Kosmická stanice Saljut: První domov na orbitě (2.)

Program nazvaný Saljut trval 20 let (1971–1991): zahrnoval šest orbitálních stanic, na nichž pobývali kosmonauti, z toho dva zpravodajské komplexy typu Almaz, a také dvě stanice, které selhaly. Na palubě probíhaly lékařské i technologické experimenty, astronomická pozorování a studium naší planety, lámaly se rekordy v délce pobytu člověka ve vesmíru. Saljuty nepochybně položily důležité základy pro budoucí vícemodulární stanice, například Mir či ISS. Pozoruhodný je i příběh o dramatickém oživení mrtvého kosmického tělesa…

Předchozí část: Kosmická stanice Saljut: První domov na orbitě (1.)

Saljut s rozcuchanými panely

Psal se 11. únor 1985 a řídící středisko ztratilo kvůli poruše vysílače telemetrie veškeré spojení s orbitální stanicí Saljut 7, jež vyčkávala na jarní přílet další dlouhodobé posádky. Z vesmírné základny se stalo těleso bez života, které nevypočitatelně kroužilo kolem Země. Rusové jej však nechtěli ztratit, a tak naplánovali riskantní výpravu, při níž se měli dva kosmonauti v Sojuzu k pasivnímu objektu připojit a zkontrolovat, zda je ještě použitelný. 

Los padl na Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha. Jejich Sojuz T-13 odstartoval z Bajkonuru 6. června 1985 a o dva dny později dorazil k Saljutu. Nešlo o snadné manévry. Obvykle kosmonauti uvnitř Sojuzu viděli na monitorech údaje o vzájemné poloze se stanicí, nyní však byly pasivní komponenty navigačního systému na Saljutu mrtvé a nekomunikovaly. Džanibekov ovšem zvládl loď se základnou spojit v režimu ručního řízení za použití laserového dálkoměru, kalkulačky, stopek a plánů na papíře. 

Kosmonauty znepokojil už pohled z oken – solární panely Saljutu nesměřovaly ke Slunci, ale byly mrtvě „rozcuchané“, takže stanice evidentně již dlouho zůstávala bez proudu. Na její palubu proto dvojice vstoupila v plynových maskách a s analyzátory vzduchu. Atmosféra uvnitř byla sice ledová – okolo 10 °C pod nulou –, ale naštěstí dýchatelná. 

Zima, jako když praští

V Saljutu zůstalo úhledně uklizeno ještě po předchozí posádce. Kvůli nefunkčním systémům však na palubě panovalo naprosté ticho a stanici pokrýval led a rampouchy. Kosmonauty čekala spousta práce, která byla navíc kvůli mrazu nepříjemná a také nebezpečná, protože při vypnuté klimatizaci a regeneraci ovzduší se okolo utvářela vrstva vydechovaného oxidu uhličitého a mužům hrozila otrava. 

Džanibekov a Savinych vyměnili vyhořelý elektronický box s komunikačním vysílačem a záhy také odhalili příčinu hibernace kosmické stanice – vadný spínač neumožnil dobíjet palubní baterie ze solárních panelů. Posádka naštěstí zjistila, že mráz zničil jen dva akumulátory z osmi: zbylých šest se podařilo oživit a dobít napojením přímo na vývod slunečních panelů. Po dvou dnech v mrazivém Saljutu – s občasnými spásnými výlety do vyhřátého Sojuzu – zapnuli kosmonauti ohřívače i filtry vzduchu a stanice opět ožila. 

Další problém však představovala pitná voda. Saljut jí měl dost – dvě nádrže téměř po 200 l –, jenže byla zmrzlá na kost; množství v Sojuzu pak stačilo sotva na deset dní. Nedostatek životodárné tekutiny samozřejmě mohl posádku přinutit k předčasnému odletu, ale zásoby stanice naštěstí postupně tály. Ovšem jelikož mráz zničil vodní ohřívač, museli si Džanibekov a Savinych pomáhat silnou lampou. Ohřívače stěn interiéru se vrátily do provozu až koncem července, po odpaření velkého množství zmrzlé vzdušné vlhkosti. Letová kontrola se totiž obávala mohutného zkratu. 

Na konci svých dní

Třiadvacátého června 1985 dorazil zásobovací Progress s přídavným solárním panelem, novými bateriemi a dalším vybavením nezbytným pro záchranu Saljutu. Přílet lodi mohla znemožnit porucha pohonného nebo navigačního systému stanice, nicméně všechno „klaplo“. 

Osmnáctého září se k Saljutu připojil Sojuz T-14 a přivezl kosmonauty Georgije Grečka, Vladimira Vasjutina a Aleksandra Volkova. Po zhodnocení situace se Grečko a Džanibekov vrátili koncem měsíce na Zemi, zatímco Savinych s novými kolegy na Saljutu zůstal. Nakonec však musela trojice zamířit domů dřív, než bylo v plánu, kvůli problémům Vasjutina: některé zdroje uvádějí, že na orbitě onemocněl infekcí močových cest a trpěl vysokými horečkami, podle jiných vyvolával na palubě závažné konflikty. 

Sláva posledního Saljutu se ale už blížila ke konci. Posádka k němu naposledy zamířila na jaře 1986, aby vyzvedla vybavení a přeletěla s ním na rodící se komplex Mir. Saljut 7 se již nedočkal zamýšleného příletu kosmoplánu Buran a v únoru 1991 shořel v atmosféře.