Lekce z dějin astronomie: Jak dlouho žili dinosauři na Venuši?

Jak dnes dobře víme, Venuše život pozemského typu rozhodně hostit nemůže. Stačí uvést několik jejích charakteristik: Extrémně hustá atmosféra způsobuje silný skleníkový efekt, který zahřívá povrchovou vrstvu planety téměř rovnoměrně zhruba na 462 °C (což o 135 °C převyšuje hodnotu, při níž taje olovo). Při povrchu panuje 92× silnější tlak než na Zemi a 96,5 % ovzduší tvoří pro nás nedýchatelný oxid uhličitý. Na tělese navíc probíhá intenzivní sopečná činnost a ve vyšších vrstvách prší z mračen mimo jiné kyselina sírová.

Dokonce ani odolné sovětské sondy Veněra nedokázaly v tak vražedných podmínkách pracovat a fungovat déle než dvě hodiny. Je tedy zcela nepředstavitelné, že by se na Venuši mohla v současnosti vyskytovat jakákoliv forma života, i kdyby jen v podobě extremofilních mikroorganismů žijících hlouběji pod povrchem. 

O to víc zaráží, že ještě zhruba před šedesáti lety někteří lidé věřili, že se na Venuši možná vyskytují tvorové podobní našim druhohorním dinosaurům! Bizarní myšlenka se udržela dokonce po několik desetiletí a nějakou dobu ji nedokázala vyvrátit ani vědecká astronomie. Jak tedy mýtus o venušských dinosaurech vznikl a proč přetrval tak dlouho?

Peklo pod pokličkou

Nejedná se o tak velkou záhadu, když si uvědomíme, že nám povrch Venuše neumožní spatřit ani ty nejdokonalejší dalekohledy. Halí ho totiž ohromně hustá atmosféra, skrz kterou klasické optické přístroje neproniknou. Až v průběhu 60. a 70. let minulého století zvládli povrch planety částečně zmapovat radary. Ani dnes neznáme topografii celé Venuše, nicméně naše představa o tamních povrchových útvarech i fyzikálních podmínkách se již podstatně zlepšila. Vděčíme za to zejména americké sondě Magellan, která v letech 1989–1994 zmapovala asi 98 % povrchu tělesa a 95 % jeho gravitačního pole. 

Teprve moderní technologie kosmického věku nám tedy dovolily pochopit, jak extrémní a životu nepřející svět „sestra Země“ představuje. A právě její zpočátku „neviditelná tvář“ vedla astronomy k množství víceméně nepodložených spekulací. 

Dlouhá cesta

Venuši – tehdy ještě jako „Ištar“ – pravidelně pozorovali již Babyloňané kolem roku 1600 př. n. l. a dobře ji znali také astronomové a astrologové v klasické antice i ve středověku. Badatelé sledovali rovněž její přechody přes sluneční disk: Záznam o zmíněné události od slavného perského učence Avicenny pochází už z roku 1032. Střídání Venuše na ranním a večerním nebi zmátlo mnohé pozorovatele natolik, že se podle své aktuální polohy dočkala dvou různých pojmenování – tedy zejména ranní a večerní hvězda, u nás dodnes „večernice“ a „jitřenka“. 

Počátkem 17. století pozoroval Galileo Galilei Venuši již vyzbrojen dalekohledem a poprvé si všiml například střídání jejích fází. Ihned také zaznamenal onu hustou „oblačnost“, jež znemožňovala sledovat na planetě jakékoliv detaily. Její atmosféru pak fakticky objevil ruský učenec Michail Lomonosov v roce 1761 při jednom z přechodů Venuše přes sluneční disk. 

Brzy se však ukázalo, že získání dalších, podrobnějších informací se bez dokonalejší techniky neobejde. Rychlost rotace tělesa a tamní povrchové útvary se skutečně podařilo odhalit až díky zmíněným radarovým průzkumům a automatickým sondám, jež se vydaly na cestu v posledním půlstoletí. Do té doby pro nás povrch Venuše i vše na něm zakrývala rouška tajemství. Jak se tedy na druhé největší terestrické planetě naší soustavy objevili zmiňovaní kvazidinosauři?

Močály a kapradiny?

Jak vtipně poznamenal americký astronom a popularizátor vědy Carl Sagan, pozorovatelé v průběhu 19. století (nezapomeňme, že pojem „dinosauři“ poprvé zazněl až roku 1842) uvažovali asi takto: „Nevidím na povrchu Venuše nic, protože ji kryje hustá vrstva oblačnosti. Z čeho jsou mraky? Samozřejmě z vody. Takže planeta musí mít ohromné množství vody. Její povrch proto musí být vlhký. Pokud je vlhký, musejí se tam nacházet močály. Jsou-li v místě močály, musejí tam růst kapradiny. A rostou-li na Venuši kapradiny, pak se na ní snad mohou vyskytovat i dinosauři.“ Sagan také hned dodal: „Zajímavý závěr – nevidím vůbec nic, a výsledkem jsou dinosauři!“ 

O možnosti existence pravěkých obyvatel Země nebo jejich obdoby na sousední planetě se kupodivu hovořilo nejen v kuloárech mezi tvůrci vědecko-fantastické literatury, ale našla si cestu i do vědeckých statí. A to navzdory skutečnosti, že pro podobnou báchorku neexistoval jediný hmatatelný důkaz. V roce 1918 například slavný švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius prohlásil, že oblačnost nad Venuší je nepochybně důkazem přítomnosti vody. Ve své práci Osudy hvězd dále uvedl, že planetu pokrývají bažiny a že vlhkost tamní atmosféry odpovídá současným tropickým pralesům Konga. 

Autoři vědecko-fantastické literatury často popouštěli uzdu představivosti a do prostředí připodobňovaného k prvohornímu karbonskému močálu umísťovali různá neuvěřitelná stvoření: od obřího hmyzu přes inteligentní masožravé rostliny až po již zmiňované kvazidinosaury. Mluvilo se dokonce o jakési hypotetické inteligentní rase dinosauroidů, které jako teoreticky možné obyvatele pravěké Země „vymyslel“ kanadský paleontolog Dale Russell na přelomu 70. a 80. let minulého století. 

Na vlně fantazie

K tématu řekla své i velká jména literárního světa, od Raye Bradburyho po Isaaca Asimova nebo Roberta A. Heinleina. Dnes především víme, že dinosauři neobývali vlhké močály – tuto „zmýlenou“ bychom ještě mohli tehdejším autorům odpustit. Ovšem představa, že by evoluce na dvou odlišných planetách s nepochybně velmi rozdílnými podmínkami vytvořila po miliardách roků (dinosauři se objevili až zhruba 3,5 miliardy let po vzniku života) stejné, nebo třeba jen podobné organismy, je přinejmenším značně odvážná.

Kolem roku 1870 zaznívaly první teorie o existenci složitého života alespoň v „chladnějších polárních“ oblastech Venuše, například z úst Richarda Proctora. Bez relevantních vědeckých dat bylo snadné spekulovat, což mnozí badatelé a zejména spisovatelé i žurnalisti poněkud ukvapeně činili. Například Gustavus W. Pope napsal v roce 1895 příběh Journey to Venus neboli „cesta na Venuši“, v němž nechal hlavní hrdiny bojovat o přežití na planetě obydlené tvory podobnými dinosaurům. Ve 20. století na něj pak navázali například Američané Edgar R. Burroughs či Otis A. Kline. 

… a pohádky je konec

Ještě v 50. letech vznikaly filmy o fiktivních cestách na Venuši, osídlenou ptakopánvými, sauropodními i teropodními dinosaury. Někteří fantasté snili o loveckých výpravách, či dokonce o jakési venušské zoo s obdobami živých triceratopsů a apatosaurů. Nicméně již od počátku 20. let 20. století bylo seriózním vědcům jasné, že sousední planeta nic takového nenabízí. Okolo roku 1922 se totiž podařilo definitivně prokázat, že viditelné světlo odražené od její atmosféry nenese žádné známky vlnových délek svědčících o přítomnosti kyslíku či vody. Už tehdy vyslovili astronomové domněnku, potvrzenou až o půl století později – totiž že Venuše představuje zcela mrtvý a horký svět bez života na povrchu.

Výzkum však pokračoval a v roce 2002 zazněla zajímavá hypotéza o možné existenci jednoduchých mikroskopických živých forem v tamní atmosféře: S dinosaury by ovšem neměly nic společného, takže danou ideu můžeme v tuto chvíli pominout. Je také možné, že se život na planetě objevil už před miliardami let, avšak v průběhu její přeměny na současné pekelné místo zanikl. Ani to zatím s určitostí nevíme. Jisté je pouze jedno – že kosmický věk přinesl definitivní konec „venušských dinosaurů“, alespoň pokud jde o vědecký názor. 

TIP: Alternativní historie: Mohla existovat dinosauří civilizace?

Nevíme s jistotou, zda druhohorní dinosauři vyhynuli na konci křídy. Pokud ovšem přežili, určitě nadále obývali Zemi a žádné jejich protějšky se na naší žhavé sousedce nikdy neobjevily. Dinosauří fosilie sice zamířily v kosmických lodích na zemskou orbitu, dál se však zcela jistě nedostaly. Přesto „venuští dinosauři“ otiskli do dějin populární paleontologie i astronomie nesmazatelnou stopu…