Kosmické fabriky (2): Budoucnost, nebo slepá cesta průmyslové evoluce?

V roce 1982 vznikla v USA firma Space Industries Inc., která představila projekt jednoduché ministanice ISF alias Industrial Space Facility pro provádění pokusů a průmyslovou výrobu. Za projektem stál mimo jiné Max Faget, konstruktér prvních amerických pilotovaných lodí Mercury a Gemini. Stanice měla mít tvar válce o délce 10,67 m a do vnitřního objemu 71 m³ by pojala až 11 tun experimentů. Sluneční panely měly dodávat 20 kW energie a třicetimetrová tyč se závažím by díky gravitačnímu gradientu zajišťovala trvalou stabilizaci komplexu.

Space Industries podepsala v roce 1984 dohodu s NASA o poskytnutí 2,5 letu raketoplánu. Jeden měl sloužit k vynesení stanice, další tři mise by ISF navštívily a vyměnily by přístrojové vybavení nebo přivezly či odvezly materiál. Proto se počítaly jen za „polovinu“: Na oběžnou dráhu mohly dopravit i další náklad, takže návštěva ISF představovala jen jeden z úkolů mise.

Jenže v lednu 1986 havaroval krátce po startu z Floridy Challenger, což znamenalo tvrdou ránu pro mnohé plány na uplatnění této techniky. Prezident Ronald Reagan dokonce zakázal komerční využití raketoplánů, a řada projektů tak musela skončit. Stanice ISF kupodivu přežila a dál se počítalo se startem v rozmezí let 1989–1992. Manažeři projektu totiž zákaz komerčních nákladů šikovně obešli tak, že nabídli NASA spolupodílnictví. Start by byl tudíž plně v režii kosmické agentury, jež mohla mít podíl na případném zisku.

Chceme, nechceme, chceme, nechceme…

Jenže důvěra trhu v programy spojené s raketoplány poklesla. Nešlo o technickou spolehlivost letounů, jen náhle nebylo jasné, která zařízení se na jejich palubu dostanou a která nikoliv. Díky technologickému pokroku navíc začaly pozemské výrobní technologie dohánět ty kosmické a mnohé do té doby nereálné produkty vznikaly nesrovnatelně levněji v podmínkách gravitace. 

Nicméně v lednu 1988 nařídil Poradní výbor Bílého domu americké vesmírné agentuře pronajmout si ISF na pět let od roku 1991, a to za 140 milionů dolarů ročně. NASA měla získat 70 % kapacity zařízení, zbývající část by byla k dispozici přímo firmě Space Industries a jejím zákazníkům. Agentura příkaz rozporovala s tím, že po podobné službě nepanuje poptávka.

Už v únoru 1988 však provedla otočku o 180°, a dokonce vypsala výběrové řízení na „Commercially Developed Space Facility“ neboli „komerčně vyvinutou kosmickou stanici“. Podmínky byly jako šité na míru projektu ISF, ať již rozměry, výkonem, či cenou. Jenže o měsíc později bylo zas všechno jinak: Kongres nařídil práce na zmíněném projektu zastavit. Ve znamení podobných veletočů se pak nesl celý následující rok, což na důvěře investorů a potenciálních zákazníků příliš nepřidalo.

Definitivní tečku za programem ISF učinil duben 1989, kdy NASA oznámila, že drtivou většinu zvažovaných experimentů dokáže provést při dlouhodobých letech raketoplánů – jinými slovy dedikovanou laboratoř zatím nepotřebuje. Situaci lakonicky shrnul bývalý astronaut Joe Allen, který v té době pracoval ve Space Industries: „V projektu vystupovalo příliš mnoho kuchařů, a recept tak nikdy nebyl hotový.“

Na samotce u Miru

Když se rodily plány na sovětskou orbitální stanici Mir, figuroval mezi nimi i záměr vypustit dvacetitunový modul TME. Netvořil by trvalou součást komplexu, ale létal by po samostatné dráze a jednou za několik měsíců by se k Miru připojil. Toto „samotářství“ mělo jednoduchý důvod: Kosmonauti na stanici představují rušivý element, neboť se odrážejí od jejích stěn, a na palubě navíc běží klimatizace i další systémy zajištění životních podmínek apod. TME měl v množství několika tun ročně vyrábět polovodiče, skla pro optickou potřebu a farmaceutické preparáty. Jednalo by se o skutečný prototyp „kosmické továrny“. 

U obří – a nikdy nerealizované – stanice Mir 2 se počítalo s modulem TMP o hmotnosti 100 tun, který už se měl stát opravdovou vesmírnou továrnou. U něj se předpokládala produkce v řádu desítek tun ročně, takže můžeme mluvit o reálné průmyslové výrobě.

Když na Kristallu rostly krystaly

I když byl TME později zrušen, myšlenka „kosmické továrny“ v programu Mir přetrvala. Modul 77KST (nebo také CM-T či 11F77T), známý především pod názvem Kristall, nesl celou řadu zařízení na zpracování surovin. Když v květnu 1990 startoval do vesmíru, sovětská média psala, že ročně vyprodukuje zhruba 100 kg materiálu. Šlo ovšem o pouhé zbožné přání, protože nikdy nepokročil ze zkušebního provozu do masové výroby.

TIP: Těžaři míří do vesmíru: Vědci chtějí podstatnou část Sluneční soustavy chránit

Uvádí se, že i malé množství vzácných slitin a čistých krystalů vyprodukované v Kristallu v 90. letech mělo vyšší hodnotu, než jaké dosáhly náklady na provoz stanice. Těžko soudit, zda se jednalo o pravdivé, nebo účelové tvrzení, přičemž mělo jen ospravedlnit pokračování pilotovaného kosmického programu v době hluboké hospodářské krize. Vzniklé materiály totiž neputovaly na volný trh, ale navzájem si je mezi sebou „přeprodávaly“ sovětské podniky. Cenu tak bylo možné upravit „dohodou“, což ovšem také mnohdy znamenalo „podle potřeby“.

Ústup a návrat továren

Změnila se doba, doprava nákladu do vesmíru výrazně zlevnila – a přesto se s průmyslovou kosmickou výrobou už příliš nepočítá. Důvod jsme naznačili výše: Technologie a věda pokročily natolik, že již nepotřebujeme využívat unikátní vlastnosti mikrogravitace. Nicméně na vesmírné továrny se nezapomnělo. Budoucnost aktuálně patří 3D tiskárnám schopným operativně „vyrábět“ potřebné nástroje či náhradní díly. A pokud se vize Jeffa Bezose stanou realitou, pak příští roky patří i skutečným kosmickým továrnám.