Mir a Atlantis 1995: První historické spojení amerického raketoplánu a ruské orbitální stanice

Před více než dvaceti lety se přepisovala historie: na oběžné dráze si podali ruce ruský velitel stanice Mir a americký velitel raketoplánu Atlantis. Kde se vzal stroj USA u ruské stanice, co tomu předcházelo a co následovalo?
22.04.2018 - Tomáš Přibyl


Oba tradiční rivalové – Sovětský svaz i Spojené státy – se sice oficiálně nevyjadřovali o kosmickém programu toho druhého příliš lichotivě, ve skutečnosti si však uvědomovali, že se mohou skvěle doplňovat. Pomiňme první společný let Sojuz–Apollo z roku 1975, který představoval spíš jednorázovou akci a politickou demonstraci než skutečný začátek spolupráce.

Obě země měly dlouhé roky jako hlavní kosmický cíl přistání člověka na Měsíci. Když pak Američané uspěli, karty byly rozdány a cesty obou soupeřů se rozešly: Sovětský svaz vsadil na vesmírné stanice – částečně i proto, aby rychle nabídl nějaký „náhradní“ program a nemusel přiznat fiasko v lunárních závodech. Spojené státy se rozhodly vložit energii do raketoplánů s tím, že půjde jen o první krůček v mnohem širším projektu.

Vítaná spolupráce

Ukázal se tak jistý průsečík: Sovětům se raketoplány zamlouvaly jako prostředek pro pohodlnou obsluhu stanic nebo pro společnou dopravu posádek a nákladu. Američanům se zase líbila stanice umožňující realizovat dlouhodobé výzkumy – věděli, že jejich vlastní základna je v nedohlednu. V květnu 1977 dokonce NASA uvolnila čtyřicet milionů dolarů na vyhotovení studie, jež by se zabývala možnostmi letu raketoplánu ke stanici Saljut. Podotýkáme, že práce vznikala v kooperaci se Sověty, navíc v době, kdy americká vesmírná agentura obracela každý dolar dvakrát, protože program raketoplánů se výrazně prodražoval a projekty se rušily jako na běžícím pásu. 

Američané chtěli vyzkoušet manévrování raketoplánu u ruské stanice před zahájením vývoje své vlastní, navíc uvažovali o připojení modulu „Made in USA“ k Saljutu. Šlo by o desetitunový vědecký oddíl se čtyřmi tunami přístrojů. Myšlenka se zamlouvala i Sovětům, protože dvacetitunový Saljut měl přístrojového vybavení jen minimum: většina hmotnosti padla na řídicí systémy, zajištění života, na nádrže, motory a zásoby. Saljut byl zkrátka spíš technickým zázemím než vědeckým pracovištěm. Program raketoplánů se však neustále odkládal. A když se pak úřadu prezidenta USA ujal v lednu 1981 výrazně protisovětský Ronald Reagan, spolupráce skončila.

Nabídka, která nepřišla

Reagan ovšem nebyl proti Svazu zásadově. Po několika rocích v úřadě – v dubnu 1985 – se chystal vystoupit s projevem, v němž by pozval sovětské kosmonauty k letům na raketoplánech. Americké vesmírné stroje měly tehdy nabídnout desítky startů ročně, takže se otevíralo poměrně dost příležitostí i pro neprofesionální astronauty. NASA byla v té době hodně benevolentní – do kosmu létali po krátkém výcviku vědci, politici, kosmonauti ze spřátelených agentur a třeba i saúdskoarabský princ. Do historie vstoupil program „Učitel ve vesmíru“ (středoškolská profesorka Christa McAuliffeová ovšem zahynula při zkáze Challengeru v lednu 1986) a chystal se i „Novinář ve vesmíru“. NASA chtěla nabídnout možnost kosmického letu také umělcům či studentům.

Kosmonauti SSSR by v takovém případě byli jen jedni z mnoha pasažérů, plánovaný Reaganův projev však nikdy nezazněl. Při incidentu ve východním Berlíně postřelili sovětští vojáci západního agenta a nechali jej bez pomoci vykrvácet. Vztahy se ochladily a spolupráce se odkládala na neurčito – do „pozvání“ od prezidenta USA prý přitom chyběly tři dny… Raketoplány pak několik roků nelétaly kvůli havárii Challengeru, a když se vrátily do provozu, panovala už zcela jiná situace.

Výměnný pobyt 

Rozpad východního bloku poslal plány na spolupráci na nějaký čas k ledu, ovšem nikoliv natrvalo. V červnu 1992 podepsali Boris Jelcin a George H. W. Bush dohodu o „výměnném pobytu“ kosmonautů: Američan měl na tři měsíce navštívit Mir, dva Rusové by se pak proletěli raketoplánem. A pokud by to bylo technicky možné, zamířil by raketoplán ke zmíněné stanici v roce 1995.

V lednu 1993 se úřadu prezidenta USA ujal Bill Clinton, nadšený zastánce kooperace. Nebyl však žádným „rusofilem“, nýbrž pragmatikem: bál se, že odborníci na raketovou techniku – ale třeba i na chemické, jaderné či biologické zbraně –, kteří přijdou v Rusku kvůli krizi o práci, najdou uplatnění v nestabilních regionech světa. A tak, přestože nový muž v čele Spojených států velmi výrazně „krotil“ federální rozpočet, zároveň velkoryse otevíral penězovod pro spolupráci. Nicméně navzdory zahraničním injekcím klesl v letech 1989–1994 počet pracovníků ruského kosmického průmyslu na desetinu. Na druhou stranu, k obávanému odlivu mozků nakonec nedošlo.

Vzhůru na Mir!

NASA každopádně prezidentské štědrosti obratně využila a rozšířila spolupráci s Ruskem na deset připojení raketoplánů Atlantis a Discovery k Miru. Protože se měla pomalu rodit ISS, návštěvy kosmických letounů u stanice umožnily cvičit posádky, zkoušet techniku a obrušovat kulturní hrany. Nakonec americká agentura program zredukovala na sedm připojení Atlantisu a později přidala dva přílety Endeavouru a Discovery. Chtěla oba stroje otestovat na misích ke stanici dřív, než jim svěří roli při budování ISS.

Za původně plánovaných deset připojení raketoplánů k Miru požadovalo Rusko 400 milionů dolarů. Po snížení počtu misí na sedm cena paradoxně vzrostla na 482 milionů. A když pak NASA rozhodla o dvou dodatečných letech, řekl si evropský partner o 200 milionů navíc – celkem tedy o 682 milionů dolarů. Zmíněná částka přitom nezahrnuje všechny položky, například nákup technického vybavení v Rusku.

Trable průkopníků

Jako první ruský kosmonaut se na palubu raketoplánu dostal v únoru 1994 Sergej Krikaljov, o rok později pak Vladimir Titov. Tehdy se Discovery v rámci zkoušek přiblížil k Miru na pouhých 11 m a cesta k velkému společnému programu byla volná. V březnu 1995 odstartoval z Bajkonuru Sojuz TM-21 s Vladimirem Děžurovem, Gennadijem Strekalovem a Normanem Thagardem. Jenže mezi členy posádky to hodně skřípalo: šlo o první dlouhodobý pobyt zahraničního astronauta na ruské stanici a nikdo pořádně nevěděl, jak všechny účastníky co nejlépe připravit.

Thagard se dokonce už před startem odmítl přidat k rituálu ruských kosmonautů – tedy k počurání pneumatiky autobusu, který je měl odvézt k raketě. V dubnu 1961 zavedl tuto tradici Jurij Gagarin a kromě žen se jí účastnili všichni členové posádek startujících z Bajkonuru. Thagard se údajně obával, že ho vyfotí nějaký bulvární novinář a v tisku pak vyjde fotka s titulkem „Americký astronaut močí na ruský autobus“. Po několika týdnech ve vesmíru si Američan stěžoval zvlášť na nekvalitní jídlo a nedostatek komunikace v rodné angličtině. Ruští kolegové ho označili za namyšleného, rozmazleného a ufňukaného, a situace se dokonce vyhrotila natolik, že mezi Thagardem a Strekalovem došlo k fyzické potyčce.

Dvanáctého května 1995 pak nastala zajímavá situace: Děžurov se Strekalovem pracovali v otevřeném prostoru a na stanici zůstal jen Thagard. Mir měl tedy – byť jen na pár hodin – ryze americkou posádku, což si ještě o několik let dřív nejspíš nikdo nedokázal představit.

Podané ruce v kosmu

Dne 27. června 1995 zamířil k Miru raketoplán Atlantis – a o dva dny později jej velitel Robert Gibson s ruskou stanicí čítankově spojil. Po kontrole hermetičnosti se otevřel průlez mezi oběma kabinami a Děžurov si mohl s Gibsonem podat ruku. Do 20. výročí společného letu Sojuz–Apollo chybělo jen pár dní… Děžurov pozval posádku raketoplánu k prohlídce stanice a přivítal ji tradičním chlebem se solí, zatímco Američané kolegům předali čerstvé květiny. Na palubě Miru se tak najednou nacházelo rekordních deset osob!

Přestože zástupci USA i Ruska nešetřili na adresu společného letu superlativy, na jeho konci málem došlo ke katastrofě. Při odpojování Atlantisu se od základny oddělila také kabina Sojuzu s dvojicí kosmonautů, kteří měli raketoplán i Mir nafotografovat. V té chvíli zůstala stanice nakrátko bez posádky, což se málem vymstilo, neboť selhal její hlavní počítač a Mir přestal komunikovat s okolím. Navíc vypověděl službu i stabilizační a orientační systém. Oba muži nakonec dokázali se Sojuzem u mlčící stanice přistát a problém vyřešit – nechybělo však mnoho a kvůli několika snímkům mohla být nenávratně ztracena…

Letenky pro kamarády

Divoké doby rodící se spolupráce názorně dokresluje způsob, jakým se několik ruských kosmonautů dostalo do posádek raketoplánů. Během příprav na premiérové připojení Atlantisu k Miru se americký pilot Charles Precourt seznámil v Hvězdném Městečku s ruskou kosmonautkou Jelenou Kondakovovou. Když ho pak jmenovali velitelem šestého připojení Atlantisu ke stanici, k němuž mělo dojít v květnu 1997, dostal nápad. Navrhl nadřízeným, že by Jelena coby zkušená kosmonautka – měla za sebou půlroční pobyt na Miru – mohla americkým strojem letět taky. Mít na palubě rodilého mluvčího a specialistu na stanici by usnadnilo práci celé posádky. NASA souhlasila: míst v raketoplánech bylo dost, nápad zněl logicky a navíc šlo o vstřícné gesto vůči Rusku. Kondakovová tak na základě „přímluvy kamaráda“ skutečně do vesmíru letěla.

Jenže tak vznikl precedens a James Wetherbee – velitel následující mise Atlantis STS-86 v září 1997 – požádal také o nominaci ruského kosmonauta do posádky. Hned měl přitom po ruce vhodného adepta: Vladimira Titova, který se stal druhým Rusem na raketoplánu, a to v rámci expedice, jíž velel právě Wetherbee. NASA opět souhlasila, jenže ruská strana protestovala! Titov už měl podle ní nalétáno dost, s dalšími starty se pro něj nepočítalo, a nepředstavoval tudíž perspektivního kandidáta. Kompromis se nakonec zdařil: Titov letěl a Rusko mohlo do posledních dvou návštěv raketoplánů na Miru jmenovat své zástupce.

V lednu 1998 tak startoval v Endeavouru STS-89 nováček Saližan Šaripov a v červnu téhož roku v Discovery STS-91 i Valerij Rjumin, který měl za sebou tři mise na stanice Saljut v letech 1977–1980 a už více než deset roků nebyl členem oddílu kosmonautů. Působil v té době jako ruský manažer programu „raketoplán–Mir“, a v podstatě tak nominoval sám sebe. Bylo mu 59 let, celou dekádu stál mimo výcvik a před startem musel shodit více než 30 kilogramů…

Dveře vesmíru dokořán

Rusko-americká spolupráce v kosmu se rodila velmi těžce a dodnes ji provází celá řada kotrmelců, jak technických, tak organizačních či politických. Takový je ovšem úděl průkopníků. Trefně to při rozhovoru s autorem těchto řádků vyjádřil astronaut Mark Polansky, který sám třikrát zavítal na ISS: „V roce 1979 jsem byl u amerického letectva coby bojový pilot. Mým úkolem bylo cvičit odvetu proti předpokládané sovětské agresi, proti jejich pilotům. A dnes? S ruskými kosmonauty pracujeme společně. Abych byl upřímný, s partnery vždy dochází k určitým neshodám. Teď se je však učíme překonávat a pracovat dohromady, než abychom přešlapovali na místě.“

  • Zdroj textu
    Tajemství vesmíru
  • Zdroj fotografií
    NASA, Wikipedie

Další články v sekci