Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

Pokud by Apollo 11 nedokázalo v červenci 1969 přistát na Měsíci, měla v září téhož roku odstartovat „dvanáctka“. A kdyby ani jí osud nepřál, šlo by v listopadu na zteč Apollo 13. Už první pokus byl však úspěšný, a NASA se proto rozhodla zvolnit tempo programu. Chtěla tak ušetřit náklady na směny sloužící v Kennedyho kosmickém středisku, nechat vydechnout pozemní personál a dopřát si možnost zanést do budoucích výprav zkušenosti z těch minulých. Start Apolla 13 se tudíž přesunul až na březen 1970 – a poté ještě o další měsíc.

Škatule, hejbejte se

Jediný vážnější problém představovala při přípravě letu skutečnost, že děti Charlese Dukea, člena záložní posádky, onemocněly zarděnkami. Jenže Kenneth Mattingly z hlavní posádky je v mládí neprodělal, a tudíž vůči nim nebyl imunní. Mohl tak onemocnět v době, kdy by kroužil kolem Měsíce. Proto se nejprve zvažoval odklad startu o měsíc až dva. Mezitím by se však zhoršily světelné podmínky v místě přistání a navíc nebylo jisté, že by se Mattingly po případných zarděnkách stihl uzdravit. Dále by to narušilo přípravu celé posádky, která se soustředila právě na dubnový termín. A v neposlední řadě by to přineslo nemalou porci negativní publicity – NASA není operativní, zarděnky zavinily odklad za miliony dolarů apod.

Logickým krokem se zdálo být nahrazení hlavní posádky záložním týmem ve složení John Young, John Swigert a Charles Duke. Jenže zmíněná trojice už se ve výcviku více zaměřovala na vlastní misi Apollo 16 a jako záloha „třináctky“ mnoho nenatrénovala. Kvůli nabitému letovému řádu programu Apollo zůstávalo v roce 1969 na simulátorech jen málo volného času, o nějž pak zoufale bojovaly i letové posádky – natož záložní.

Nakonec padlo rozhodnutí vyměnit pouze „problematického“ Mattinglyho, a to za Swigerta, který byl připraven stoprocentně: měl totiž při obou letech stejné úkoly. James Lovell stál sice nejprve za Mattinglym, ale když mu naznačili, že by mohl o let na Měsíc přijít úplně, souhlasil. Nutno podotknout, že v žádném případě nepochyboval o Swigertových kvalitách – jen se jako správný velitel snažil bránit tým, který se dlouho připravoval společně.

Kdyby nebylo kdyby

Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swigert tak strávili několik posledních předletových dnů na trenažérech, aby se sehráli. Jedenáctého dubna 1970 nakonec narychlo sestavená posádka odstartovala na raketě Saturn 5. Let probíhal až čítankově, po dvou dnech se však situace změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Následující strastiplná cesta tří mužů vstoupila do dějin, dokonce podle ní vznikl v roce 1995 velmi autentický film s prostým názvem Apollo 13 a s Tomem Hanksem v hlavní roli. Pojďme si tedy raději zahrát malou hru na „kdyby“. Jak by mise probíhala, kdyby k žádné závadě nedošlo? Jak by asi vypadala reportáž z letu?

Čtrnáctého dubna 1970 před půlnocí houstonského času dorazila kosmická loď k Měsíci. Poté na 5 minut a 57 sekund zažehla hlavní motor SPS (Service Propulsion System), což ji navedlo na dráhu 272 × 96 km a se sklonem 5,3° k lunárnímu rovníku. Od startu uplynulo 77 hodin a 25 minut. Předchozí mise Apollo byly naváděny na kruhovou dráhu ve výšce zhruba 110 km. Tentokrát se však dostal ke slovu jiný manévr, protože lunární modul měl sestoupit do hornaté oblasti a výběr vhodného místa přistání vyžadoval podle předpokladu víc času i pohonných látek. Proto ve chvíli, kdy časomíra ukazovala 81:45 h, následoval další zážeh motoru SPS na 23 sekund a oběžná dráha se upravila na 96 × 13 km. Toto velmi těsné přibližování k Měsíci dávalo výsadkovému modulu čtrnáct cenných sekund letu navíc.

Při čtvrtém oběhu Swigert snímkoval tři možné přistávací oblasti pro budoucí mise Apollo. V čase 86:10 h čekal posádku odpočinek dlouhý 8,5 hodiny. Při desátém oběhu v čase 96:30 h proběhla poslední kontrola lunárního modulu, který se pak na dvanáctém oběhu (99:16 h) oddělil od velitelské lodi. Cesta k povrchu Měsíce trvala čtyři hodiny. V čase 103:21 h provedl lunární modul první zážeh, který jej navedl na přistání.

Reportáž, jež nikdy nevznikla

Patnáctého dubna 1970 ve 20:55 houstonského času (103:42 h) přistála posádka mezi dvojkráterem Doublet a trojkráterem Triplet, asi 700 m západně od kráteru Cone. Na Měsíci měli astronauti zůstat 33,5 hodiny s tím, že uskuteční dvě vycházky, každou v délce asi čtyř hodin. Mezitím se počítalo s přestávkou na první analýzu vzorků, spánek, jídlo, údržbu skafandrů atd. Lovell a Haise měli po přistání popsat okolí z průzorů modulu, aby bylo možné přesně identifikovat, kam ve vybrané oblasti dosedli, a případně podle těchto informací upravit program výstupů. 

První vycházka začala čtyři hodiny po přistání. Fred Haise velitele Jima Lovella při sestupu fotografoval a poté mu spustil přístroj na kladce, aby Lovell udělal panoramatické snímky povrchu, než ho astronauti „znehodnotí“ šlápotami. Následně velitel odebral nouzový vzorek horniny, zhruba 0,5–1 kg. Kdyby totiž bylo z nějakého důvodu nutné výstup rychle ukončit bez možnosti jej zopakovat, nevraceli by se s prázdnou. 

Pak sestoupil na měsíční povrch i Haise a nejprve umístil asi 15 m od modulu černobílou televizní kameru, která měla snímat činnost astronautů. Mimochodem, při letu Apollo 13 měl velitel na přilbě a nohavicích nově výrazný červený pruh, aby bylo možné astronauty na snímcích identifikovat. Lovell pak instaloval anténu pro komunikaci v pásmu S, přičemž ovšem potřeboval Haiseho pomoc: předchozí mise ukázaly, že ačkoliv se zmíněný úkon plánoval pro jednoho astronauta, ve skutečnosti jej museli provádět oba členové posádky.

Tvrdý dopad

Následovalo obligátní vztyčování americké vlajky. Oba astronauti pak modul obešli, každý z jiného směru, a cestou jej fotografovali a vizuálně kontrolovali. Na druhé straně začali vybalovat sadu přístrojů ALSEP neboli Apollo Lunar Surface Experiment Package, kterou poté odnesli asi 100 m západně, kde ji rozložili. V daném místě odebrali i vzorky – stejně jako cestou zpět přes krátery Doublet. U modulu se zbavili prachu pomocí speciálních kartáčů a do kabiny vzali některé vzorky, aby je v klidu prohlédli a okomentovali pro geology. 

Zatímco astronauti spali, vědci na Zemi plánovali případné změny druhé vycházky. Výstup číslo dvě už měl pro oba muže představovat větší rutinu. Před odchodem odebral Lovell jeden „kontaminovaný“ vzorek od přistávací trysky. Posádka se pak vydala ke kráteru Cone, přičemž velitel musel být s lunárním modulem v neustálém vizuálním kontaktu kvůli zajištění komunikace. 

TIP: Úspěšná prohra: Před 52 lety zamířilo k Měsíci legendární Apollo 13

Na lunární dráhu se vrátili 17. dubna – v čase 137:09 h. Na palubu Apolla přenesli filmové kazety, vzorky a další nezbytnosti. Modul byl naveden proti měsíčnímu povrchu tak, aby dopadl 50–60 km od nově rozmístěných přístrojů ALSEP (seismometr měl jeho dopad zaregistrovat). Pak už astronauty čekal po 90 hodinách na lunární dráze přelet k Zemi a 21. dubna 1970 přistání.

Vliv na další výpravy

Dnes víme, že se vše odehrálo úplně jinak. Víceméně rutinní let k Měsíci se během několika sekund změnil v prostý boj o přežití – a nakonec se stal „nejúspěšnějším neúspěchem“ v historii kosmonautiky. Apollo 14 tak do oblasti Fra Mauro zamířilo až v lednu 1971. Fakt, že „třináctka“ neuskutečnila svůj program, ovlivnil mimo jiné výběr míst přistání dalších výprav: nevznikly totiž kvalitní snímky kráteru Davy nebo oblasti Censorius coby hlavních kandidátů pro Apollo 15.