Na rozhraní dvou světů: Přírodě zasvěcená Kostarika

Okolo mě kmitá chvíli modrá, chvíli zelená, hnědá nebo bílá a jejich rozličné kombinace. Pozoruji míhající se kolibříky a říkám si, že dnes musí při letu určitě vydávat ještě víc energie než jindy, protože silný vítr proniká i přes hustou spleť větví. Závany zmítají nejen drobnými těly poletujících opeřenců, ale i mohutnými větvemi tropických stromů, jež jsou porostlé množstvím bromélií. Jemné kapky deště, který doprovází větrné počasí, ulpívají na objektivu a znemožňují pořídit ostrou fotku.

Nejmenší druhy kolibříků trpělivě čekají, až jim ti statnější uvolní místo u krmítka. Napočítávám nejméně deset druhů. Moji pozornost mezi nimi upoutávají zejména méně častí kolibříci šedobřiší (Phaethornis guy), jejichž bizarně zahnutý a protáhlý zobák přesně kopíruje květy helikónií, jejich oblíbený zdroj nektaru. 

Kmitající křídla a zloděj cukru

Najednou zpozoruji pohyb ve větvích mohutného stromu. Hbitě se pohybující šelmička pochoduje po větvích směrem ke kolibříkům. Olingo štíhlý (Bassaricyon gabbii) z čeledi medvídkovitých umně seskakuje na plechovou střechu budovy strážců parku, kde visí krmítka pro kolibříky. Uběhne pár vteřin bedlivého zkoumání okolí, při nichž olingo visí ze střechy hlavou dolů. Se zatajeným dechem sleduji, zda se pokusí ulovit některého z těch tropických krasavců a přemýšlím, zda mám právo mu v lovu bránit. 

Jenže zvířátko má úplně jiné úmysly. Postupuje systematicky od jednoho krmítka k druhému. Každé naklání a líže vytékající cukrovou vodu, zatímco kolibříci poplašeně poletují okolo. Sladký nápoj mizí v tlamičce olinga a na rozblácené zemi a během chvilky jsou všechna krmítka prázdná. Jako by olinga tlačil čas a bál se, že přijde správce parku a odežene ho od snadného zdroje potravy. 

Přírodní bohatství jako na dlani

Návštěva mlžných pralesů v oblasti Monteverde, kde se odehrálo i výše popsané setkání kolibříků a olinga, představuje jen jednu z mnoha možností, jak spatřit tropickou faunu Kostariky. Na rozdíl od mnoha jiných tropických zemí je tady ochrana přírody již dlouho zavedenou praxí. Již od 70. let 20. století začaly zdejší vlády na mnoha místech upřednostňovat volnou přírodu před plantážemi, které by jim nakonec přinášely méně peněz než ekoturismus.

Systém parků a rezervací rozkládajících se na čtvrtině kostarického území táhne milovníky tropické přírody z celého světa. Výhodu zdejší země bezpochyby představuje její malá rozloha. Vždyť namísto několikadenní cesty do člověkem nezničené pralesní rezervace je většina z nich vzdálena jen několik hodin cesty z hlavního města San José. 

Cesta pro milovníky horka

„Určitě chceš tohle všechno nést s sebou? Ten stativ je nutný?“ ptá se při pohledu na má záda průvodce Steve. Naše cesta začíná v právě se probouzejícím Puerto Jiménez o půl šesté ráno. Čeká nás nejprve jízda džípem a pak musíme 20 kilometrů pěšky ke stanici hluboko uvnitř rozsáhlého parku Corcovado. Jde o jedno z posledních míst, kde se v Kostarice vyskytuje jaguár a další velcí savci. Park leží na horkém pacifickém pobřeží a největší úsek cesty je dobré ujít ráno, dřív než teplota vystoupá nad 30 °C. Moje krosna sice zeje prázdnotou, ale zato je na ní připevněna jedenáctikilová fotovýbava. Proto ty Stevovy obavy. „Nějak to zvládnu, tohle všechno každopádně potřebuju,“ odpovídám mírně nejistým tónem.

Kvůli lepší kontrole turistického ruchu zavedli nedávno ve zdejším rozlehlém parku povinnost pohybovat se v něm pouze s průvodcem. Skupinové slevy jsou tady spíš symbolické, a tak si spolu se Zuzkou najímáme Steva jen pro sebe. Dlouhé přechody po rozpálené pláži jsou doslova vražedné. Naštěstí se tyto exponované úseky při naší cestě střídají s úzkými pralesními stezkami, které pro přehřátý organismus představují částečnou úlevu. I tak ale nejsou na této trase úmrtí úplnou výjimkou. Že zde minulý týden zemřel mladý Kanaďan nám ovšem Steve v průběhu pochodu tají a zprávu, která by nás dopředu asi poplašila, sděluje, až když úspěšně přicházíme do cíle. 

Hranice prastarých světů

Kostarika je malý ráj, jenž oplývá neuvěřitelnou rozmanitostí tvorů. Připomíná prastaré amazonské nížiny, přestože se geologicky jedná o mladíka. Původně většinu kostarického území pokrýval oceán, který zamezoval pohybu zvířat mezi Severní a Jižní Amerikou. Změnu přineslo pozvolné podsouvání Kokosové tektonické desky pod desku Karibskou, jež z oceánu postupně nadzvedlo ostrovy spojující se v průběhu let v Panamskou šíji. Tento proces završený před 3–4 miliony let vytvořil pevninský most, jenž mezi kontinenty umožnil přechod suchou nohou.

V tu dobu se na místě dnešní Kostariky potkaly dva naprosto odlišné světy. Starobylé jihoamerické skupiny živočichů jako mravenečníci, lenochodi a pásovci se začaly setkávat například s kočkovitými a medvídkovitými šelmami. Svou pouť na jih zahájili i tapíři. Ačkoliv od velké americké výměny uběhlo mnoho let, Kostarika stále představuje hranici areálu rozšíření pro mnoho severních i jižních druhů. 

Lovec kousajících termitů

Na jedné z pralesních stezek se mi plní jeden z mých „kostarických snů“, když nám cestu kříží příbuzný známějšího mravenečníka velkého. Mravenečník mexický (Tamandua mexicana) šplhá po stromech a hledá stromová termitiště a mraveniště. Sledován našimi pohledy nachází asi 15 metrů nad zemí velké stromové termitiště a silnými drápy předních nohou v něm proráží otvor pro svůj dlouhý lepivý jazyk. 

Velcí termití vojáci z rodu Nasutitermes se v zástupech rojí a snaží se mravenečníka zranit obřími kusadly. Díky tomu můžeme vidět, jak mravenečník šikovně využívá své páté končetiny – chápavého ocasu. Ocasem a jednou zadní končetinou se přidržuje kmene stromu, zatímco druhá zadní noha kmitá tam a zpět a vyhání z kožichu obtížné vetřelce. V této pozici má mravenečník obě přední končetiny volné a může se věnovat dobývání potravy. Jenže termití obrana nakonec slaví úspěch a mravenečník po pár minutách ustupuje, přičemž vytrvale stírá kousající vojáky o větev. Při představě, že si takto každý den musí obstarat přibližně 9 000 mravenců a termitů, jsem opravdu vděčný za nekousající lidský jídelníček.

Idylka ve spadaném listí

Stezka ke stanici uprostřed parku se vine jen několik málo metrů od hranice mezi pralesem a pláží, kde se intenzivní zvuky cikád mísí s pravidelným vlnobitím Pacifiku. Tady leží pod hustými větvemi pralesa hnědá puma (Puma concolor), která dokonale splývá s okolním listím. Šelmu prozrazuje snad jen odlesk obrovských očí, které bedlivě sledují naše pohyby. Puma odpočívá u zbytků těla zřejmě nedávno uloveného nosála a přítomnost lidí ji nijak netrápí.

Opatrně se pohybujeme po stezce, která je od zvířete vzdálená jen asi osm metrů, a snažíme se najít vhodné místo pro snímek. Když jsme v poklidné přítomnosti šelmy asi půl hodiny, přichází směrem od oceánu její dva potomci – černě tečkovaná mláďata, která vybarvením kožešiny připomínají ocelota. Koťátka veliká asi jako dospělá kočka domácí se otírají o mámu a pak se jedno z nich pouští do uloveného nosála. Druhé je ale daleko víc zaujato u země se kroutící liánou, na níž nám předvádí ostrost svých drápů.

Průvodce je z pum unesen stejně jako my – mladé vidí poprvé v životě a dospělého jedince zahlédl jen jednou v dálce. Bohužel už nezbývá moc času a brzo se bude stmívat. Po hodině strávené s rodinkou pum proto musíme pokračovat v cestě. 

Budíček vřešťanů a marné vstávání

Stanice je obklopena deštným pralesem a spí se tady pod moskytiérou na tenkých molitanových matracích položených na dřevěné podlaze. Je těžké najít místo, kde z trámů nevisí pavučiny obřích nefil – velkých barevných pavouků s nápadně chlupatýma nohama. Náš odpočinek je ale krátký. Po čtvrté ráno přehlušují noční zvuky pralesa vřešťani, kteří si křikem vymezují teritorium. Vstáváme s nimi a vyrážíme k deltě řeky, kde je po ránu šance zahlédnout tapíry překonávající řeku. Štírům podobní krabovci utíkají před světlem čelovky po kmenech pralesních velikánů zpět do úkrytů.

Na místě jsme včas a za rozbřesku čekáme na tapíry. Po protějším břehu běhají volavky bělostné a loví v mělké vodě. „Občas některou z nich uloví krokodýl americký.“ říká Steve. Nemáme důvod mu nevěřit, vždyť během pár hodin strávených u delty jsme krokodýlů zahlédli několik. Nakonec se dočkáme i hlavní hvězdy programu – v šeru svítání protíná hlava tapíra středoamerického (Tapirus bairdii) řeku Sirena. Občas zmizí na chvíli pod hladinou, aby se vynořila o pár metrů dál. Tapír plave přes řeku přímo před našima očima, ale na pořádnou fotku je bohužel ještě příliš velká tma. 

Příroda kousek od metropole

Později odpoledne se za tapíry vydáváme do bažin, kde přes den odpočívají. Podrážky bot se těžce odlepují od bahna, když opatrně postupuji do vysokého porostu, kde by vytoužená zvířata mohla být. Bažina leží pod hustou spletí stromů a ani za plného dne tady není moc světla. Mezi vysokou trávou nakonec opravdu uvidíme tohoto pozoruhodného tvora, který bez pohnutí leží v bahně. Jen pravidelné oddechování a stříhání ušima, kterými zvíře odhání dotěrné mouchy, svědčí o tom, že je tapír naživu. Nakonec ještě ztěžka zvedá víčko a zvědavě si mě prohlíží. Nebojí se.

TIP: Překvapení: Fotopasti zachytily vzácné psy pralesní vysoko v kostarických horách

Skoro nemůžu uvěřit, že jsem jen kousek od jednoho z největších savců Střední Ameriky. Taková je ale Kostarika. Jednu chvíli jste třeba v hlavním městě San José a o pár hodin později už můžete obdivovat přírodu v její téměř panenské podobě. Zahlédnout pumu nebo tapíra je v mnoha zemích Jižní Ameriky záležitostí několikatýdenní expedice, ale v Kostarice se vám to může podařit za podstatně kratší dobu. Alespoň tak jsme to zažili my během našeho pobytu v této úžasné tropické zemi.