Kde končí Sluneční soustava? Jak daleko sahá za Neptun?

Jako Sluneční soustavu definujeme sféru gravitačního vlivu Slunce. Uvedený pojem přitom nelze zaměňovat s výrazem „heliosféra“. Ten totiž označuje plazmovou bublinu obklopující naši hvězdu a náš solární systém, v níž převažuje látka pocházející od Slunce a kterou formuje neustále se rozpínající sluneční vítr. Hranice heliosféry leží ve vzdálenosti kolem 120 astronomických jednotek (AU) a za ní nalezneme především látku mezihvězdného prostoru. Avšak nejen tuto látku, ale i případná malá tělesa bude při jejich pohybu dominantně ovlivňovat Slunce, půjde proto stále o objekty Sluneční soustavy, byť ponořené v mezihvězdném prostředí. 

Náš solární systém končí v místech, kde se gravitační vliv Slunce vyrovnává s gravitačním vlivem okolních hvězd. Tato nezřetelná hranice se nachází zhruba ve vzdálenosti 125 000 AU, tj. asi dvou světelných let. Na samotné periferii Sluneční soustavy se nejspíš rozkládá kulový oblak převážně ledových těles, zásobárna dlouhoperiodických komet, k nimž patřila mimo jiné i vlasatice Hale-Bopp, která se v roce 1997 stala ozdobou pozemské noční oblohy. 

Tzv. Oortův oblak (též Öpikův-Oortův) představuje stále hypotetický konstrukt, nutný jednak pro fungování vývojových modelů Sluneční soustavy a jednak k vysvětlení periodicity některých komet. Jeho tělesa jsou však nejspíš příliš malá a chladná, než abychom je mohli pozorovat byť pomocí těch největších dalekohledů. Přesto v současnosti u čtyř známých objektů předpokládáme „příslušnost“ k Oortovu oblaku, mimo jiné u planetky č. 90377 (Sedna), jejíž afélium se nachází zhruba ve vzdálenosti 1 000 AU, tedy již ve vnitřním Oortově oblaku.