Konstantin Ciolkovskij: Otec kosmonautiky, mistr teorií a vizí (2.)

V předchozím díle článku jsme Ciolkovského opustili ve chvíli, kdy jeho devatenáctiletý syn Ignatij, nadějný matematik a fyzik, spáchal 2. prosince 1902 sebevraždu. Zklamal jej marný boj revolucionářů s carským režimem. Ciolkovskij se před manželkou a ostatními potomky stáhl do ústraní. Pronásledoval ho pocit viny: kdyby se Ignašovi věnoval, kdyby nežil jen pro svou vzduchoplavbu, možná by chlapce neztratil…

Myšlenky, jež předstihly dobu

V dalších letech se Ciolkovskij věnoval upoutaným balonům čili aerostatům a zčásti i letadlům. Až v roce 1912 otiskl v šesti číslech Vzduchoplaveckého věstníku doplněk ke své základní práci Výzkum vesmíru reaktivními přístroji. Představoval v něm perspektivy používání raket, vypočítal vliv odporu atmosféry na jejich start a přistání, upozornil na vznikající přetížení, navrhl ochranu ve stavu beztíže a doporučil využít energii vzniklou při rozpadu atomů k meziplanetárním letům. Teprve tento článek přitáhl pozornost odborníků, především ruských. I když práce obsahovala nejeden omyl a naivní ideu, probleskly v ní i myšlenky, jež předstihly dobu. V roce 1914 pak Ciolkovskij vydal celou studii o raketách jako brožuru – doplněnou novými výpočty a úvahami.

Po převratu na podzim 1917 prchala ze země početná inteligence, a bolševická vláda Vladimira Iljiče Lenina se proto snažila zbylé vědce a inženýry získat materiálními výhodami. Když Ciolkovskij nabídl spolupráci Socialistické akademii společenských věd, udělila mu status dopisujícího člena s měsíčním platem 300 rublů. Na odpočinek se však stárnoucí badatel nechystal: psal články o vzducholodích, uvažoval o vzniku a vývoji naší planety i o zrodu života, navrhl využití slunečních paprsků k pohonu motorů, zamýšlel se nad výzkumem stavby atomů dánského teoretika Nielse Bohra…

Průkopnickou činnost Ciolkovského ocenila i sovětská vláda. Dne 9. listopadu 1921 podepsal Lenin rozhodnutí „vzhledem k mimořádným zásluhám určit vynálezci a leteckému odborníkovi K. E. Ciolkovskému doživotní penzi pět set tisíc rublů měsíčně“. O půl milionu se jednalo proto, že sovětské Rusko tehdy – stejně jako řadu jiných evropských zemí – postihla velká inflace.

Za hranicemi

Na počátku 20. let proniklo Ciolkovského jméno i za hranice – poprvé se objevilo v bibliografii letectví, kterou v roce 1921 vydal Smithsonův institut ve Washingtonu. O dva roky dříve přitom tato vedoucí americká vědecká instituce zveřejnila základní studii Roberta Goddarda o raketách.

Začátkem roku 1924 vyšlo druhé vydání Ciolkovského studie o reaktivních přístrojích z roku 1903 pod názvem Raketa v kosmickém prostoru – tentokrát v němčině. Autorovi přátelé rozeslali knihu předním odborníkům celého světa, Goddardovi a Oberthovi pak po deseti exemplářích. „Velevážený kolego,“ napsal Hermann Oberth 24. října 1929 Ciolkovskému, „mnohokrát děkuji za materiál, který jste mi zaslal. Pochopitelně jsem tím nejposlednějším, kdo by chtěl popírat Vaše prvenství a Vaše zásluhy v oblasti raket, a pouze lituji, že jsem o Vás slyšel až po roce 1925. Kdybych znal Vaše vynikající práce dříve, byl bych dnes ve svých vlastních studiích jistě mnohem dále a vyhnul bych se mnoha marným pokusům.“

Nakonec uznání 

Ve 20. letech začínal i ostatní svět pomalu chápat, že se raketa může stát jedinečným vesmírným dopravním prostředkem, a v sovětském Rusku získávala myšlenka meziplanetárních letů stále více stoupenců. V roce 1924 vznikla v Moskvě společnost „meziplanetární dopravy“. Na jaře 1927 pořádala skupinka nadšenců v sovětské metropoli mezinárodní výstavu meziplanetárních aparátů. Na studium reaktivního pohybu se orientovaly rovněž dvě armádní instituce. Ciolkovskij byl se všemi těmito spolky a organizacemi v úzkém písemném styku, Kalugu však neopouštěl – mezi lidmi se cítil slabý: stále víc trpěl hluchotou, k níž se přidávaly také obvyklé stařecké neduhy.

Nezúčastnil se dokonce ani oslav svých 75. narozenin v moskevském Domě sovětů. Do hlavního města přijel teprve po dlouhém naléhání a 27. listopadu 1932 tam přijal z rukou titulární hlavy státu Michaila Kalinina Rudý řád práce – vyznamenání za celoživotní dílo. Ke konci kariéry se Ciolkovskij ještě zabýval myšlenkou složených – tedy několikastupňových – raket, přičemž v roce 1929 prezentoval svoje teorie v publikaci Kosmické raketové vlaky. Když armáda založila koncem roku 1933 Reaktivní výzkumný ústav, jeho představitelé navázali se stárnoucím vědcem styk, přestože od něj už nic nečekali. 

Na počátku roku 1935 Konstantin Eduardovič těžce onemocněl. Při operaci lékaři zjistili, že má rakovinu žaludku v terminálním stadiu, a 19. září 1935 první ze zakladatelů teoretické kosmonautiky zemřel. Pohřbili jej v kalužském parku nedaleko domku, kde prožil více než polovinu života.