Neškodný skokan z Austrálie: Vyhynulá klokanomyš dlouhoocasá

Klokanomyš dlouhoocasá (Notomys longicaudatus) měla převážně šedé zbarvení, malé růžové uši, velké oči, dobře vyvinuté zadní končetiny uzpůsobené ke skákání a dlouhý osrstěný růžový ocas, který byl asi o 5 cm delší než samotné tělo. Celková délka živočicha byla 25–28 cm.

Poprvé byl tento drobný hlodavec popsán anglickým ortnitologem Johnem Gouldem na základě exemplářů, které Gould obdržel z Austrálie od cestovatele a přírodovědce Johna Gilberta.

Neúspěšná snaha přizpůsobit se

Klokanomyši žily na tvrdých, vysušených, jílovitých půdách, kde si stavěly nory. Vyhrabanou půdu pak důmyslně používaly na zachytávání ranní rosy. Prostředí, v němž se tato drobná, černooká zvířátka pohybovala, bylo pokryto akádovými a eukalyptovými lesy, pahorkatými pastvinami a nízkými křovisky. Hlavní potravou jim bylo ovoce, obilí a části rostlin. Gould zmiňuje, že hlodavci měli ve velké oblibě rozinky.

Na rozdíl od svých příbuzných nepatřila klokanomyš mezi obávané škůdce, takže se nepředpokládá, že by za jejím vyhubením stál přímo člověk. Je však možné, že osídlování kontinentu, jež s sebou neslo i ztrátu přirozeného prostředí mnoha živočichů, připravilo klokanomyš o část potravy, stejně jako dobytek a rychle se množící králíci.

TIP: Pes dingo: Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

Od určité doby se proto začala zdržovat v blízkosti lidského obydlí, především u farem a obchodů s potravinami, kde si hledala náhradní zdroje jídla. Dalším faktorem, jenž přispěl k zániku druhu, byli noví predátoři – zvláště lišky a kočky domácí – kteří se dostali do Austrálie spolu s osadníky. Poslední exempláře pocházejí z roku 1901–1902 z městečka Barrow Creek v Severním Teritoriu, poslední potvrzený úlomek kosti z klokanomyši dlouhoocasé byl objeven v roce 1977 v sovím trusu. Během několika desítek let přišla Austrálie o jednu z největších a nejelegantnějších klokanomyší.