Kancelář v prachu ulice: Skomírající řemeslo barmských veřejných písařů

Klapání psacích strojů se nese ulicemi Rangúnu stejně jako před padesáti lety. Jedna z nejrušnějších ulic Rangúnu pořád slouží jako kancelář veřejných písařů. Stačí jim stolek, psací stůl, židlička pro zákazníka a otevřít mohou kdekoli. Nejlepší je to ale v blízkosti úřadů. 

Práce pro „veterány“

Aun Myint je zřejmě nejstarším veřejným písařem na ulici Pansodan. Výhody svých služeb popisuje takto: „Po napsání nemůžu nic smazat, ale někteří klienti mají korekční tužky, takže můžeme něco opravit. Někteří zákazníci vyhledávají písaře právě z toho důvodu, že jen těžko v napsaném textu něco opravíte nebo vymažete. Smlouvy pak jen tak nezměníte.“

Aun pracuje dvanáct hodin denně a za svůj život „spotřeboval“ už třináct psacích strojů. Celou dobu je přitom věrný jediné značce – německé Olympii. Teď je jeho věrným služebníkem stroj vyrobený v roce 1955. Je to takřka muzejní kousek, ale pořád slouží skvěle. „Nechci ho vyměnit za počítač. I když se technika mění, já se o to nezajímám, protože je mi už přes sedmdesát. Máme v Barmě přísloví nevzdávej se tradic a nekupuj nic příliš snadno, takže dál spokojeně pracuju,“ říká Aun Myint. 

Aun přiznává, že jeho prsty už nejsou tak ohebné jako zamlada, ale stejně má pravidelné zákazníky. „Nechávám si tady vyplňovat formuláře zhruba jednou měsíčně, protože je to levné. Aun je navíc zkušený a spolehlivý písař,“ dává své zkušenosti k dispozici zaměstnanec lodní společnosti San Poo. 

Elektřina jako limit

Za posledních deset let ovšem veřejných písařů výrazně ubylo a zákazníků také. Práce písaře se ale stále vyplatí. Zatímco před deseti lety zákazníci za jednu stránku textu platili 2 kyaty, tedy zhruba tři haléře, dnes je to 500 kyatů, což dělá asi 7 korun. Za jeden den si tak Aun vydělá až 20 tisíc kyatů, což je kolem tří set korun. 

Asi vám vrtá hlavou, jak je možné, že psací stroje nejsou jen starožitnostmi jako u nás. Odpověď je jednoduchá. „Nemáme tu elektřinu, proto pořád používáme psací stroje. Počítač nechávám doma,“ vysvětluje písařka Thet Chtake Chtaw.

I padesátiletá Thet se raději spoléhá na psací stroj, který časté výpadky elektrického proudu v práci nezastaví. Navíc jsou počítače pro většinu Barmánců stále příliš drahé, a to nejen kvůli vysoké pořizovací ceně. O tom ví své opravář psacích strojů Win Chtaj: „Dodávka elektřiny není stabilní. V síti sice má být 220 voltů, ale někdy napětí zakolísá a počítače to nevydrží. Často se rozbijí a jejich oprava stojí víc než oprava psacího stroje.“

Dokud budou zákazníci

Přes své výhody ovšem psací stroje pomalu ustupují nadvládě počítačů. Když si Win Chtaj před deseti lety otevíral opravnu psacích strojů, bylo v ulici dalších dvacet dílen. Dnes už je na třídě Pansodan jediným opravářem, ale poradí si se vším. Za čtyři hodiny dostane zpět do kondice i opravdové stařečky. „Dřív nebyly počítače oblíbené. Denně jsem dostával do opravy pět až deset psacích strojů, ale teď už je to mnohem méně. Jenom soudy a policie stále používají psací stroje, školy už většinou mají počítače,“ bilancuje Win Chtaj.

TIP: Vzkříšení zapomenutého řemesla: Ruční výroba glóbů

Je jasné, že profese veřejného písaře má na kahánku, a zřejmě je otázkou jen pár let, než úplně zanikne. Písaři Aun i Thet se ale shodují, že dokud budou chodit zákazníci, budou dál pracovat. Mít kancelář hned na ulici má ostatně dost výhod – neplatíte za nájem ani elektřinu, na kterou se stejně nedá spolehnout. Tihle stařečci tak ve starém železe ještě nekončí...