Muž se železnou maskou: Kdo byl vězeň bez tváře a beze jména?

Nový pán Bastily Bénigne Dauvergne de Saint-Mars sloužil od mládí u mušketýrů, kde si vysloužil chválu svého velitele, jímž nebyl nikdo jiný než kapitán d’Artagnan. Právě na jeho doporučení se stává guvernérem věznice v Pignerolu v dnešní severní Itálii a získává si důvěru i na nejvyšších místech. Proto je mu v roce 1669 svěřen nanejvýš diskrétní a zodpovědný úkol, který bude plnit téměř až do konce svého života.

Sám ministr války markýz z Louvois posílá de Saint-Marsovi dopis, v němž mu oznamuje chystaný příjezd nového vězně, jakéhosi Eustacha Daugera (či Dangera). Ambicióznímu guvernérovi je hned jasné, že do jeho péče míří mimořádně významná osoba. Ministr mu nařizuje, aby nechal vybudovat celu, kterou budou uzavírat několikery dveře, přes něž nového obyvatele nebude moci zaslechnout nikdo zvenčí.

Péčí o vězně byl pověřen samotný šéf pevnosti, ale i ten se s ním směl setkat jen jednou denně, aby mu přinesl jídlo a vše, co potřebuje k životu. Bezprostřední potřeby byly také jediným tématem, o němž směl Dauger mluvit. Pokud by se prý rozpovídal o čemkoli jiném, měl být okamžitě zabit.

Jen pouhý sluha?

Do Pignerolu v té době přišli i dva jiní prominenti, které ale historikové mnohem lépe znají – bývalý šéf státní pokladny Nicolas Fouquet, odsouzený za zpronevěru, a markýz z Lauzunu, který se bez králova dovolení zasnoubil s jeho sestřenicí.

Prvnímu ze jmenovaných onemocněl sluha, na nějž tehdy měli významní vězni právo, a de Saint-Mars učinil nečekaný krok – požádal Louvoise, zda by Dauger nemohl nastoupit na jeho místo. Ministr souhlasil s tím, že je přece „jen pouhý sluha“. Fouquet dostal doživotí a zdi pevnosti už nikdy neměl opustit. Nehrozilo tedy, že by tajemství záhadného spoluvězně prozradil někomu dalšímu. Ministr ale neměl tušení, že mezi Fouquetovou a Lauzunovou celou existuje otvor, skrze nějž mohli být v nepozorovaném spojení. Přišlo se na to až po Fouquetově smrti v roce 1680 a Dauger se okamžitě stěhoval do jiné části pevnosti. Lauzunovi, který se konečně vracel na svobodu, namluvili, že byl propuštěn i tento záhadný sluha. 

Ten ale seděl ve věži, a kdykoli za ním měl přijít někdo jiný, než jeho věznitel, například lékař či zpovědník, musel si nasazovat masku vykovanou z oceli. Saint-Mars pak několikrát změnil působiště, tajemný vězeň jej přitom vždy doprovázel. Při převozu v roce 1687, kdy mířil na ostrov svaté Margarety nedaleko Cannes v jižní Francii, měl vězeň rovněž nasazenou masku, tentokrát z černého sametu. 

Co přimělo ministra války a krále Slunce věnovat takovou péči věznění „pouhého sluhy“? Uslyšel u svých vysoce postavených pánů něco, co neměl? Proč by pak musel skrývat tvář? Byl tímto jménem pouze označen někdo mnohem významnější? Na tyto otázky chybějí odpovědi, existuje ale řada hypotéz, které se snaží odhalit vězňovu pravou totožnost.

Zbavil se král dvojčete?

Nejčastěji je spojován přímo s Ludvíkem XIV. Už Voltaire koncem 18. století napsal, že přísně utajený vězeň byl královým dvojčetem. Tuto myšlenku dovedl k dokonalosti Alexandre Dumas v románu Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb vikomt de Bragelonne. Bratr, který se panovníkovi podobá jako vejce vejci a navíc přišel na svět jen pár minut po něm, by mohl velice snadno zpochybnit jeho legitimitu a nárok na trůn. To mladý ambiciózní Ludvík nemohl dopustit a rozhodl se svého bratra navěky skrýt před světem. Této hypotéze podle některých badatelů nasvědčuje i fakt, že u francouzských vládnoucích dynastií nebyla dvojčata úplně výjimečná. Voltaire tvrdí, že královna Anna Rakouská spolu se svým všemocným ministrem kardinálem Mazarinem nechala jedno z dětí vychovat na utajeném místě. Po kardinálově smrti se to však Ludvík dozvěděl a postaral se o to, aby toto tajemství zůstalo navždy zapomenuto.

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dvojčata-následníci by jistě do Francie přinesli zmatky a spory. Historici ale této teorii oponují tím, že královnin porod se vždy odehrával před významnými dvořany, kterým by narození dalšího potomka jistě neušlo. Spisovatel Marcel Pagnol nicméně upozorňuje, že tentokrát příchod následníka trůnu neproběhl podle staletých tradic − král Ludvík XIII. totiž podle svědků hned po narození syna odvedl přítomné do zámecké kaple, kde zaznělo děkovné Te Deum. To ale většinou probíhalo až několik dnů po porodu. Nedodržel panovník dávný zvyk proto, že se konečně dočkal vymodleného následníka, v nějž už ani nedoufal? „Nikoli“, tvrdí Pagnol, „chtěl všechny dostat ven z královniných komnat, aby Anna mohla přivést jen za pomoci porodní báby na svět druhého, utajeného syna.“ 

Jiné hypotézy mají za to, že Muž se železnou maskou byl nevlastním bratrem Ludvíka XIV., kterého porodila jeho matka Anna některému ze svých údajných milenců. Někteří ukazují na anglického krasavce vévodu z Buckinghamu, jiní na Mazarina.