Nejkrásnější snímky z Hubblea naší Sluneční soustavy

Saturn a jeho polární záře

Tři fotografie Saturnu pořízené pomocí spektrografu STIS na palubě Hubbleova teleskopu odhalují dynamickou povahu polárních září na planetě. Série představuje pohled na jižní polokouli tělesa v rozpětí pěti dnů. Polární záře na Saturnu mají podobu prstence zářících plynů v okolí pólů a vznikají při kolizi nabitých částic s magnetickým polem planety. Částice jsou urychlovány na vysoké energie a vnikají do horních vrstev atmosféry. Srážky s přítomnými plyny pak vedou k vyzáření energie ve viditelné části spektra a také v ultrafialovém a infračerveném oboru.

Polární záře na Jupiteru

Hubbleův kosmický teleskop (HST) se zaměřil nejen na pořizování detailních snímků největší planety Sluneční soustavy, ale též na sledování polárních září v okolí jejího severního i jižního pólu. Fotografie oválných polárních září (ve výřezech) na Jupiteru vznikly v oboru ultrafialového světla pomocí spektrografu STIS. A přestože HST zachycoval zmíněné atmosférické úkazy na obří planetě od roku 1990, aparatura STIS je desetkrát citlivější. Publikované snímky pocházejí ze září 1997.

Rudá planeta Mars

Také Mars se stal častým a vděčným cílem kamer HST. Koncem roku 2007 se planeta na své dráze kolem Slunce dostala relativně blízko k Zemi a byla dobře pozorovatelná i v malých amatérských dalekohledech. Proto se na ni zaměřil také Hubble. Snímek pořídila ze vzdálenosti 55 milionů kilometrů Wide Field and Planetary Camera 2: Mars fotografovala v průběhu 36 hodin, aby postupně zachytila celý jeho povrch; připojená fotografie zahrnuje asi třetinu celkového marsovského glóbu.

Skvrny na povrchu Pluta

Snímky Pluta zachycené v roce 2010 pomocí HST ukazují „strakatý“ ledový povrch, na němž probíhají sezonní změny barvy a jasnosti. Pluto před rokem 2010 výrazně zčervenalo, přičemž jeho severní polokoule je podstatně světlejší. Popsané změny představují patrně důsledek sublimace povrchového ledu na hemisféře osvětlené Sluncem, zatímco oblast opačného pólu zamrzá. 

Je velmi obtížné pořídit detailní portrét Pluta, protože se jedná o malé a značně vzdálené těleso. HST identifikoval na jeho povrchu útvary o průměru několika stovek kilometrů, což je příliš hrubé rozlišení, než abychom porozuměli tamní geologické stavbě. V roce 2015 nám ovšem sonda New Horizons poskytla mnohonásobně větší detaily.

Neptun ukončil jeden oběh

Neptun se 12. července 2011 dostal na oběžné dráze kolem Slunce do stejné polohy, kde byl o 165 let dřív objeven. Na připomenutí této události pořídil HST „jubilejní“ fotografie modrozelené planety, kterou dělí od mateřské hvězdy přibližně 4,5 miliardy kilometrů, přičemž jeden oběh absolvuje za 164,79 roku. Snímky vznikly 25. a 26. června 2011, zatímco se Neptun během 16 hodin jednou otočil kolem své rotační osy. Ve vysokých šířkách severní i jižní polokoule přitom záběry odhalily oblaka, tvořená zřejmě krystalky zmrzlého metanu.

Kometa C/2012 S1 

Astronomové netrpělivě čekali, jak dopadne situace s blížící se kometou C/2012 S1 (ISON): Kromě pozemních dalekohledů ji sledoval i Hubble. Nové fotografie pak napověděly, že je křehké ledové jádro vlasatice kompaktní – navzdory některým prognózám, že se může rozpadnout, jakmile jej začne zahřívat Slunce. Kometa se k naší hvězdě nejvíc přiblížila 28. listopadu 2013, kdy prolétla ve vzdálenosti 1,165 milionu kilometrů nad jejím povrchem. Na přiloženém snímku z 9. října téhož roku není kometární jádro vidět, protože je příliš malé. K Zemi se pak C/2012 S1 dostala až na vzdálenost 64 milionů kilometrů, a to 26. prosince 2013.