Kliďas od protinožců: Nejlepší obranou australského vombata je spánek

Vombat obecný (Vombatus ursinus) je jedním z 320 druhů dodnes žijících vačnatců. Tedy savců z nadřádu Marsupialia, pro něž je typické, že jejich narozená mláďata jsou velmi malá a nedostatečně vyvinutá. Vývoj novorozenců totiž dále pokračuje v břišním vaku matky. Naprostá většina diverzity tohoto řádu je koncentrovaná na australském kontinentu a několik druhů žije také v Americe. Vombat obecný patří do čeledi vombatovitých (Vombatidae), která má v dnešní době již jen tři zástupce, z nichž je vombat obecný nejpočetnější.

Největší „norníci“ mezi savci

Vombat obecný patří mezi největší žijící vačnatce. Dosahuje hmotnosti až 38 kg a délky 115 cm a jeho zavalité tělo stojí na hodně krátkých a silných nohách. Nápadná je na něm jeho robustní, avšak neobvykle roztomilá hlava připomínající plyšovou hračku. Z mnoha pohledů téměř neviditelný je naopak velmi krátký ocas. Kdyby měl být tento tvor přirovnán k nějakému zvířeti z našich zeměpisných šířek, dalo by se říct, že vypadá jako zhruba dvěstěkrát zvětšený, dobře vykrmený křeček.

Vombati jsou samotáři, a když se vzájemně potkají (mimo dobu páření), prakticky o sebe nejeví zájem a zdálky se vyhnou. Jsou to největší savci, kteří si hloubí nory. Jejich chodby mohou být dlouhé až 20 metrů a vombati zde tráví spánkem celý den. Na pastvu vylézají až navečer. Podobně jako například sysli i vombati mohou v suchých letních měsících upadnout ve svých norách na nějakou dobu do letní hibernace (opak zimního spánku) a tím přečkat na potravu nepříznivé období roku.

Setkání bez ostychu

S vombatem jsme se poprvé setkali na studijní stáži v Tasmánii, kterou z velké části velkoryse financovala Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity. Když jsme se na Maria Islandu, což je maličký ostrov ležící poblíž východního pobřeží Tasmánie, s tímto roztomilým stvořením setkali poprvé, všimli jsme si hned klidu, který z něj vyzařuje. Zvíře jsme zahlédli za nečekaných okolností, když jsme se na otevřeném travnatém svahu pokoušeli fotografovat klokany obrovské (Marcopus giganteus). Dobře jsme si hlídali směr větru, aby nezanesl náš pach ke klokanům a my se k nim mohli dostat co nejblíž. Když jsme se přikradli dost blízko, usadili jsme se za kmenem mrtvého stromu a věnovali se focení. Prostoru, který byl od nás po větru, jsme nevěnovali žádnou pozornost.

Z Evropy jsme zvyklí, že jakmile zvířata ucítí pach člověka, zdaleka se místu vyhnou. Proto si možná dokážete představit naše překvapení, když jsem se po půl hodině fotografování náhodou otočil na stranu nasycenou naším pachem a všiml jsem si na zemi vombata. Byl od nás jen asi sedm metrů daleko a vzdálenost rychle zkracoval. Brzy se přiblížil na jediný metr a já musel rozčarovaně odložit fotoaparát s připevněným teleobjektivem, určeným pro záběry vzdálených klokanů. Zrcadlovku jsem prostě odložil a možná naivně nastavil vombatovi ruku. Nemotorný vačnatec došel až ke mně, ruku očichal, pak chvíli poklidně stál a nakonec se vydal na další část své pouti.

Když zmizel za prvními kameny, chvíli jsme přemýšleli, jestli se nám všechno jen nezdálo. Takové chování jsme dosud u žádného jiného savce nezažili. Toho dne jsme s blížícím se večerem potkali ještě několik vombatů a pořídili pár pěkných záběrů. Když jsme se k nim ale snažili nepozorovaně přiblížit, utekli. Zázračné první setkání se bohužel neopakovalo. Večer ve stanu jsme pak usínali celí nadšení a přemýšleli, jak neobvyklé přiblížení na dotek ruky zopakovat.

K lidem rovnou za nosem

V průběhu následujícího brzkého odpoledne jsme při procházení ostrova žádné vombaty nepotkali; první z nich se začali objevovat až kolem páté hodiny. Když jsme se k nim ovšem snažili nepozorovaně přiblížit, pokaždé se utíkali schovat do nory. Způsob, jak se ke zvířatům dostat na dotyk ruky a nevyplašit je, za nás vombati nakonec vyřešili sami. Po nějaké době, v okamžiku, kdy jsme začali na jejich nadhánění rezignovat, k nám totiž zase jeden pomalými kroky došel úplně sám. Opět se přišoural až k nám a nechal se bez vyrušení pohladit. Od tohoto okamžiku nám bylo jasné, že první blízké setkání nebyla náhoda. Nejlepší způsob, jak se k tomuto zvířeti dostat, spočívá v taktice, kdy jej s dostatečnou rezervou obejdete, v klidu se posadíte po větru a čekáte. Nezbývá než doufat, že vombat nezmění směr chůze. Pokud ne, přiloudá se prostě až k vám a nic ho nerozruší.

Za pár dní, které jsme věnovali pozorování a focení těchto tvorů, jsme si ověřili, že australští valící se plyšáci mají neuvěřitelně mizerné smysly. Se zrakem je na tom vombat tak špatně, že mu nevadí ani to, když jej večer fotografujete s bleskem na vzdálenost jednoho metru. Ani sluch zřejmě nemá nijak mimořádný, protože třeba zvuk chůze ho vůbec nerozruší. Jeho nejsilnějším smyslem je čich a když vombata svým lidským pachem náhle překvapíte, vyplašíte ho a on uteče. Zároveň ale vombati nevnímají člověka jako nebezpečného predátora. Pokud jim tedy dáte dostatek času na přivyknutí si nezvyklému pachu, klidně přijdou až k vám. Očichají si vás, chvíli budou jen tak nemotorně stát a nakonec vás minimálním obloukem obejdou, aby mohli pokračovat v cestě.

Spánek ve dvojitém brnění

Jak je možné, že jsou vombati takoví kliďasi? Příčinou je skutečnost, že v přírodě nemají mnoho přirozených nepřátel. V dřívějších dobách pro ně byl největší hrozbou dnes již s největší pravděpodobností vyhubený vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Ani ten však vombata většinou neohrozil, protože měl i přes svou velikost poměrně slabé čelisti. Společná evoluce obou druhů vybavila vombata jeden centimetr silnou kůží, na níž by si vakovlk doslova vylámal zuby. Kromě odolné kůže má vombat ještě silnou a hustou srst, která představuje dodatečnou ochrannou vrstvu. Právě kvůli tomuto dvojímu brnění je to takový malý roztomilý tlouštík. Jeho ochranné vrstvy, nikoliv tedy nadměrné množství tuku, mu dodávají nezaměnitelný vzhled.

V dnešních dobách dokáže vombata v přírodě pravděpodobně ulovit pouze pes dingo (Canis dingo), před nímž se ovšem vačnatec může ukrýt do nory. Na ostrově Tasmánie se však tento divoký pes nevyskytuje a nikdy nevyskytoval. Proto jsou zde vombati při svých procházkách úplně klidu.

Když jsme vombatům několikrát byli na dosah ruky, zažili jsme opravdu nezvyklou reakci na naše „reportérské dotírání“. Zřejmě jsme zvíře přestávali bavit a čekali bychom, že se v tom okamžiku prostě sebere a odkráčí nebo uteče do své nory. Tak, jak to dělá, když ho nečekaně překvapíte. Jenomže místo toho si vombat znuděný naším dotíráním prostě lehnul na břicho, zavřel oči a usnul. Spát vydržel až do okamžiku, kdy naopak focení přestalo bavit nás.

TIP: Obři s vakem: V Austrálii žili vačnatci dvakrát těžší než lední medvědi

Je dost možné, že tento opravdu originální způsob obrany používal v dřívějších dobách při setkáních s vakovlkem. Když na něj vakovlk se svými slabými čelistmi zaútočil, vombat si lehnul, dřímal a takto čekal, až vakovlka přestane marné dorážení bavit. Pokud setkání těchto dvou druhů opravdu dříve vypadalo takto, je to jako příběh z jiného světa. Ze světa, kde je vše obráceně. Prostě jako u protinožců...