Turecko: Kolos s tíživou minulostí

Turecký stát má hluboké islámské kořeny a muslimská víra je zde dodnes nepřehlédnutelná. Nominálně k islámu patří 99 % obyvatel a zbytek populace se hlásí především ke křesťanství a judaismu. Podle výsledků Eurobarometru z roku 2005 odpovědělo 95 % občanů Turecka, že „věří v existenci Boha“. Na rozdíl od jiných tradičně islámských států, ovšem turecká vláda usiluje o to, aby se víra do politiky nijak nemíchala.

Strážce „světského rozumu“

Turecko má sekulární („světskou“) ústavu, která nedefinuje žádné státní náboženství. Tradice sekularismu je od dob Mustafy Kemala „Atatürka“ (Otce Turků) velmi silná a podobná francouzskému modelu, v němž stát aktivně sleduje duchovní život a reguluje vztahy mezi jednotlivými církvemi. V ústavě je zakotvena náboženská svoboda jednotlivce, přičemž stát má za úkol zajistit svobodu jednotlivých komunit.
Naproti tomu ale stojí pravidlo, které náboženským společenstvím zakazuje zasahovat do politiky (např. vytvořením politické strany postavené na principech některé věrouky) nebo zakládat školy s náboženským jádrem. Stejně tak se žádná strana nemůže prohlásit za zastánce některé náboženské formy, i když víra se přece jen odráží v postojích konzervativních stran. Zákon navíc zakazuje nošení tradičních náboženských oděvů ve vládních budovách, na školách a univerzitách pro obě pohlaví.

Skutečným strážcem světské politiky je turecká armáda, která je po USA početně druhou největší vojenskou silou NATO. Počet jejích uniformovaných příslušníků přesahuje jeden milion a turecké jednotky se účastní na všech misích NATO. Armádní velitelé v posledních desetiletích (v letech 1960, 1971, 1980, 1997) několikrát odstranili zvolenou vládu, když měli pocit, že příliš vybočila z principů zakotvených v ústavě.

Zobrazit na mapě Googlu

Odmítání arménské genocidy

Turecko je výrazně orientováno na západní země a v souladu s tímto přístupem se stalo zakládajícím členem mnoha mezinárodních organizací, mezi jinými Rady Evropy, OSN, OECD a je i členem NATO. Již několik desetiletí je přidruženým členem organizací předcházejících Evropskou unii a snaží se o udělení řádného členství. Vyjednávání začala v roce 2005 a nejbližším možným datem vstupu je rok 2013. K připojení Turecka ale velmi pravděpodobně nedojde dřív než v roce 2021. Mezi EU a Tureckem totiž existuje příliš mnoho sporných bodů, z nichž hlavní je nesouhlas EU s vojenskou podporou turecké části Kypru.

Vedle Evropy jsou tradičním partnerem země Spojené státy americké, pro něž je Turecko ideální strategickou základnou vzhledem k arabským zemím. Velmi špatné vztahy má země se sousedící Arménií. Společné hranice jsou zavřené a k napětí mezi zeměmi přispívá stále nedořešená genocida Arménů, za kterou byla v posledních letech své existence odpovědná Osmanská říše – předchůdce Turecka. Turci odmítají termín genocida a tvrdí, že šlo o kombinaci nemocí, hladomoru a etnických bojů.

Cizinci doma i za hranicemi

Přes temnou minulost genocidy jsou Arméni jednou ze tří etnických minorit, které jsou v Turecku oficiálně uznány. Vedle Arménů mají toto privilegium Řekové a Židé. Přitom zdaleka největší netureckou komunitou jsou Kurdové, kterých je podle některých odhadů v zemi až 20 % a velké množství jich žije zejména v jihovýchodní části země. Spolehlivá data o etnickém složení obyvatel ovšem neexistují, protože turecké sčítání lidu s rozlišením etnika nebo rasy ani nepočítá a termín „minorita“ je používán velmi opatrně.

I v rámci kurdské minority ovšem dochází k výrazné asimilaci a následující generace stále méně rozlišují, jakého přesně původu byli jejich předci. Navíc se Turecko stalo cílovou zemí pro množství přistěhovalců z postsovětských a sousedících muslimských zemí, což jen zahušťuje tento velký „etnický kotel“.

Mnoho Turků si naopak hledá práci za hranicemi. K nejmasivnějšímu stěhování směrem na západ došlo po 2. světové válce, kdy kvůli velkému nedostatku pracovních sil v poválečné Evropě mnoho Turků emigrovalo především do dřívějšího Západního Německa.