Neklidné Slunce: K výronům koronální hmoty nyní dochází takřka každý den

Slunce nezadržitelně míří ke svému dalšímu 11letému maximu a na jeho chování je to znát. Jen v tomto týdnu Zemi zasáhly dvě geomagnetické bouře
16.03.2022 - Martin Reichman


Žádná z geomagnetických bouří, které v minulých dnech zasáhly Zemi, nebyla příliš silná a nebezpečná. Nejviditelnějšími průvodními efekty zjitřeného chování Slunce byly polární záře, které byly viditelné i v oblastech, kde tak často k vidění nejsou – například v americkém Idahu a New Yorku. Efektní polární záře byla ostatně k vidění i na území Česka.

Odborníci z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) řadí nejčerstvější geomagnetické bouře do kategorie G2 (pondělní) a G1 (úterní). Maximem je stupeň G5. Při stupních G1 a G2 dochází k ojedinělým komplikacím u objektů na oběžné dráze, případně k rušení či krátkodobým výpadkům rádiového signálu. Ve vzácných případech může docházet také k výkyvům v rozvodných sítích. Bouří se stejnou intenzitou vědci evidují od 600 do 1 700 během jednoho 11letého cyklu. Skutečně silné geomagnetické bouře se naštěstí objevují jen vzácně. Během jednoho 11letého cyklu vědci evidují v průměru 4 bouře kategorie G5 a okolo stovky bouří kategorie G4.

Hrozba mateřské hvězdy

Geomagnetické bouře vznikají v důsledku uvolnění velkého množství materiálu ze sluneční korony do okolního prostoru. Vnějším projevem takové události je pak výron koronální hmoty, při kterém miliony tun horkého plazmatu vystřelí rychlostí přes 1 000 km/s do meziplanetárního prostoru. Pokud se erupce odehraje na přivrácené sluneční polokouli, víme o ní už za 8,5 minuty – tak dlouho trvá rentgenovým a ultrafialovým paprskům, než urazí 150 milionů kilometrů.

Největší problémy ovšem způsobuje zmagnetizovaný oblak plazmatu, jenž k Zemi obvykle dorazí do 20–72 hodin. Během cesty kosmickým prostorem si zachovává svoji integritu – nese si s sebou totiž vlastní magnetické pole. Magnetosféra Země nedovolí nabitým částicím přímo proniknout dovnitř a odkloní je. Reaguje však na přítomnost cizího magnetického pole a pružně vyrovnává (smrštěním nebo rozepnutím) účinky koronální hmoty. Impulzy prostupují celou magnetosférou a vzniká geomagnetická bouře

V klidových podmínkách sahá geomagnetosféra na straně přivrácené ke Slunci až do vzdálenosti 60 000 km, nicméně během popsané bouře může tato hodnota klesnout i na polovinu a geostacionární satelity pak musejí čelit přímému vlivu kosmického záření.

TIP: Geomagnetická bouře se stala osudnou pro 80 % nově vypuštěných satelitů Starlink

Při určité orientaci vlastního magnetismu nalétajícího oblaku může dokonce přechodně zeslábnout zemská magnetosférická ochrana. Sluneční částice se v tom případě dostanou hlouběji do atmosféry, excitují její atomy a molekuly a vyvolávají polární záře. Život na Zemi ovšem nalétávající částice přímo neohrožují: Buď je odstíní magnetosféra, nebo je pohltí srážky v zemském ovzduší. Ani porušené magnetické pole planety nepředstavuje pro biosféru velký problém.

Podle dat NOAA se s přibližujícím se vrcholem 11letého slunečního maxima, kterého by naše mateřská hvězda měla dosáhnout v roce 2025, objevují výrony koronální hmoty takřka denně. Ne všechny ale naštěstí míří k Zemi.


Další články v sekci