Neúnavný popularizátor: Jak Karel Pacner vzpomínal na svůj životní zážitek

Ve věku 85 let zemřel novinář, spisovatel a náš dlouholetý spolupracovník, vědecký publicista Karel Pacner. V roce 1969 se jako novinář ve Spojených státech účastnil startu mise Apolla 11. Před časem se nám svěřil, jak na tento svůj životní zážitek vzpomíná...

Během studia na vysoké škole jsem psal pro Mladou frontu a pro některé časopisy články z oblasti kultury. Když jsem v létě roku 1959 do redakce nastoupil jako redaktor, bylo volné jediné místo – mohl jsem psát články o vědě. Po dvou měsících si mě zavolal šéfredaktor: „Měl by ses hlouběji věnovat kosmonautice.“ Hrůza! To všechno bylo daleko od mých ambicí. Utěšoval jsem se, že až se vrátím z vojny, nastoupím někde jinde.

Na podzim roku 1961 mě znovu čekal úkol popularizovat vědu. A po čase mi věda i kosmonautika zachutnaly. Objevil jsem tajemství poznávání, úžasné dobrodružství, a vrhnul jsem se do něj plnou silou: Kupoval jsem knížky a časopisy, z výstřižků novinových článků jsem si začal budovat archiv…

Já bych tedy letěl do té Ameriky...

V polovině 60. let jsem si uvědomil, že se málo píše o lidech, kteří stavějí rakety a kosmické lodě. Napsal jsem několik kapitol a zariskoval – poslal jsem je do nejprestižnějšího nakladatelství, do Československého spisovatele. O několik týdnů později jsem dostal dopis, v němž stálo: „Dokončete to!“

Kniha Na obou březích vesmíru vyšla v říjnu 1968. Vzhledem k sovětské okupaci jsem měl obavy, že se nebude příliš prodávat – psal jsem tam i o ne­úspěších SSSR a snažil jsem se odkrývat zákulisí. Prodávala se však dobře a koncem roku z ní rádio Svobodná Evropa začalo číst některé kapitoly na pokračování. Průšvih! Ale soudruzi měli jiné starosti, než aby mě honili.

Od podzimu, kdy začínalo být jasné, že by první Američané mohli v následujícím roce přistát na Měsíci, jsem po redakci roztrušoval, že budu chtít být u toho. Když NASA oznámila, že se na našem souputníkovi jako první vylodí posádka Apolla 11 uprostřed července 1969, šel jsem za šéfredaktorem: „Zdeňku, já bych tedy letěl do té Ameriky.“ Souhlasil: „Vyřídím to na vedení podniku.“ Redakce stále ještě nebyla pod žádným politickým dozorem, mohla rozhodovat sama.

Ve Washingtonu se o mě postaral Jirka Dienstbier, starý kamarád, který tam byl zpravodajem Československého rozhlasu. Jeho autem jsme jeli na Floridu. U startu se shromáždilo na 3 500 novinářů. Stáli jsme pět kilometrů od rampy, která se tyčila na obzoru. Když se raketa ponořila do oblaku dýmu a plamene, zhrozil jsem se – nestalo se nic?! Nestalo – její špička z toho oblaku vykoukla. Motory rachotily jako kulomet u uší, země se lehce otřásala. Podíval jsem se po ostatních, zůstávali v klidu. 

Raketa dlouhá přes sto metrů stoupala stále rychleji a za ní se táhl ještě dvakrát delší proud plamene. Nakonec nám zmizela jako hvězdička v modrém nebi. Byl to můj největší životní zážitek...