Nejstarší civilizace světa (3): Pravěké centrum rovnostářství v Çatal Hüyük

V současné době žije 75 % populace vyspělého světa ve městech a městský styl života považujeme za naprostou samozřejmost. Kdybychom se ovšem pokusili vžít do pocitů člověka před deseti tisíci lety, viděli bychom vše v úplně jiném světle. Náš druh by měl za sebou dva miliony let dlouhou éru kočování za potravou. Bydlení na jediném místě by pro nás představovalo dobrodružný a dost možná i děsivý experiment.

Zřejmě vůbec první z takových pokusů představuje v Turecku ležící Çatal Hüyük, podle mnohých nejstarší velkoměsto na planetě. V porovnání například se starobylým Jerichem, které zpočátku představovalo spíše větší vesnici, se totiž jedná o podstatně rozvinutější sídlo pro tisíce obyvatel. 

Město existovalo v letech 7500 až 5700 př. n. l. (tedy v éře neolitu a eneolitu, doby měděné) a nacházelo se na místě vzdáleném asi 40 km jihovýchodně od tureckého města Konya. Objeveno bylo teprve v roce 1958 a hlavní průzkumy v něm proběhly v 60. letech minulého století. 

Ulice na střechách 

Město o rozloze asi 12 hektarů mohlo obývat zhruba pět až deset tisíc lidí, jejich společnost i styl života však opřádá nejedno tajemství. Z dnešního hlediska ne zcela pochopitelný byl už styl bydlení běžných obyvatel. Nálezy ukázaly, že žili v domech z takzvané vepřovice – cihel z nepálené hlíny, doplněné různými přísadami jako vápnem, slámou, plevami či pískem. Stavby měly obdélníkový tvar a byly vybaveny překvapivě čistě a moderně – měly oddělené prostory pro spaní, práci či posezení. Byly vytápěny krbem a jejich stěny obyvatelé pravidelně omítali bílým vápnem a někdy zdobili malbami. 

Záhadou ovšem zůstává, proč postrádaly okna i dveře – vstupovalo se do nich totiž výhradně ze střechy, a to dírou, která zároveň sloužila jako komín. Město rovněž nemělo ulice či náměstí. Domy spolu úzce sousedily a z nadhledu tak město více než co jiného připomíná jednu obří kamennou včelí plástev, kde domy představují jednotlivé „buňky“. Sousedé se mohli navštěvovat po střechách, po nichž možná vedly primitivní ulice a tvořila se i náměstí. 

Život v obřím pohřebišti 

Podle britského archeologa Iana Hoddera, vedoucího týmu, který v místě dlouhodobě provádí vykopávky, je zarážející, že se ve městě nenašly žádné okázalé stavby, kterými by vládnoucí vrstvy dávaly najevo svou moc. Çatal Hüyük ovšem postrádal nejen veřejné budovy, ale i náboženské svatyně či chrámy. Podle Hodderea se tak zdá, že v sídle působila rovnostářsky smýšlející společnost bez elit, kde se navíc stejnému postavení těšili muži i ženy – všichni bez rozdílů totiž odcházeli ze světa se shodnou pohřební výbavou. 

Právě pohřbívání se od toho dnešního také v mnohém liší: Nebožtíky totiž k poslednímu spánku ukládali pod podlahy obývacích místností, takže lidé denně chodili doslova po kostrách předků. Město navíc v průběhu století nerostlo do šířky, ale do výšky: staré domy se prostě zbořily a na jejich místě se postavily nové. Obytné domy tak vlastně časem zároveň představovaly gigantické hřbitovy. 

Kolébka zemědělství?

Obyvatele města živilo zemědělství a chov dobytka, byli však i zdatnými řemeslníky, kteří vyráběli nástroje z obsidiánu, s nimiž patrně i obchodovali. Stěny mnohých domů rovněž zdobí malby znázorňující výjevy z lovu i z každodenního života. Dochovalo se i víc než  2 000 sošek, zpodobňujících  postavy mužů, žen i zvířat. Asi nejvíce proslula soška sedící ženy (velké matky), kterou z každé strany chrání lvice. Právě díky ní mnozí badatelé spekulují, že v sídle panoval matriarchát. Plodnosti si obyvatelé města nepochybně velmi cenili již proto, že v něm panovala poměrně vysoká dětská úmrtnost. 

Nejvíce prominentním zvířetem, které se na vyobrazeních vyskytuje, je býk. To vedlo některé archeology ke spekulacím, že právě zde se zrodilo pastevectví a s ním i zemědělství. Pokud v místě skutečně docházelo k oslavám býčího kultu a obětování býků, muselo se brzy stát zajišťování divokých, volně se toulajících turů, velkým problémem. Ten se dal vyřešit jejich odchytem a vytvořením hlídaných stád – vznikem pastevectví. Jejich živení v nepříznivých měsících však mohlo vyvolat zase jiný problém: nedostatek krmiva.

Řešení se podle autorů našlo v systematickém a organizovaném vysévání výživných trav, které si v raných stadiích města nejspíše jeho zakladatelé zajišťovali klasickým sběrem tam, kde rostly přirozeně. Kombinace těchto dvou faktorů – zvířata neustále po ruce a obilniny, o které je třeba se starat – vedla k explozivnímu rozvoji města a posléze i rozšíření těchto postupů do širokého okolí. Mnozí archeologové s výše zmíněnou hypotézou ale nesouhlasí, a označují za místo zrodu zemědělství oblast dnešní Sýrie (viz Nejstarší zemědělci).