apollu 13 na Měsíc Fred Haise. Záhy poté, co se vrátil na Zemi, aniž by otiskl svoji stopu do lunárního regolitu, se začal chystat na další vesmírnou misi: Byl jmenován do záložní posádky „šestnáctky“, takže měl letět jako velitel Apolla 19. Jenže nad programem se už tehdy stahovala mračna a několik výprav bylo zrušeno – mezi nimi i ta s pořadovým číslem devatenáct. Haise se tak k Měsíci již nevrátil.

S další pěticí se seznámíte příště