Mexické vodopády Aqua Azul: Kaskády šumícího tyrkysu

„Ola hombre!“ halasí na mě z kraje silnice parta indiánských chlapců. „Pojeď za mnou, ukážu ti místo ve stínu!“ Pokyvuji hlavou. Proč ne, je kolem padesátky na slunci. To již jeden z kluků běží před autem a zuřivě mává rukou nad hlavou, abych si to snad na poslední chvíli nerozmyslel. Naviguje mě pod korunu široce rozpřaženého stromu. Posledním výdechem motoru mi plechový služebník zřejmě děkuje za příjemný stín. „Dobré místo, co?“ zubí se na mě s opravdovou radostí ve tváři. „Můžu ti to tady taky pohlídat hombre. Občas se tu krade.“  Vytahuji bankovku. Hochův výraz potvrzuje, že jsem vybral tu správnou.

Paleta zelenomodrých odstínů

Od „parkoviště“ nedočkavě pokračuji dál. Než v krutém žáru a za stoprocentní vlhkosti dojdu k řece, není na mně nit suchá. Právě zakoupená láhev vody ve mně mizí na dva loky. Stromy se najednou rozestupují. První pohled na vodopády spolehlivě vyrazí dech každému. Řeka v barvě sytého tyrkysu vystupuje několika rameny z temně zelené hradby džungle. Vypadá to, jako by někdo výše proti proudu sypal do vody tuny porůznu naředěné tyrkysové barvy. Jméno řeky Agua Azul (Modrá řeka) je skutečně přiléhavé. Celou tu nadpozemskou krásu rámuje sytě modré nebe s konturami nadýchaných oblaků. Pohled na hranici kýče a snu.

Postupuji po pravém břehu kaskádou vodopádů. Mění se tím úhly pohledu na řeku, vodopády i džungli. Současně se mění i úhel dopadu slunečních paprsků. Dříve temně zelená hradba džungle najednou dostává tisíc odstínů zelené.

Různé toky různých jmen

Tyrkysová voda je pod každým vodopádem kaskády lemována prstencem bílých bublinek. Proti zelené hradbě neprostupné džungle je vidět jemnou vodní spraš, v níž se mihotají barvy duhy. Z kraje džungle visí liány. Kmeny a větve za nimi jsou obsypané kapradinami, trsy bromélií a orchidejemi nejrůznějších barev. Pestrá koexistence druhových společenství je pro oči Evropana malým zázrakem. Šumění vodopádů přehlušují hlasité zvuky obyvatel džungle. Vše se přitom odvíjí v jemném předivu souvztažností života v divočině, kterou ještě nestačil zničit člověk.

Kaskády nesou název Cataratas de Agua Azul. Rozmanitě se rozbíhají džunglí do četných ramen. Zřejmě proto dostává řeka na různých místech i různé názvy. Nejčastěji se jí říká Tulija nebo Agua Azul. Můžete se ale setkat i s charakteristikou, že se zde sbíhají řeky Yax Ha a Tulija Shumuljá. V jazyce původních indiánských kmenů Tzeltal nesly vodopády označení „Horská voda“.

Nejnavštěvovanější úsek vodopádů je přibližně kilometrový, ale celá hlavní část třpytivé tyrkysové kaskády je dlouhá kolem šesti kilometrů. Na ní leží pět hlavních kaskádových soustav, z nichž nejvyšší dosahuje výšky kolem šesti metrů.

Kde se bere barva řeky

Proč má voda tak okouzlující, sytě tyrkysovou barvu? Příčinou, jenž tuto působivou hru barev vytváří, je vápenec, kterým zdejší vody protékají. V důsledku eroze voda obsahuje malé částečky vápna, jehož součástí jsou hořečnaté soli a jiné chloridy. Ve vodě se tak vytvářejí přirozené sedimenty, především uhličatanu vápenatého a hydroxidu hořečnatého. Mají bílou až béžovou barvu.

Když následně vodou prochází světlo, je absorbováno celé barevné spektrum s výjimkou modré. Poté, co světlo dosáhne dna, odráží se zpět na povrch hladiny a tady se rodí efekt čarokrásných odstínů tyrkysové. V období dešťů se zvýšeným průtokem barevný efekt umocňuje.

Kromě fantastické modři jsou dalším charakteristickým rysem zdejších vodopádů přírodní bazény, jimž se říká „Guors“. Malé přírodní nádrže jsou ohraničené vápencovými hrázemi, mezi geology označovanými jako „Rimstone.“ Bezprostřední okolí vody má ještě jednu zvláštnost – jakýsi povlak na skalách, balvanech vodopádů nebo na padlých kmenech, který je tvořen sedimentujícím, ve vodě rozpuštěným vápencem a dalšími vodními usazeninami.

Národní Park Cascades de Agua Azul

Rozhodnutím mexické vlády z roku 1980 bylo toto území uprostřed provincie Chiapas v pohoří Sierra Madre vyhlášeno národním parkem. Později bylo i širší okolí vodopádů vyhlášeno biosférickou rezervací. Tato ochrana se týká prostředí, ve kterém žijí některé přírodní, ale i živočišné druhy blízké vyhynutím.

Charakteristickým rysem zdejší vegetace je stále svěží džungle. Její klima je v průběhu celého roku vlhké, horké a doprovázené různě vydatným deštěm. Celoroční průměrná teplota se sice pohybuje kolem 25 °C, ale na slunci může být i 40 až 50 °C. V „chladnějších“ fázích roku ale mohou teploty „spadnout“ až na 20 °C. V džungli roste vzácný mahagon, cedr a nekonečné množství dalších dřevin nebo květin. Některé stromy dosahují výšky až 40 metrů. Stromy jsou obsypány hustou vrstvou epifytických rostlin, ohromných trsů bromélií a orchidejí.

Ohlušující řev džungle

Džungle je přirozeným domovem množství zvěře a ptactva. Kromě živočišných druhů, koexistujících s řekou a vodopády, můžete narazit i na jaguára, ocelota, tapíra, vačici nebo různé druhy a poddruhy mravenečníků. Obvyklými obyvateli džungle jsou opice, velké množství ptáků, hmyzu, různé čeledi hlodavců a drobní savci. „Za odměnu“ se ukáže i pestrobarevný tukan, ukřičený papoušek nebo v podvečer některý z četných druhů zdejších netopýrů.

Kromě očí si přijdou na své i uši. Kulisou okolní krásy je totiž kakofonie všech možných zvuků ptáků, hmyzu a větších zvířat. Na některých místech je „řev džungle“ tak intenzivní, že je normální hovor téměř vyloučen.

Při vnímání svého okolí můžete zapojit i další smysly. Chuť – utržený banán chutná opravdu jinak, než ten ze supermarketu. Čich – vůni džungle si každý musí nejdříve uvědomit. Potom ji stačí jenom průběžně vnímat. Hodně intenzivní je po dešti. A cit? Všechno jde uchopit, ohmatat. Třeba liány, pohladit bromélii, kapradinu. Ale pozor! Všude zde žijí hadi, pavouci, stonožky, mravenci.

Chudoba uprostřed bohatství

Vodopády Agua Azul i příroda v jejich okolí je mimořádně působivá. Vnímají však tuto nevšední krásu i místní obyvatelé? Obyčejní lidé jsou zde totiž dodnes velmi chudí. Většina žije ve velmi podobných podmínkách, jako celé generace jejich předků před stovkami let.

Patří k etnické skupině Chol, která tvoří majoritní populaci širších regionů vesnic Tila, Tumbalá, Sabanilla, Agua Azul. Procházím vesnicí plnou chatrčí stlučených z prken, kůlů a dalších materiálů z džungle. Střechy ze slámy, podlaha z udusané hlíny. Muži celé dny dřou na skromných políčcích, ženy obstarávají chod domácnosti. Pár movitějších vlastní bufety, kde nabízí mexické speciality z fazolí, kuřat nebo skopového. Další možností výdělku je výroba a prodej ručně vyřezávaných masek, totemů, mayských bohů nebo aztéckých kalendářů četným turistům.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

V zamyšlení nad chudobou původních obyvatel uprostřed přírodního bohatství přicházím k autu. Poblíž poctivě hlídkuje „můj“ indiánský kluk. Srdečně se zazubí, přibíhá a nadšeně cosi brebentí. Ani si neuvědomuje, že místním nářečím. Pohladím ho a vytahuji další bankovku. Je evidentně potěšen a já též, že jsem mohl udělat radost. Mezi stromy naposledy slyším kaskády šumícího tyrkysu.